Pro krásu se (ne)musí trpět

Pro krásu se (ne)musí trpět

Bylo nebylo (spíš bylo než nebylo), za devatero řekami a devatero pohořími (ve skutečnosti bylo těch řek osm a pohoří pět) žila byla jedna královská famílie.

Tatík král byl muž v nejlepších letech. Honosil se nejen královskou korunou, ale i tím, co měl pod ní, a totiž hustou kšticí havraních vlasů a do jisté míry také vladařskou přemýšlivostí a rozumem. I svaly měl od častého držení zlatého žezla a jablka vypracované, není proto divu, že byl idolem pro dívky, ženy a některé opačně orientované muže z podhradí a tedy  trnem v oku jejich protějšků. Nicméně, vládl celkem spravedlivě a většinou chtěl blaho nejen pro sebe, ale i svůj lid, a tak mu poddaní sem tam nějaký ten románek odpustili.

Kdo pochopení neměl, byla jeho manželka, královna Makaréna, kterou si přivezl jako trofej z dávné války v Jižní Africe. Kdysi to bývala exoticky vyhlížející kráska, dnes, po dvanácti dětech, už pro krále jaksi nebyla tak přitažlivá a žádoucí jako o svatební noci. To ji                         samozřejmě deptalo a nakupovala další a další zázračnou kosmetiku na vyhlazení vrásek a zredukování tukových buněk. Ať od babky kořenářky nebo z teleshopingu, nic nezabíralo. Makaréna už měla dost králových bokovek i sebe při pohledu do zrcadla a rozhodla se pro razantní řešení. Využila příležitosti, když král odjel vyjednat mír se sousedy, všech dvanáct ratolestí poslala na tábor pro děti prominentů a jala se realizovat svůj plán.

Ze všeho nejdřív nechala v Královském zpravodaji v rubrice Hledám vytisknout inzerát: „Sháním pomoc při celkové změně vzhledu, vítáni jsou kouzelníci, pohádkové babičky i ježibaby, nedostudovaní medici i plastičtí chirurgové. Značka: Jen vážně, Královský hrad a okolí.“ Ani ne půl hodiny po vydání inzerátu se na hrad začali slétávat poštovní holubi a do odpoledne přiletělo královně tolik nabídek, že musela povolat uklízecí četu na likvidaci ptačího trusu na nádvoří. Makaréna se hned pustila do pročítání došlých dopisů. Některé, jako třeba od zlatých rybek nebo děda Vševěda, ihned vyloučila. Nebyla totiž tak naivní, aby věřila pochybným pohádkovým individuím, i když mají  třeba zlaté ploutve nebo věštecké sny. Co jí ale zaujalo, byl dopis psaný na dopisním papíře potištěném obrázky zeleniny v obálce tvaru jízdního kola. Stálo v něm: ,,Nabízím pomoc, ovšem pokud máte dostatek finančních prostředků. Jsem velice náročný a  mé postupy velice drahé. Nicméně, výsledek je vždy stoprocentní. Ozvěte se prosím rychle, protože tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů. Děkuji, Mistr Jarmil B. Kuskus.“

Královna přece jen chvíli váhala, s manželem chtěli letos v létě na Kanáry, ale letmý pohled do  zrcadla ji definitivně přesvědčil. Odepsala tajemnému mistru, dopis poslala po poštovním holubovi a šla se podívat do pravopisných pravidel, jak se skloňuje slovo Kuskus.  Sotva došla k Alexandreis – Alexandreidy, neznámý s podivným příjmením už bušil na bránu.

Královna nařídila strážím, ať hosta uvedou do návštěvního salonku. Sama si pak vycpala břišní a hýžďové partie molitanem z královských polštářů a oblékla se do masopustní masky obra Balibuly, kterou vlastnil její nejstarší (a nejobjemnější) syn. Chtěla tak prověřit postřeh, praxi a zkušené oko svého budoucího designéra. V tomto klamavém přestrojení a v ústech se dvěma menšími jablky, které měly přidat na kulatosti její tváře, vyšla přivítat svého hosta, čekajícího v salonku.

,,Velmi mě těší, že vás poznávám, mistře Kus ... Kuskusi ... Kuskuse ... ehm ehm, Jarmile,“ pronesla se špatnou výslovností na uvítanou. Mistr se na ni podíval pronikavýma očima pod brýlemi tvaru půlměsíce jako na kus nábytku, a po letmém zhodnocení kvality dřeva řekl:  ,,Na poslední fotografii v Královském zpravodaji ještě nebyla vaše obezitus tukosus v tak pokročilém stadiu... Nedělejte si ze mě šoufky, královno, má paní!“ Královna se usmála, jak jí to jen nacpaná ústa dovolila. ,,Mistře Kusk ... Jarmile, jsem ráda, že jste prokoukl můj drobný podvůdek. Byla to vlastně taková zkouška. Ano, zkouška, jestli jste hoden  posloužit své panovnici!“ řekla přešťastná Makaréna a vyplivla jablka. ,,To ovoce nevyhazujte, jasnosti,“ vykřikl náhle mistr. ,,Ale proč,“ zeptala se překvapená královna. Do této chvíle užívali podzimní padavky  jen jako dekoraci a ozdoby na vánoční stromeček.  ,,Všechno se dozvíte, jen co se dohodneme na mém honoráři. Tak to myslím stálo i v mém dopisu, nemýlím-li se.“ Královna se zamyslela, před očima se jí mihla prosluněná pláž a opálení domorodci, ale po chvíli trapného ticha pronesla:  ,,Och, omlouvám se, mistře. Tak na kolik si ceníte vaše umění?“ ,,Šedesát pět korun na hodinu, patnáct set šedesát na den, plus 5 procent DPH, samozřejmě. A předpokládám, že ve své mzdě budu mít započítánu i stravu a ubytování  po dobu mé přítomnosti zde na hradě.“ Tato cena se královně zdála být celkem rozumná, protože předpokládala, že taková kapacita, jakou mistr Kuskus bezpochyby je, sfoukne její tukové pneumatiky za pár minut, nanejvýš hodin. Sepsali smlouvu, kterou stvrdili podáním ruky před svědky, a královnina odtučňovací kúra mohla začít.

Druhý den ráno v šest dvacet dva začal někdo velice nahlas bušit na dveře královniny komnaty. Nejdřív tomu nevěnovala pozornost, ovšem když bušení neustávalo, přinutila se otevřít oči a vstát z postele. Jaké bylo její překvapení, když brzký ranní návštěvník nebyl nikdo jiný než sám mistr Kuskus! S úsměvem na rtech a tesilové teplákové soupravě jí popřál dobré jitro a upřímně se podivoval nad tím, že ještě není připravena. ,,Připravena na co?“ znejistěla královna. ,,No přece na ranní rozcvičku!“ ,,R.r.rozcvičku? R.r.ranní? Ale, vždyť jsem ještě ani nesnídala,“ pokusila se královna o chabý odpor. ,,Kdepak snídaně, ta bude až po rozhýbání těla a rozproudění krve,“ vesele zahalekal mistr. ,,Za deset minut vás čekám u javoru na nádvoří!“ Královna, stále v šoku, se začala pomalu oblékat. Z šatníku svého muže si vypůjčila sportovní šusťáky, kterým zahnula nohavice a povolila pas, přehodila přes sebe starý nátělník se spoustou skvrn, protože sloužil jako prachovka, obula si gymnastické cvičky své dcery a takto vymóděná se vydala na smluvené místo za mistrem Kuskusem. Děkovala přitom bohu, že je podzim a pozdě se rozednívá, jelikož nechtěla ani domýšlet, co by se stalo, kdyby ji v tomhle úboru někdo zahlédl.

Mistr Kuskus už na ni čekal: ,,Cítíte ten vzdoušek, jasnosti? Zhluboka se nadechněte, ták, a vydechněte... Dobře, teď zkusíme trochu strečinku. Natáhněte nožku před sebe a opřete ji o strom...“ Ztichlým nádvořím se ozvalo náhlé křupnutí, lupnutí a následné hlasité zapraskání v panovnickém, ale přesto zkráceném čtyřhlavém svalu stehenním. Po strečinku následoval běh, v královnině případě chůze, na čtyři sta metrů. ,,To by stačilo, má paní,“ řekl mistr Kuskus funící a zpocené královně ,,můžeme se jít nasnídat.“ V zámku jí k snídani předložil vajíčko natvrdo, půl jablka, heřmánkový čaj a celozrnnou topinku. ,,A to je všechno? Po tom, co jsem málem vypustila duši?“ ,,Bohužel, královno. Když chcete zhubnout, musíte pro to něco udělat. Pro krásu se musí trpět, to vám ještě nikdo neřekl?“ ,,Já jsem myslela, že mi dáte nějaké zázračné kapky, zaříkávací formuli nebo prášek z mamutího klu! Doufala jsem, že mi pomůžete zhubnout okamžitě, maximálně za pár hodin,“ hystericky křičela zmatená panovnice. ,,Okamžitě? Okamžitě nemáte ani manikúru! Ale když to není to, co jste si představovala, já půjdu. V našem království je žen, co potřebují mou pomoc, víc než dost. Za dnešek to dělá sto devadesát pět korun, padesát haléřů. Těšilo mě.“ A zneuznaný mistr Jarmil B. Kuskus se se svěšenou hlavou loudal ke dveřím. Když sahal po klice, královna nevydržela a ozvala se: ,,Počkejte přece, já to tak nemyslela, co bude na oběd?“

Touto jednoduchou větou si určila svůj osud pro příštích pět týdnů a nejednou litovala, že ji vyslovila... Její obvyklý pracovní den začínal kolem šesté ráno, kdy s mistrem pobíhali po zámeckém parku kolem bludného kamene, u jezdecké sochy Bedřicha II. zabočili doleva, u altánku vpravo, rovně okolo jezírka s labutěmi a hlavní bránou na nádvoří až k javoru, kde probíhal pravidelný strečink. Za pár dnů už loupání v královnině stehně nebylo tak hlasité, za týden už nešlo slyšet vůbec, i když královna dávala nohu na javorový kmen čím dál výš. Po strečinku následovala dietní snídaně, po ní posilování problematických partií, lehký oběd, odpolední klid spojený s rozšiřováním duševním obzorů čtením Pěti Tibeťanů. Kolem tří odpoledne osedlali Makaréna s Jarmilem koně a vyrazili na projížďku okolím. V šest se vrátili, Makaréna vypila předepsanou zdravotní číši červeného a v devět byl noční klid. První dny si sice připadala jako na pionýrském táboře,  zanedlouho si ale na pravidelný pohyb a zdravou stravu zvykla a cítila se čím dál lépe. Však to na ní začínalo být vidět a mezi služebnictvem zavládla šuškanda o případné liposukci...

Pět týdnů a dvanáct kilo bylo pryč. Královna byla usměvavá, nosila vypasované šaty rokokového střihu a sluhové začali spekulovat i o liftingu. Královské ratolesti se vrátily z tábora a blížil se i termín příjezdu samotného krále. Makaréna jen kvetla, nosila čím dál hlubší výstřihy a Kuskus si začal balit zavazadla. 

Konečně nadešel den D, den, na který se královna Makaréna chystala celých pět týdnů, den pro který trpěla, den, na který se těšila a zároveň se ho obávala... Oblékla si nové šaty ušité právě na tuto příležitost, vlasy si umyla v heřmánku, vyčesala dvoupatrový drdol a zpevnila ho sladovým pivem, půl hodiny se štípala do tváří, aby dostaly správný červený odstín a celý den žvýkala mátu, kvůli ledově svěžímu dechu.

Její manžel, člověk, kvůli kterému dělala tohle všechno, přijel s pětihodinovým zpožděním. Byl cítit režnou a rumem a kdoví čím ještě, dětem přivezl po borové šišce a Makaréně polní bodlák ovázaný tkaničkou od bot. A na uvítanou řekl: ,,Ženo, máš manžela borce! Dojednal jsem mír nejenom se sousedy, ale i s jejich sousedy a sousedy jejich sousedů a... Jé, ty máš nové náušnice, že? Nebo ne? Vidím tě dvakrát, jů, vypadá to, že máš dvě hlavy... Chachachachrrrrr...“ Pan král se odporoučel na podlahu. Makaréna se na něj chvíli dívala, pak zavolala stráže, aby svého vladaře odnesly do jeho komnaty. Šišky i bodlák hodila do krbu. Okamžik se dívala do plamenů, jak hladově strávily královské dary a šla si sbalit věci.

Ráno se král probudil s opicí, ale ne s královnou. Ta totiž nebyla k nalezení. Ani její cvičební úbor, dvě kila podzimních padavek, jeden pecen celozrnného chleba a Pět Tibeťanů. Královnu Makarénu I. už nikdo nikdy neviděl. Povídá se, že si s mistrem Kuskusem založila ústav pro odbourávání nadbytečných tukových polštářů, který velice prosperoval. Ale to už je zase jiná pohádka.