Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStařena
Autor
sosák
Stařena
1.
Únorové slunce se vyhouplo nad obzor a zalilo štrasburskou katedrálu ostrým světlem. Jeho paprsky se vpíjely do jejích zdí a do staré dlažby náměstí. Od kamene se ohřál vzduch a skromné teplo přilákalo první turisty.
Přicházeli z různých směrů, obdivovali staré hrázděné domy a pročítali jídelní lístky restaurací. Na náměstí zaklonili hlavy a pohledem šplhali po fasádě katedrály až na vrchol její jediné věže.
Před vchodem do katedrály stála žebračka. Přes několikero sukní měla zapnutý černý kabát a na hlavě černý šátek. Jednou rukou se opírala o hůl, druhou natahovala k lidem vstupujícím do katedrály. Obě se jí třásly.
Do katedrály vcházeli turisté i místní. Většina se tvářila, že žebračku nevidí. Ostatní se pár metrů od vchodu zarazili a přemýšleli, zda by jí měli dát nějaké peníze. Někteří dali. Snad proto, aby mohli s klidným svědomím projít do kostela, jiným bylo možná hloupé, že si v okolních krámcích se suvenýry koupili tolik drahých věcí, které vlastně nepotřebovali.
Někdy se stařena vydala šouravou chůzí od katedrály ke skupině turistů. Většinou ale neměla štěstí. Lidé se před ní rozestupovali, jako když holubi uhýbají před vrávorajícím nemluvnětem.
2.
Žebračka byla stále shrbená, pohled skloněné hlavy upírala na ruku nataženou k lidem. Narovnat se již nemohla a kdyby mohla, neudělala by to. Věděla, že lidé, kteří jí dávají peníze, se jí nechtějí dívat do tváře. Čas od času se některý z dárců přeci jen podíval a zjistil, že se nesnaží klamat. Byla to tvář stařeny, ze které věk již nešel vyčíst.
Ani ona sama nevěděla, jak je stará. Možná osmdesát, možná devadesát? Nepamatovala si mnoho dalších věcí. Otec, matka, dětství pro ni byly jen příběhy z knížky, kterou kdysi četla. Černobílé vzpomínky, které již nedávaly smysl.
Vlastě si uchovala jen několik málo barevných vzpomínek. Pamatovala si například, kde bydlí. Komůrka v podkroví starého domu, kde přežívala jen díky tomu, že dům již léta neprošel žádnou rekonstrukcí a že jeho majitel po ní nechtěl žádné peníze.
Pamatovala si svého muže a své děti. Viděla je před sebou. Šťastné vzpomínky se jí promítaly před očima stále dokola. Vlastně postupem času vytlačily ty hrozné. Vzpomínky na jejich smrt ve válce.
Nebýt profesora, taky by zemřela. Nechtěla již žít, ale on ji přesvědčil, že kvůli svým dětem musí. Řekl jí, že náš svět není jediný, který existuje. Že ten náš je jen jeden z mnoha sobě podobných světů, které existují paralelně a ve kterých se události vždy přihodí o trochu jinak. A v těchto světech její muž a její děti nezemřeli. Žijí dál, ale budou žít jen tak dlouho, dokud ona na ně bude myslet. Pak jí našel ubytování v domě svého přítele a propustil ze svých služeb.
A tak pracovala a žila jen proto, aby mohla myslet na svého muže a své děti. Když už nemohla pracovat, šla žebrat.
3.
Únorové slunce se posunulo k západu a stíny starých domů se začaly plazit ke katedrále. Zdvihl se vítr a odvál vyhřátý vzduch z náměstí pryč. Stařena couvla a opřela se o zeď katedrály. Ještě hřála.
Měla by se vydat domů, pomyslela si. V ruce svírala dost na to, aby si mohla koupit jídlo. Jenom počká, jak se rozhodnou muž a žena, kteří se zastavili několik metrů před vchodem a váhali, zda se jim do katedrály chce natolik, aby museli projít kolem ní. Nakonec se otočili a zamířili do blízkých uliček. Stařena se za nimi dívala bez lítosti. Má dost na to, aby mohla přežít do zítřka.
Když se otočila zpět ke vchodu, všimla si, že ke katedrále kráčí starý vzpřímený muž. Ale nemířil dovnitř. Šel k ní. Vztáhla ruku s penězi a začala drmolit svoji prosbu, které již nebylo rozumět. Nebylo třeba.
Ale on jí rozuměl.
„Nepřicházím ti dát peníze, přicházím ti je vzít,“ řekl.
Poznala, že za ní přišel Bůh.
„Já je potřebuji, Pane. Bez peněz umřu a pak umřou i moje děti a můj muž.“
„Já vím,“ řekl Bůh a natáhl k ní ruku s otevřenou dlaní.
„Proč je chceš zabít, Pane, když si je tak dlouho držel při životě?“
„To ne já, to ty jsi je chránila před smrtí,“ řekl Bůh.
„Tak proč mi je chceš vzít, Pane?“
„Protože kdybys je mohla vidět, přála by sis, aby byli mrtví,“ řekl Bůh.
Stařena stála a dívala se na peníze ve své dlani.
„Nejsou šťastni ani v jednom z těch světů?“ zeptala se.
„Ani v jednom,“ odpověděl.
Studený vítr vysál zbytky tepla z kamene katedrály a staré dlažby náměstí. Vysával i zbytky života z těla stařeny. Stála se zavřenýma očima, opřená o zeď katedrály a s rukou otevřenou. První mince vyklouzla z dlaně, za ní druhá, třetí a poslední. Když se tělo naklonilo na stranu a sesulo podél zdi na zem, byla již mrtvá.
Lidé na náměstí slyšeli, jak mince dopadají na kamennou dlažbu. Sledovali je očima, dokud se každá z nich nezastavila. Pak pokračovali v hovoru nebo v chůzi. Ti, kteří vcházeli do katedrály, odvraceli od stařeny oči a říkali si: „Asi usnula.“ Nevěděli, že míjejí tělo ženy, která svojí láskou a svým šílenstvím dokázala ovlivnit lidské osudy v nespočtu paralelních světů.