Aktualita

Zajímavosti mě moc nezajímají a pravda je to poslední, za co má smysl bojovat. Objektivní zkušenost.

Staré pravdy nikoho nezajímají, ale každý je hledá. Stéblo se sehnulo pod mou krovkou, ve světe, jenž je iluzí

a hrou smyslů, žereš zvíře, které nikdy nežilo. Lehce se necháváš klamat. Zajímavosti v novinách, ta titulní strana, to mě

moc nezajímá. Tyhle skutečnosti jsou víc o víře, než o pravdě. Život? Žít se dá cokoli, to teď už vím.

Můžeš jít kamkoli chceš, ale stejně se jednou sejdeme na stejném místě. Možná na sebe pár století budem muset počkat,

ale nevadí. Tomuhle se nedá vyhnou. Tomuhle neutečeš. Nic jiného ani nejde.

Žereš zvíře, které nikdy nežilo, těžko poznat, co je ještě náhoda. Těžko poznat, po čem šlapeš na své cestě.

Když oči jsou dávno někde vepředu a zpívají s měsíce. Slunce tě spálí, a ty to nechceš vidět. Myslíš, že jsi dávno pryč.

To se dá poznat jinak už podle chůze, co k tobě přichází. Zločin a čin, čin a zločin, víš, co děláš?

Příběhy malířů, bláznů, umělců, psychopatů, obyčejných měšťáků. Tohle můžeš přehazovat lopatou, nebo napichovat na vidle.

Ale co z toho, nezáleží na nápisech na náhrobcích. Jaké je to číst noviny od začátku do konce?

Tak co je s tou řekou, kde se zastavila? Přešlapováním na místě si vyšlapeš údolí. Takovou jamku, svou past.

Ze které se nedostaneš. Možná, když budeš mít štěstí, vyrosteš jako strom a dotkneš se jednou nebe. Ale spíš bych řekl,

že asi shniješ. Tak co je stou řekou, kudy vede ta cesta? A pak je vlastně úplně jedno, kolik jsem jich zabil, nebo kolik

jich ještě žije! Brouků je pořád dost a pořád mají co říct! Nezáleží na jménech, na telefonních číslech.

To se dá poznat už podle chůze, co k tobě přichází. Tohle bude nejspíš pavouk, když ses mu zamotala do sítě, moucho hloupá.

Nebo kudlanka? Tak se modli. To se dá poznat už podle chůze, co tě pošlape, nebo jen dostane někam jinam.

Někam aby už nebylo. Ale pořád je, co je. Můžeš to přehazovat lopatou, nebo napichovat na vidle, ale co z toho?

Žereš zvíře, které nikdy nežilo. Co dokáže česká chůva, muž bez uší? Toho se nikdy nezbavíme, mlha a rosa v trávě,

ta bude asi vždycky, toho se nikdy nezbavíme. A dá se to poznat už zdálky. Je to jako s mraveništěm, když u něj stojíš. Vidíš mravence a dalších pět set ti už hlodá nožičku. Jako bys už v tom mraveništi stál.

Pomalu začínám chytat rovnováhu, i když se ruce ještě trochu třesou. Žene se bouřka, to de vidět, něco se děje.

země se třese, celá moje planeta. A najednou je mi nějak líp. Žluté bělmo, žluté nebe. Vlastně už zmizela paměť,

Schopnost skloňovat slova, dobré, špatné, a co to je…. A nebo, kde zrovna jsem, v tomto okamžiku. Pomalu začínám zaostřovat. Snad to bude lepší.