Oheň II

  Při slově oheň si vzpomenu na Vysočinu  a večery trávené při ohýnku. Byly to velice romantické noci při kytaře, buřtech a dobrém pití.

      Ta klidná a tichá krajina ponořená do tmy a do toho praskající dříví a zpěv. To byly nádherné chvíle plné tajemných okamžiků, částečného strachu a veselí.

     Krajina ozářená ohněm má v sobě zvláštní sílu. Něčeho neuchopitelného, něčeho co je nad námi, ale také v nás. Co přetrvává přes mnoho generací. Co sahá ke kořenům našeho bytí na této planetě. Vždyť oheň znamenal pro člověka osvobození se od strachu ze zrádného temna. I možnost obrany před silnějšími protivníky.

     Oheň to je síla v nás, která hoří a neuhasíná. Je mocně inspirující a neodolatelně zářící. Jeho síla je někdy doslova hypnotizující. Vím, že často ani oči nemohu od něj odtrhnout přímo mně do sebe vtahuje.

        Zvláště, pak v noci se jeho přitažlivost mnohonásobně zesiluje. Jeho rudá barva má v sobě životadárnou energii, která ve mně probouzí touhu po dobrodružství a žití naplno.