Vlad (1.část)

Kdysi jsem sem posílala jedno dílo- Lilith - a tohle je druhý díl

Vlad

 

I.

Christine vypnula televizi, kde právě zkončil její oblíbený film Interview s upírem, a povzdechla si. Milovala filmy o upírech. Tam, kdesi v temnotě mysli chtěla být jako oni, krásná a nesmrtelná. To byl její největší sen. Pohlédla na hodiny na stěně a zaklela. Už dávno měla být na place! Rychle se převlékla, nasedla do auta a rozjela se na druhý konec města, kde se filmovalo.

„Konečně jsi tady, Christine. Málem jsme začali bez tebe,“ přivítal ji Jake, hlavní kameraman s velice křivým nosem.

„Ahoj, skoro jsem na to zapomněla,“ přiznala se Christine udýchaně. „Kdepak je můj filmový partner?“ otázala se po chvíli a rozhlédla se kolem sebe v naději, že ho hned pozná.

„Sedí támhle,“ ukázal směrem k parku. „Dal si jméno Nicholas Drake, ale jeho pravé jméno je Vlad.“ Jake udělal podivné gesto, jakoby se chtěl Vlada nějak zbavit. Bylo jasné, že je mu od prvního setkání nesympatický.

„Cože? Vlad? Tak to je teda super jméno.“

To jo,“ uchychtnul se Jake a dovedl jí k němu. Vlad seděl na lavičce a nastavoval bledou tvář slunci. Na klíně měl položenou malou knížečku, která se pyšnila zlatým nápisem: Charles Baudelaire- Květy Zla

„Nazdar,“ řekl Vlad. Vstal z lavičky a napřáhl ke Christine štíhlou bílou ruku. Christine ji stiskla a pak ji zase rychle pustila. Na tváři se jí objevil neidentifikovatelný výraz.

„To mám ale studený ruce, co?!“ zašklebil se Vlad. „To je tim, že jsem chudokrevnej,“ objasnil jí. Pak se otočil k Jakeovi. Christine hlavou proběhla absurdní „vize“, ve které byl Vlad upírem, pak jí ale rychle zavrhla, protože se ten podivín vyhříval na slunci, jako ještěrka.

„Kdy se bude točit?“ zaslechla Vladův dotaz na Jakea.

„Odpoledne, protože na nás Christine málem zapomněla a přijela pozdě,“ odvětil Jake. Pohled stále upíral na Vladovy ruce. Ten se začal ošívat, neměl rád, když na něj někdo zíral.

„Pojďme na oběd,“ Vedle Christine se objevil menší plešatějící muž. Byl to David, režisér a scénárista v jedné osobě.

„Já nemam hlad,“ řekl Vlad a usadil se zpět na lavičku. Všichni, kromě Jakea ho začali přemlouvat. Vlad si myslel, že s nimi nepůjde, ale když Christine řekla něco o tom, že se přeci nenechá prosit, tak souhlasil. Skoro celý štáb a asi deset herců se vydalo na oběd do nedaleké restaurace. Vlad si tam objednal rybu, ale nejedl jí, jen do ní ďoubal vidličkou. Christine to strašně rozčilovalo, ale nechtěla nic říkat, připadala by si jako jeho matka, už teď se cítila vedle něj divně, protože vypadal o dost mladší, než ona, připomínal jí jejího jediného syna. Už ho docela dlouho neviděla, večer za ním musí zajet. Povzdechla si. Bylo jí už něco přes čtyřicet, ale všichni jí říkali, že vypadá na dvacet. Ona se svým věkem nikdy nezabývala, až do teď, když spatřila toho Nicholase.

„Proč nejíte, Nicholasi?“ otázal se ho konečně David. Vlad jen pokrčil rameny.

„Nějak nemám hlad,“ zamumlal, „asi tu rybu odnesu domů kocourovi,“ Pokynul číšníkovi, ať mu jídlo zabalí s sebou. Po chvíli se omluvil a odešel na záchod, kde se s  povzdechem opřel o zeď. Z kapsy kabátu vytáhl placatici a zhluboka si přihnul.

„Nevěděl jsem, že pijete, Nicholasi,“ řekl David, který vešel za ním. Vlad si rychle otřel rty, kde zůstalo pár kapek rudé tekutiny.

„Není v tom alkohol, ale lék na krev,“ řekl a podal lahev Davidovi. Tan si k placatici přivoněl a pak ji rychle vrátil. Vlad se ušklíbl.

„To bych asi nepozřel, pěkně to smrdí,“ řakl David nakonec a poplácal Vlada po zádech. Ten rychle vyšel ze záchoda a posadil se ke stolu k ostatním. Zapředl rozhovor s Christine. Připadala mu docela sympatická, ale jen chvíli. Její IQ očividně nebylo zrovna nejvyšší a on nevěděl, o čem se s ní má bavit. Jeho život se mu opravdu nechtěl rozebírat a už vůbec ne jeho „poprvé“ a tak. Po dalších pár větách svůj dojem o ní ještě trochu pozměnil, byla uplně blbá. Prostě typická hollywoodská slepice, která role dostává jen přes postel.

„Proč jste vzal tu roli?“ otázala se ho po chvíli a naklonila se blíž k němu. Její blůzka vypadala, že asi brzy praskne. Vlad se snažil podívat někam jinam, ale nemohl si pomoct, jeho oči se stále stáčely k jejímu výstřihu. Hlasitě polkl.

„Chtěl jsem se dostat mezi lidi,“ odpověděl konečně. Ta ženská ho hrozně znervozňovala.

„Proč, proboha? Vždyť lidi jsou všude,“ divila se.

„Jsem dost samotář. Bydlím na hradě. Sám. Nikdo tam nechodí, mají všichni strach,“ A já je tam nechci. Dodal v duchu a zvedl se k odchodu. Christine vstala od stolu také. Vlad zaťal ruce v pěst. Proč ho furt pronásleduje?!

„Počkej, půjdu s tebou, aspoň uvidím tvůj krásný dům,“ nabídla se ta otravná bába s umělými ňadry. Vlad ztuhl. Zařekl se totiž, že do své pevnosti už žádnou ženskou nevezme. Ta příhoda s Lilith mu úplně stačila. Připadalo mu, že ho všechny chtějí jen využít!

Co jí tak mám říct, aby tam nešla? Pomyslel si zděšeně a podrbal se na hlavě. Třeba nesnáší krysy. Proběhl mu hlavou spásný nápad. Jenže nezabral. Christine jen mávla rukou a zašeptala něco v tom smyslu, jako že jí krysy vůbec nevadí. Vlad si všiml její nádherné tepny na štíhlém hrdle. Teď teprve dostal hlad. Další důvod, proč jí k sobě nebrat.

„Omlouvám se, ale dneska to opravdu nejde. Na chodbě mám rakev se svojí tetou,“ se zadostiučiněním sledoval její vyděšený pohled, „nedávno zemřela a já ještě jaksi neměl čas objednat pohřeb,“ Doufal, že mu tohle jeho tetička odpustí. Ona totiž byla stále ještě naživu kdesi v horách Transylvanie. Povzdechl si. Naposledy ji viděl na koncertě The Beatles. Docela mu chybí. Jak se asi má? Smrt Johna Lennona jí musela hluboce otřást. Stejně jako předtím, když zemřel Elvis, Amadeus Mozart a kdoví kdoještě.

„Nicholasi?“ ozvala se Christine a tím ho vytrhla ze zamyšlení. Znechuceně se k ní obrátil.

„Nó?“ zahučel. Pak začal něco zběsile hledat v kapsách. Konečně našel, co hledal. Zapalovač s obrázkem trávy a krabičku cigaret.

„Nevěděla jsem, že kouříš…“ řekla překvapeně Christine.

„Já taky ne,“ odsekl trochu nesmyslně Vlad. Začala mu dost vadit, ještě víc, než před tím. Najednou si všiml jejího ublíženého pohledu a omluvil se. Mlel něco o tom, jak ho bolí hlava atd..

„To je v pohodě, tak zatím, uvidíme se večer na place,“ řekla a usmála se na něj. Vlad v duchu zaklel. Co v něm jen ty ženský viděj? Vždycky pro něj byly záhadou a nejspíš jí taky zůstanou navěky. Potřásl hlavou a vydal se domů. Cestou kopal do kamenů vedle silnice a snažil se zbavit představy, ve které pil krev z Christinina krku. Konečně si zapálil cigaretu. V mysli se vrátil do minulosti, do 60. let 20. století, kdy začal kouřit. Dokonce bral i nějaké drogy a byl hippík. Už ani nevěděl jaké drogy, ale myslel si, že to byl kokain a LSD. Naštěstí s tím přestal, nepřineslu mu to nic dobrého, akorát hrozné bolesti hlavy, kterými od té doby trpěl. Také vyzkoušel marihuanu, ale ani u ní nezůstal dlouho, vyvolávala v něm nesnesitelnou chuť sát krev každému, koho potkal. Vrátil se ještě víc do minulosti, do 19. století. Tou dobou žil v Londýně, tehdy to bylo hnusné město s ještě hnusnější pověstí. Navíc se tam v roce 1888 objevil Jack Rozparovač! V tomto roce Vlad trávil většinu času v podezřelých doupatech s podivnou společností a honil se za drakem (tj. kouřil opium). Ani krev nebyla dobrá, snad byla ještě horší než teď a to tu hrozí AIDS. Tak se tedy odtěhoval do Spojených Států. Pak se ale vrátil zpět do Evropy, Amerika pro něj nějak nebyla to pravé. Tady v Evropě se mu nejvíc líbilo v Paříži. Jeho srdce ho však zatáhlo zpět do Anglie.

Konečně dorazil k bráně do své zahrady. Prolezl dírou v plotě a rozběhl se do domu. Vešel dovnitř a začal shánět Draca. Ten k němu po chvíli „přilétl“. V kožichu měl zapletené větvičky, bodláky a nějaké další smetí.

„Kdes byl, ty šílenče?“ zeptal se ho Vlad, kocour na něj vrhl zlý pohled, a tak Vlad radši nic dalšího neříkal. Draco ho měl plně ve své moci. Vlad mu vyčesával ten bordel z dlouhých chlupů. A po té mu dal rybu, kterou kocour okamžitě začal žrát. Vlad ho podrbal za ušima. Draco se naježil, vzal zbytek ryby do tlamičky a hrdě odkráčel.

„Jako kdybych ti to snad chtěl sežrat!“ zabrblal Vlad a vydal se zpět k filmařům. Šel tam, co největší oklikou, aby svůj návrat co nejvíc oddálil.

„Konečně se nám vrátil náš drahý Nicholas,“ přivítal ho Jake s jízlivým úšklebkem. Upír si ho radši nevšímal a radši, než aby odsekl něco, při čemž by Jake dostal infarkt, zapálil si cigaretu.

„Neměl bys kouřit. Nemám to ráda, navíc dostaneš rakovinu,“  prohlásila Christine. Vlad jí chtěl říct, že by radši dostal rakovinu, než se s ní vybavoval, ale jen si povzdechl. Navíc on nikdy rakovinu dostat nemůže. Náhle ho opustila veškerá dobrá nálada, která mu ještě zbývala.

„Tak začnem,“ vyzval je David nabručeně. Vlad se se suchou  růží v ruce postavil na své místo a čekal. Christine zalezla za kulisu, která vypadala jako dům, klapka cvakla a začalo se točit.

„Oh, má dráhá, vylez ven…“ zadeklamoval Vlad a vzápětí se dal do hrozného smíchu. Chtěl se přestat smát, ale nějak mu to nešlo. Chechtal se, až se za břicho popadal, jinak se to prostě popsat nedalo, snad jen jako záchvat smíchu.

„Doprdele, kdo to napsal?! To je děsný…“ zamával scénářem ve vzduchu. David se zamračil. Už měl toho namyšleného spratka až po krk. Co sem leze, když se mu to nelíbí, taky tu vůbec nemusí hrát! Bohužel on jediný se na tu roli tolik hodil. Byla mu jak napsána na míru. 

„Psal jsem to já. A navíc tam není Oh, má drahá, vylez ven, ale Ach, má drahá, pojď ven!“ zasyčel. Vlad se chechtal dál. Z očí mu z toho až tekly slzy.

„Tak dobře, znova. Nicholasi, uklidni se!“ přikázal Jake rozzuřeně.

„Ach, má drahá, pojď ven,“ Jen, co to řekl, znovu se začal smát, „omlouvám se, ale tohle fakt nejde. Jakej úchyl by tohle řekl?!“

„Má to znít staře,“ namítl David, který byl očividně vyveden z rovnováhy. Vypadalo na něm, že asi za chvíli zešílí. Těstovitá tvář mu už úplně zrudla a jeho malá prasečí očka se topila v potu.  

„Tohle nepoužívali ani v 16. století!“ odfrkl si Vlad znechuceně a na chvíli se zamyslel, aby se ujistil, jestli je to pravda. Bylo to tak, sice se mluvilo trochu jinak, než teď, ale zase ne takhle hrozně. Měl co dělat, aby se zase nezačal smát. Už ho z toho bolelo břicho.

„Jak ty to můžeš vědět? Jsi nejmíň o polovinu mladší než my všichni tady!“ odsekl Jake.

„To jako dohromady?“ otázal se Vlad drze a vrhl na něj tvrdý pohled. Jake zrudl.

„Ne, než třeba já!“ zasyčel poníženě. Vlad se usmál a pohlédl na Davida s otázkou v tmavých očích.  

„Pokračujem. A ty, Nicku, si tam řekni, co chceš,“ řekl David nakonec. Bylo na něm však vidět, že ho to vůbec netěší. Začali znovu natáčet. Vlad se zhluboka nadechl a spustil: „Jenny, pojď ven, prosím, omlouvám se,“ Zdvihl růži tak, aby ji Christine ze špinavého okna viděla.

„Myslíš si, že mě nějakou pitomou kytkou přesvědčíš, že nejseš hajzl?!“ Christine-Jenny po něm hodila starou vázu. Vlad jentaktak uhnul. Bylo to opravdu o fous, ještě pár centimetrů a má vázu na hlavě.

„Bože, Nicholasi, omlouvám se, hrozně jsem se vžila do role,“ vykřikla Christine zděšeně. Bože, jak jen se jí tohle mohlo stát?! Promnula si pálící oči. Málem zabila tak hezkého chlapa.

„To je dobrý, žiju,“ odvětil Vlad s ironickým šklebem na bledé tváři. Měl pocit, že se pozvrací. Už ale věděl, proč je mu tak divně. Bylo tu nesnesitelné vedro, kdo ví, jak dlouho už nepršelo. Všechna zvířata se už musela dávno upéct a to je už září. Teď je na řadě Vlad. Jak on jen nesnáší letní počasí!

„Je mi horko,“ postěžoval si a ztěžka dosedl na lavičku.

„Tak si sundej tu košili,“ navrhla mu Christine. Vlad na ni zděšeně vyvalil oči. „Cože? Vždyť paří slunce. Spálil bych se na popel,“

„Copak jsi upír?“

„Ne, ten by se rozpad už při východu týhle šílený žhavý koule,“ zalhal a ukázal na nebe ozářené sluncem. „Mám jen hodně citlivou kůži,“ zastínil si rukou oči. Dnes to vedro bylo obzvlášť děsivý. Nedokázal pochopit, že lidé stále ještě věří té pověře, že upíři nemohou na slunce!

„Dobře, tak půjdem točit tu scénu uvnitř,“ navrhl Mike, Davidův přihřátý pomocník.

„Jakou scénu uvnitř?“ zděsil se Vlad s tušením toho nejhoršího. Bylo to však tak, jak se obával- šli točit milostnou scénu.

„Ne, to ne, to nebylo v původním scénáři!“ začal se vymlouvat.

„Ty se stydíš?“ zeptal se ho David. Na tváři se mu rozlil nechutný úsměv. Věděl, že Vlada dostal. Ten zamítavě zavrtěl hlavou a znechuceně odkráčel za Christine do studia, kde byla postavena ložnice.

 

II.

Když Vlad přišel domů, vztekle mrštil scénářem o zeď.  Papíry se rozlétly na všechny strany. Natáčení bylo něco naprosto příšerného. Vůbec nedokázal pochopit, proč tam vlastně chtěl hrát. Tak stupidní film v životě neviděl.

„Tak vidíš, Draco, asi zase budem sami. Už se tam nevrátím,“ oznámil černému kocourovi a hodil sebou do křesla. Cítil se hrozně, jako kdyby ho znesvětili! Už tu Christine v životě nechce vidět. Ty její hrozná umělá ňadra a ten nos! Neodvažoval se hádat, jaká část jejího těla je původní, nepředělaná plastickým chirurgem.

„Poslední dobou se mi nic nedaří. Nejdřív Lilith a teď tohle!“ začal si nervozně okousávat nehty na rukou. Najednou se jeho ostré zuby zabořily do masa vedle nehtu.

„Au, au, au!“ Třásl rukou ve zvduchu a vykřikoval nesmyslné nadávky. U dvěří zazvonil zvonek.

„Polibte mi ….., idioti!“ zahuhlal s palcem v ústech a šel se podívat, kdo ho to otravuje. Za dveřmi stáli nějací výrostci, jejichž obličeje zdobilo plno beďarů.

„Jste Vlad Dracul?“ otázal se jeden z nich.  Měl neuvěřitelný předkus a byl strašně ošklivý. Ten asi žádnou pěknou holku nenajde. Dobře mu tak. Pomyslel si Vlad.

„Ne, jsem jeho babička,“ odsekl Vlad a práskl jim dveřmi před nosem. Zase nějací chytráci, kteří se rozhodli, že budou hrdinové a půjdou navštívit starého šílence, upíra. Zvonek se ozval znovu. Zvonili a zvonili.

„Vypadněte, parchanti!“ zařval Vlad, jen co otevřel těžké dubové dveře. Puberťáci začali řvát hrůzou a co nejrychleji utíkali pryč. Vlad se dal do šíleného smíchu a vyndal si umělé zuby, které na zdejších poutích nazývali upířími. Dochechtal se a zahodil zuby do kouta mezi pavouky, kteří po jejich dopadu začali zděšeně pobíhat sem a tam.

„Nasaďte si je někdo,“ přesvědčoval pavouky Vlad, „chci mít taky doma vlastní Odulu…“ zarazil se a poklepal si prstem po bradě, „no jo, můžu tuhle chodbu pojmenovat Cirith Ungol! Je dlouhá a tmavá a na jejím konci jsou schody…“ Znovu si začal okousávat nehet na palci pravé ruky.

„Ať žije Pán Prstenů,“ zamumlal a vydal se do kuchyně prozkoumat obsah lednice. Vyházel pár zelených šunek, plesnivých sýrů a kamenných chlebů a nakonec si ohřál pizzu, kterou našel úplně vzadu. Nevypadal špatně, zkusmo do ní kousl, a když se dala jíst, nalil si ještě colu a šel si pustit televizi. Ať přepínal, jak přepínal, nic nedávali. Odložil pizzu na gauč a začal se přehrabovat ve stovkách DVD, které měl rozházené vedle konferenčního stolku, na němž stálo pár lahví od piva a další nedojedená pizza, tahle už nevypadal tak dobře, jako ta, kterou jedl. Na téhle sedělo pár velkých očividně mrtvých brouků.

„Ha!“ vykřikl a popadl DVD s Piráty z Karibiku. Sedl si zpět do křesla. Bohužel zapomněl, že tam před chvílí položil pizzu. Povzdechl si a svlékl si špinavé kalhoty, které odnesl do koupelny, kde je hodil do pračky. Pak se na sebe podíval do zrcadla.

„Možná bych se mohl ostříhat,“ řekl zamyšleně. Vzal do ruky nůžky a zstříhal jimi ve vzduchu. Začal si zkracovat vlasy, které mu sahaly až na ramena. Po dokončení díla vlasy končily kousek pod jeho spodní čelistí. Pořádně se prohlédl, byl sám se sebou velice spokojen.

„Jsem pěknej,“ oznámil zrcadlu, oblékl si čisté kalhoty a vrátil se k televizi. Po chvíli ho film, který už viděl nejmíň stokrát, přestal bavit. Začal přecházet po bytě a přemýšlel. Ani vlastně nevěděl, nad čím, určitě to byla nějaká pitomost.

„Nudim se, nudim se,“ opakoval stále dokola. Pak si náhle na něco vzpomněl. Seběhl dolů do chodby, ke vstupním dveřím, klekl si k rohu, kam zahodil umělé zuby a pozoroval pavouky. Zuby už tam nebyly.

„Vítejte v Cirith Ungol,“ zaječel a rozběhl se do knihovny, kde se začal prozměnu přehrabovat v knihách. Kocour Draco vkráčel do pokoje a zvědavě ho pozoroval. Už si sice zvykl na Vladovo podivné chování, ale čas od času ho překvapoval. Třaba zrovna teď. Nedokázal pochopit, proč se tak zběsile hrabe v těch knížkách! Draco švihl ocasem a vyskočil na knihovnu, odkud svého trhlého „spolubydlícího“ pozoroval. To ho totiž nikdy neomrzelo. Připadalo mu, že právě zešílel a to si myslel, že to už ani víc nejde.

„Nečum na mě furt,“ obořil se upír na zírajícího kocoura, „jdi si sežrat nějakého ptáka! Nebo tě to už snad omrzelo?!“ Najednou se zarazil, něco ho napadlo. Rozběhl se do koupelny, kde se postavil k zrcadlu a přejel si prsty pod nosem. Vyrašil mu tam tmavý knírek. To samé udělal ještě jednou, prsty si však tentokrát přejel po bradě. Narostla mu pěkná bradka.

„No, a hned vypadám líp. Už to fakt chtělo změnit image,“ Podíval se na hodinky a usoudil, že nastal čas jít spát. Zalezl si do postele. Po pár minutách však zase vylezl a vyskočil z okna. Měl totiž hrozný hlad. Navštívil pár sousedů, na nichž povečeřel a pak šel spát. Tentokrát už usnul. Zdály se mu však samé noční můry. Ve všech ho pronásledovala Christine. Druhý den ráno se probudil ještě unavenější, než když šel spát. Sny mu ale pomohly se rozhodnout nevrátit se k filmu. Hledání sebe sama už ho omrzelo. Navíc pořád ještě nevěděl, kým vlastně je. Zanechal úvah a došel si k bráně pro noviny, které si pak rozložil na stůl v jídelně vybavené, tak jako zbytek domu, nádherným starobylým nábytkem. Přejížděl prstem po řádcích a hledal, kde nabízí nějakou rozumnou práci. Peněz měl sice dost, ale doma se neuvěřitelně nudil. Samota mu už lezla na mozek. Konečně našel, co hledal. V nedaleké výběrové škole sháněli profesora dějepisu. To by se mu líbilo. Snad bude ty puberťáky zvládat. Rychle se převlékl, oznámil Dracovi, kam jde a vypravil se do té školy. Cestou si uvědomil, že už svého kocoura bere jako jemu rovného člověka a zavrtěl nad tím hlavou. Jestli se do teď úplně nezbláznil, tak už nikdy.

Ředitel školy ho vřele přijal a hned se ho začal vyptávat, kde před tím učil. Vlad mu řekl, že teprve dodělal fakultu, a že nutně potřebuje práci a peníze. Ředitel ho hned přijal, také mu však řekl o záhadné smrti jejich předchozí profesorky dějepisu. Bylo to prý velice podivné, jakoby jí někdo vysál veškerou krev z těla. Vlad se v duchu usmál. Někdy se být upírem opravdu vyplatí.

„Kdy budete připraven nastoupit?“ otázal se ho ředitel. Vlad se zamyslel. Dnes byl pátek…

„Hned v pondělí,“ odpověděl rychle. O tuhle práci nechce přijít. Zatím.

„Výborně,“ zajásal ředitel a silně mu potřásl pravicí. Vladovi málem ta ruka upadla. „Doufám, že se vám tady bude líbit,“ Vlad přikývl a promnul si boalvou ruku. Pak se rozloučil se ředitelem a odkráčel domů. Konečně našel něco, co ho snad bude bavit. Už se neuvěřitelně těší na pondělí.

 

III.

Studenti ve třídě dělali hrozný rámus. Vlad stál s ředitelem na chodbě a poslouchal ten řev. Byl strašně nervozní. Hned první hodinu měl nejstarší ročník. V téhle škole byly skoro všechny věkové kategorie žáků od 12-ti až po 24 let. Jako kdyby to bylo gymnázium spolu s vysokou školou. Zhluboka se nadechl a vstoupil do třídy za ředitelem. Studenti se trochu ztišili a otočili se ke katedře, kde Vlad a ředitel stáli.

„Dobrý den, chtěl bych vám představit vašeho nového profesora dějepisu,“ ukázal na Vlada. Ten se ušklíbl, ten ředitel byl dost divný. Divil se, že si toho nevšiml už v pátek. Pár studentů se na Vlada usmálo. Asi jim připadal sympatický. Zato oni jemu moc sympatičtí nepřišli.

„Nazdar,“ pozdravil je všechny.

„Brý den,“ ozvalo se sborem. Všechny dívky na nového profesora upíraly zkoumavé pohledy a pár jich dokonce vzdychlo.

„Tak si to užijte,“ zašeptal mu zlomyslně ředitel, poplácal ho po zádech a zanechal ho napospas studentům. Vlad za ním zavřel dveře, posadil se za katedru a položil si na ni dlouhé nohy.

„Jsem Nicholas Drake,“ představil se, těmhle podivínům radši své pravé jméno říkat nebude, co kdyby…

„Nejlepší by možná bylo začít testem,“ Ozvaly se rozhořčené protesty. Vlad se začal smát.

„Jsem rád, že jste tak nadšení,“ chvíli pozoroval jejich zděšené pohledy, „byl to jenom žert,“ prozradil, „co kdybyste se mi představili, opravdu bych vás nechtěl oslovovat hej ty. Co myslíte?!“

Žáci postupně vstávali a představovali se. Vladovi se líbili, byla to dobrá třída. Bohužel se tady našli i tací, kteří ho chtěli jen pořádně naštvat a dohnat k šílenství.

„Vím, že mě někteří z vás už od prvního pohledu nenávidí, ale zapamatujte si, že mě nikdo k šílenství nedožene, protože já už dávno šílený jsem,“ zasyčel a vyvalil na ně temné oči. Nastalo tu naprosté ticho.

„Tak je to správně,“ řekl tiše, „ticho jako v hrobě,“ strčil si tužku do pusy a začal ji okousávat. „Co kdybyste mi řekli, co jste dělali o prázdninách, přece se nebudem hned učit,“

Na půl ucha poslouchal vyprávění svých studentů, dost ho to uspávalo, radši hleděl z okna na dvůr, který vypadal jakoby sem vůbec nepatřil. Poslední student domluvil. Vlad sundal nohy ze stolu a podíval se na ně.

„Jaké ste měl vy prázdniny?“ otázala se ho jedna studentka, která seděla ve druhé lavici.

„Hrozně jsem se nudil,“ odpověděl Vlad. Třída se začala smát. „Možná byste mi mohli říct něco o téhle škole,“ Kývl směrem k oknu.

„Vlastně je dost divná,“ prohlásil Ian, „zvenku vypadá jako obyčejná tak dvacet let stará škola, ale uvnitř…vidíte sám. Vypadá to tady jako hrad, jako dům z jiného světa,“ pohlédl na Vlada zkoumavým pohledem, „máma mi o vás vyprávěla, je to herečka,“ pohodlně se usadil na židli a položil si nohy na stůl, jako před tím Vlad.

Stav se za mnou po hodině v kabinetu. Promluvil mu v mysli Vlad. Ian se na něj nejdřív udiveně zadíval, ale pak přikývl, jako by pro něj to, že v hlavě slyší hlasy, nebyla žádná novinka.

Konečně zazvonilo. Všichni, až na Vlada a Iana, vyběhli ze třídy. Vlad svého žáka vedl do kabinetu, kde se pak posadil za stůl. Veškerá nervozita z něj opadla. Nyní byl jen zvědavý. Napadlo jej totiž, že tahle škola není jen tak ledajaká.

„Vaše domněnka je správná,“ ozval se Ian najednou. Vlad sebou trhl. „Každý tady máme jisté nadání, o kterém by se obyčejným lidem mohlo jen zdát,“ pokračoval a posadil se na gauč z černé kůže. „Máme tu i obyčejné předměty, třeba jako jazyky, zeměpis nebo dějepis, ale ty doplňujeme výukou o našich schopnostech, o magii,“

Vlad si schoval hlavu do dlaní. „To není možné!“ řekl. Jak by také mohlo. Celý svůj život po magii pátral a nemohl ji najít, jaktože teď, když už skotro přestal věřit ji našel?!

„Je to tak. I vy máte své schopnosti, nejen ty které k vám patří, jakožto k upírovi, ale i vlastní kouzla,“ řekl Ian, „proto vás náš ředitel přijal. Vy nás budete učit o historii a my vás, jak máte ovládat své schopnosti,“

„Nedokážu tomu uvěřit! Je to tak úžasné…“ povzdechl si Vlad. Pohlédl na Iana, „tvoje matka je ta herečka Christine?“ otázal se ho. Student přikývl, „ona nemá žádné schopnosti a o těch mých neví. Zdědil jsem je po otci, nevím však, kdo to je. Matka zřejmě také ne,“ ušklíbl se. Vstal z křesla, „vítejte na naší škole, pane,“ lehce kývl hlavou a vyšel z kabinetu. Vlad zamyšleně pohlédl z okna. Jak je možné, že byl tak dlouho slepý?!  Vytáhl ze zásuvky pergamen, pero namočil do inkoustu a začal psát dopis své tetě. Ona byla jediná, kdo mu z rodiny zůstal. Napsal jí vše, co se stalo od doby, kdy se viděli naposledy, až do teďka. Také jí napsal o této škole. Dopis měl víc jak třicet stránek. Vlad odložil pero zpět do šuplíku, složil dopis a začal myslet na svou tetu. Dopis začal lehce světélkovat, po chvíli se jasně rozzářil a pak v záblesku světla zmizel. Povedlo se mu to! Jeho první pořádné kouzlo. Vzpomněl si na Draca, který se pak objevil přímo na jeho stole. V hubě měl mrtvou myš a tvářil se neuvěřitelně naštvaně.

„Odteď budeme bydlet tady,“ oznámil mu Vlad. Kocourův výraz se změnil ve zvědavý. Když se ale rozhlédl kolem sebe, znovu nasadil naštvaný výraz a přidal i trochu ukřivděný. Takhle ho vytáhnou t toho jeho krásného hradu!

Vlad se jakž takž vzpamatoval a vydal se na další hodinu. Tato třída už nebyla tak vstřícná, jako ta předchozí. Bylo to nejspíš tím, že tohle byl nejmladší ročník. S těmi už se nebavil tak, jako s Ianovou třído, hned začal učit a na další hodinu jim zadal test.

„Koukám, že jste s nimi pěkně zamával,“ prohlásil ředitel u oběda. Vlad pokrčil rameny a dál se věnoval obědu, který jak se zdálo ještě stále žil. Opatrně do něj šťouchal vidličkou. Najednou si vzpomněl, že mu ten otravný muž, co sedí vedle něj něco říkal.

„Zasloužili si to, aspoň si budou pamatovat, že mě nemaj štvát,“ řekl a vrátil se k jídlu. Zdálo se mu, že se na něj dívá. Ředitel pokýval hlavou a sledoval Vlada, který pohledem přejížděl jídelnu. Někteří studenti si lehkým kouzlem upravovali jídlo, aby bylo alespoň trochu poživatelné. Vlad to kouzlo také vyzkoušel, nandal si na lžíci šedou kaši a opatrně ji vložil do úst. Jídlo získalo naprosto neuvěřitelně výbornou chuť. Navíc se už přestalo hýbat a dívat se na něj.

„Doufám, že víte, že někteří studneti svou moc zneužívají,“ ozval se ředitel. „Musíme je pořád hlídat. Také by to s nimi mohlo dopadnout hodně zle.“

Vlad si povzdechl a dál si toho otravného chlapa snažil nevšímat. Na lžíci se mu objevil hrášek, který se jal házet po nic netušících studentech. Ti se začali ošívat a rozhlížet se kolem sebe. Upír se výborně bavil.

„Je dobře, že jste už ovládl své schopnosti. Měl byste však také ovládnout sám sebe. Nechtěl byste přeci, aby se o vašich zvláštnostech dozvěděli všichni studenti. Jsou tu tací, kteří by vás byli schopni zničit…“ zasyčel ředitel výstražně a odkráčel z jídelny. „Jo, jo,“ povzdechl si smutně Vlad. Nikdo neměl náladu na jeho vtípky a přitom on se tak skvěle bavil! Podrbal se na bradě, vousy mu už pomalu ale jistě začaly vadit. Odnesl talíře ke kuchařkám, pak se vydal do svého pokoje, který se nacházel v tajné místnosti hned za jeho kabinetem. Usadil se do křesla a začal si číst Petera Pana. Po chvíli knihu odložil a začal nadávat. Pokoj se mu oproti jeho hradu zdál být  moc malý, nepohodlný a málo prosvětlený. Když je všude tma mívá pak špatnou náladu a nic s ním není. Dracovi se tu také moc nelíbilo. Dobré bylo pro něj jen to, že po chodbách pobíhalo spoustu myší. Vlad vstal z křesla a začal přecházet po místnosti jako lev v kleci. Několikrát přitom zakopl o staré pohodlné křeslo. Najednou někdo zaklepal. Byl to Ian.

„Zdravim,“ řekl Vlad a svalil se zpět do křesla. Ian lehce sklonil hlavu na znamení úcty a také se posadil.

„Chtěl jste vědět víc o této škole, tak jsem tady,“ promluvil Ian po chvíli ticha.

„Tak začni,“ vyzval ho Vlad netrpělivě. Chtěl si dát nohy na stůl, ale pak si to radši rozmyslel.

„Na konci roku poslední ročník skládá zkoušky. Něco jako maturita. Jsou hrozně těžký. Studenti jsou posláni do jiného světa, kde nejsou auta, nic. Hluboký středověk. Musí tam rok přežít jen pomocí svých kouzel…“ Ian pokračoval ve vyprávění a Vlad ho pozorně poslouchal. Zkoušky doopravdy trvají jen měsíc, ale v myslích studentů je to jako rok. Jejich těla leží ve velké síni a jejich mysl se snaží přežít ve snovém světě. Někdy se také stalo, že některý student byl zabit. Když se tak stalo, probudil se z toho snu a sdělil pak profesorům, kdo ho zabil, jestli to byl některý z jeho spolužáků.

„…Je s nimi vždy posláno pár profesorů. Pokaždé se to ale mění. Jednou tam prý byli posláni skoro všichni, protože museli hlídat jednoho problémového studenta.“ Ian se zhluboka nadechl. „Známe vás teprve jeden den, ale rozhodli jsme se, že chceme, abyste byl jedním z těch poslaných profesorů.“ Ian si propletl prsty a pohlédl na usínajícího Vlada.

„Dobře, budu jedním z nich. Jsem na ty zkoušky zvědavý,“ odpověděl po chvíli, když mu došlo, co po něm ten člověk chce. Ian poděkoval a otočil se k odchodu.

„Je štěstí, že tam nikdo doopravdy nezemře,“ řekl a odešel. Vlad se zamyslel nad jeho posledními slovy. Proč to jen řekl? Něco mu tu nesedělo, někoho mu Ian hrozně připomínal. Potřásl hlavou, aby se zbavil dotěrných vzpomínek a začal hledat kapesník. Ještě, aby tady nastydl! Bylo tu hrozné vlhko. Konečně našel, co hledal. Hlasitě se vysmrkal a kýchl. Pak si hlavu schoval v dlaních. Na podlahu dopadla rudá kapka krve. Vlad zaklel a přitiskl si kapesník na nos. Už zase! On se toho snad nikdy nezbaví! Proč se zrovna jemu spouští krev z nosu! Jako kdyby jí vůbec nepotřeboval. Zahuhlal nějakou nesrozumitelnou nadávku a odkráčel do koupelny.

---