Motýl

Po ránu rosou zmáčená, brouzdám se ulicemi Městem Snů.

Nevím, zda vítr zafoukal nebo zda byl to jenom vánek, co kapky rosy zavál na mé oči a jinovatkou srdce zbělelo.

Nevím, zda jen někde v mojí duši tříští se ledové kapky v chladný prach. Nevím, zda se tu brouzdám vážně sama nebo je to samota, co nahání mi do žil mráz.

Když slunce stálo na obzoru a jeho paprsky vysušily trávě slzy, zahlédla jsem motýla, jak třepotal křidélky nad malým květem, a pak, s lehkostí usedl a vyhříval se tam.

Napadlo mě - být tak tím motýlem ...

A tak přisedla jsem vedle něj. Neuletěl, jen tam tak seděl a tiše, měkce pohyboval křídly a já citíla, jakoby ovíval mou tvář.

Tak zavřela jsem oči, nastavila duši, a motýlí křídla rozechvěla každou strunu mého srdce.- A tóny tiché plynuly prostorem...

Nastavím dlaň, a on přelétl z květu na květ a potom, s krátkou rozvahou, přisedl ke mně. A rozehřál kapky ledu, rozpustil chladný prach. A slunce znovu zasvítilo v místech, kde dřív, utápělo by se pouze v tmách.

Pak poslední rudá oblaka ustlala slunci měkké lože a slunce uslo.

Jen měsíc bledý zůstal strážit mě a motýla, co už spal. Nevím co se mu zdálo, ale moje sny asi někdo zavřel kdesi na petlici, nepřicházely a tak, počítala jsem hvězdy, které nad hlavami splývaly nám jen v hvězdný prach. A když zavřela jsem svoje oči, cítila jsem jak ten zlatý prášek, usedá jemně na řasách.

To vítr co hrál si z hvězdami na honěnou, rozvířil tuhle jemnou nádheru.

Tak přikryla jsem motýla listem z pampelišky, aby dál v klidu spal... a vítr požádala jsem, aby nekvílel tak, a raděj si v jiném koutu louky hrál...

A tak jen měsíc svítil nade mnou a nad snícím motýlem.

Tráva hladila mi kotníky a já se spícím motýlem, čekáme na nové svítání.