Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO Lásce a Třech Svících
Autor
rutha
nejen pro děti
http://home.tiscali.cz/rutha//3.html
Za dávných časů, v čase, kdy ještě lidé a věci žili v harmonii a přátelství a byli si rovni, žily byly tři svíce. Byl to krásný čas, protože si lidé a věci spolu ještě dokázali vyprávět. Čas pokoje a klidu.
Ke třem svícím, jednoho slunečního dne, přišla LÁSKA.
V tichu se k nim posadila a začala hřát. Bylo to tichounké, zrovínka tak, jako když nás maminka ukládá do postýlky. A také to tak vonělo a hřálo.
Nastal večer a čas loučení. Láska tiše vstala, usmála se a uklonila. Tři Svíce láskou zapálila. Řekla: JDĚTE A BUĎTE JAKO JÁ.
Ach jaký krásný dar to byl. A jak hřál. Teď už svíce věděly, k čemu je ten malý cancourek na jejich hlavě. Tak malý a jak dovede hřát a svítit. Teď se to panečku bude lidem žít, už nebudou nikdy v temnotě!
Probouzel se nový den, nový začátek. Lidé spěchali za všední starostí. A tři Svíce měly radost, že jsou užitečné.
Opravdu tři? Nebo se mi to zdálo? Stále svítily v místnosti, ale cosi se stalo - něco se změnilo! Už nevydávaly takové světlo jako večer. Možná to bylo tím, že za bílého dne se světlo někam ztrácí. Tichounké světlo, v záři denního svitu, není vidět. Jakoby ho nebylo zapotřebí. To tak někdy je, že pro sluneční světlo a teplo, nevidíme malý milující plamínek.
Měl jsem pravdu, když jsem si všimnul, že Svíce už nevydávají takové světlo a teplo jako dřív. To jedna Svíce svítila méně. Chvíli jsem ji pozoroval, a se smutkem jsem zjistil, že první Svíce dostala strach. Myslela si totiž, že když bude pořád svítit, přijde o celé tělo a bude úplně malinká. A nebo snad dokonce umře!
Takový strach měla, až se celá třásla! Ani vlastní plamínek ji nemohl zahřát. Tak to byla tedy první Svíce, pro svůj strach, ať se tedy jmenuje Ušlápnutá!
Druhá svíce si toho také všimla. Její strach sice nechápala, ale najednou i ona dostala strach! Ne proto, že bude až vyhoří malinká, pro to ne! Druhá svíce dobře věděla, že nehoří plamínkem, který ji nakonec zahubí, možná bude malinká, a každý si na ni troufne, ale nikdy neumře, protože LÁSKA je věčná. Měla strach, že když půjde k ostatním, někdo by ji mohl závidět. Že má světýlko přímo zapálené od lásky, a že, snad, by ji mohl někdo i světýlko ukrást. “Vždyť je jen moje, a nikomu ho nedám!“
I tato druhá Svíce se velice zmýlila, nepochopila, že má jít k ostatním svícím, a svítit jim a hřát a -zapálit je! Pro svůj strach a sobeckost, ať se druhá svíce jmenuje Lakomá.
Třetí Svíce tančila po pokoji radostí, všem rozdávala světélko! Vyprávěla s radostí, co se jim včera přihodilo! Nebo to nebylo včera? Třetí svíce se zastavila, zarazila a její radost byla ta tam! Přemýšlela totiž o tak nedůležité věci jako je čas, chtěla přesně popsat, jak se to stalo, jak a kdy a…Nebyla si už přesně jista, když se ohlížela zpět, jak to tenkrát bylo! Běžela se sestřiček zeptat. Ale nevěřila svým očím, jak to, že se dvě ostatní Svíce, každá choulí strachy v jiném koutě, a nemají si co říct. Vždyť stále byly na jednom stojanu, spolu, společně! Někdo, nebo něco, je oddělilo. A najednou, tichounce, i třetí Svíce dostávala strach. Byla ji zima, rozhlížela se po pokoji a hledala odpověď. A jak se tak rozhlížela na všechny strany, všimla si malé nerovnosti na svém kabátku! “Co to je, copak to tady mám….“ Řekla tiše.“….takový malý otisk, něžný, malý jako lidská dlaň. Ach to je přece otisk dlaně, kterou mi zde zanechala Láska, jak se mě jemně dotkla, když mi věnovala svou Lásku. Taková malá skvrnka na mém voskovém kabátku. Tu mám na památku, abych věděla, jak jsem se k Lásce s vděčností tulila. Ach já ubohá a hloupá, teprve teď chápu, že nemusím mít strach, láska je věčná. Já nezahynu. Je stále se mnou! Já jsem ta Láska, už hořím a nikdy nepřestanu!!! Musím běžet a vše povědět sestřičkám, sestřičky slyšíte…! A zas bylo dobře a veselo!
Nastal nový den, nový začátek! Hospodyně přišla v pokoji uklidit, otevřela okno, pustila do pokoje čerstvý vzduch. A co tu kolem bylo dětí, jak máku! Jak veselých, neposedných oveček. Všude pobíhaly, skákaly, pořád se požďuchovaly. Když najednou, někdo nezavřel dveře, a do pokoje pustil průvan. Všechny tři Svíce v silném větru zhasly.
A běžel čas, vše bylo při starém. Hospodyně chodívala pravidelně v pokoji uklízet. Děti si tu pořád hrály. Když tu se jedno dítě zastavilo a něžně se zadívalo na starý svícen, který tiše stál nad krbem. Jemně uchopilo svíci a doneslo ji do vedlejšího pokoje, kde už dávno hořely jiné svíce, právě ty, které třetí Svíce zapálila. Děťátko totiž rádo sedávalo u zapálených svící a poslouchalo, jak si svíce o lásce povídaly. Ty Svíce si povídaly také o tom, že už dlouho třetí Svíci neviděly, a že si o ní dělají strach, proč se tak dlouho neukázala. Nevěděly, že svíce ztratila světélko a že nevidí na cestu, a proto nemůže přijít.
Jen dítě přiběhlo, hned jej všechny Svíce starostlivě obklopily a třetí Svíci s láskou zapálily, stejně tak, jak je to ona sama, třetí Svíce naučila.
Třetí svíce zatím nemá jméno. Mohla by se jmenovat Starostlivá, Obětavá, Nevyčítavá…. je mnoho jmen, jaká by mohla dostat. Záleží jen na Vás, jak se bude jmenovat, mohla by se prostě jmenovat jen
LÁSKA… .