Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY V DIVADLE-2
20. 04. 2007
0
8
2467
Autor
fungus2
ČÁST DRUHÁ ZÁVĚREČNÁ
Sprintem jsem doběhl ke dveřím, za nimiž byl sál divadla. Podařilo se mi je otevřít, ale asi moc prudce. Ozvala se totiž rána, jak dveře narazily do zdi. Já jsem zároveň klopýtl, což mělo za následek dvojité salto. Ke svému zděšení jsem se s klikou v ústech projel po podlaze uličkou mezi hledištěm a vzápětí následoval náraz do podia, který neunikl hercům.
„Pardon, nenechte se rušit. Mě trochu podjely nohy,“ sdělil jsem jim a bylo mou snahou najít v první řadě volné místo. K mému překvapení však všude seděli lidé. Ty trochu znervóznilo to, že jsem je oslepoval baterkou. Když jsem si pořádně posvítil na vstupenku, tak na ní bylo číslo sedačky třináct. Rychle jsem se dal do počítaní, abych se po chvíli do plížil ke třináctému sedadlu v řadě.
„Halo, zasedl jste mi místo,“ řekl jsem muži, co na sedadle seděl. A protože si mě nevšímal, tak jsem mu baterkou ťukl do kolena. Jeho reakce byla okamžitá. Lekl se, vykřikl a jeho noha se prudce vymrštila. Kopnutí jsem pocítil vzápětí, načež následoval náraz do dolní části podia. Jeho dřevěná deska nevydržela a já jsem se zakutálel pod podium.
O něco později jsem lehce otřesený ke svému překvapení dovrávoral ze zákulisí na podiu. Herci na mne užasle hleděli a v hledišti moje objevení způsobilo celkem velké pozdvižení.
„Já se vám zase omlouvám. Nějak nemůžu volné místo. A tam kde mám sedět, tak sedí nějaký chlap. Podívejte se na mojí vstupenku. Je na ní napsáno první řada, číslo třináct,“ oslovil jsem jednoho z herců a dal mu před obličej svou vstupenku.
„Tu vstupenku máte do první řady, ale na balkoně sdělil mi zkoprněle herec.
„Aha. Tak vám děkuji. Už tam utíkám!“ řekl jsem mu a proběhl jsem uličkou v hledišti. Mou pozornost přitom upoutal velký sloup a já se hned rozhodl po něm vyšplhat na balkon. To se mi povedlo, načež jsem k úžasu diváků na balkoně k nim vlezl. Po menším rozruchu se mi podařilo najít volné sedadlo, a pak už bylo mou snahou sledovat představení.
Hodlal jsem zároveň použít svůj vlastnoruční vynález vytahovacího divadelního kukátka, a tak jsem zanedlouho začal kukátko vytahovat. Asi jsem jej moc vytáhl, protože několik herců se o jeho vytažený konec praštilo hlavou. Poté jsem dlouhé kukátko neudržel a to spadlo do hlediště na hlavy divákům. To opět vyvolalo celkem velký rozruch, ale toho jsem si nevšímal, poněvadž mne začal znervózňovat zavěšený reflektor, který mi znesnadňoval výhled. Tudíž jsem se přes okraj balkonu naklonil a snažil jsem se s ním pohnout. Hnout však s ním vůbec nešlo, a tak jsem tedy napnul veškeré své síly.
Nevím, jak se to mohlo stát, ale náhle mi neunikla ta skutečnost, že v rukou svírám reflektor. Ten se na kabelu i se mnou houpal nad hledištěm, přičemž jsem opakovaně narazil do kulis v zadní části podia. Zároveň jsem se zamotal do spleti lan, což mělo katastrofické následky. Opona opakovaně šla dolů i nahoru a kulisy se měnily jako na běžícím pásu. A vzápětí odkud si z hora za táhlého výkřiku dopadl na podium můj soused pan Metráček, jenž udělal v dřevěné podlaze ohromnou díru. Došlo mi, že asi představení nesledoval z hlediště a vzápětí jsem i já dopadl na prkna, co znamenají svět.
To už panoval v celém sále nepopsatelný chaos. Mnozí křičeli, jiní zase nadávali a také se někteří začali rvát. Podium bylo přeplněno rozmanitými kulisami, mezi kterými běhalo velké množství naštvaných diváků, herců a zaměstnanců divadla. Chtěl jsem některé herce požádat o autogram, jenže pan Metráček při pokusu o vylezení z nitra podia jej svou vahou zcela rozložil a zároveň také spadla na všechny opona. Nikdo mi autogram nedal a ještě jsem dostal pěstí. A tak jsem zanedlouho prchal z divadelní budovy pronásledován naštvaným davem, který podobné divadelní představení určitě nezažil.
KONEC
„Pardon, nenechte se rušit. Mě trochu podjely nohy,“ sdělil jsem jim a bylo mou snahou najít v první řadě volné místo. K mému překvapení však všude seděli lidé. Ty trochu znervóznilo to, že jsem je oslepoval baterkou. Když jsem si pořádně posvítil na vstupenku, tak na ní bylo číslo sedačky třináct. Rychle jsem se dal do počítaní, abych se po chvíli do plížil ke třináctému sedadlu v řadě.
„Halo, zasedl jste mi místo,“ řekl jsem muži, co na sedadle seděl. A protože si mě nevšímal, tak jsem mu baterkou ťukl do kolena. Jeho reakce byla okamžitá. Lekl se, vykřikl a jeho noha se prudce vymrštila. Kopnutí jsem pocítil vzápětí, načež následoval náraz do dolní části podia. Jeho dřevěná deska nevydržela a já jsem se zakutálel pod podium.
O něco později jsem lehce otřesený ke svému překvapení dovrávoral ze zákulisí na podiu. Herci na mne užasle hleděli a v hledišti moje objevení způsobilo celkem velké pozdvižení.
„Já se vám zase omlouvám. Nějak nemůžu volné místo. A tam kde mám sedět, tak sedí nějaký chlap. Podívejte se na mojí vstupenku. Je na ní napsáno první řada, číslo třináct,“ oslovil jsem jednoho z herců a dal mu před obličej svou vstupenku.
„Tu vstupenku máte do první řady, ale na balkoně sdělil mi zkoprněle herec.
„Aha. Tak vám děkuji. Už tam utíkám!“ řekl jsem mu a proběhl jsem uličkou v hledišti. Mou pozornost přitom upoutal velký sloup a já se hned rozhodl po něm vyšplhat na balkon. To se mi povedlo, načež jsem k úžasu diváků na balkoně k nim vlezl. Po menším rozruchu se mi podařilo najít volné sedadlo, a pak už bylo mou snahou sledovat představení.
Hodlal jsem zároveň použít svůj vlastnoruční vynález vytahovacího divadelního kukátka, a tak jsem zanedlouho začal kukátko vytahovat. Asi jsem jej moc vytáhl, protože několik herců se o jeho vytažený konec praštilo hlavou. Poté jsem dlouhé kukátko neudržel a to spadlo do hlediště na hlavy divákům. To opět vyvolalo celkem velký rozruch, ale toho jsem si nevšímal, poněvadž mne začal znervózňovat zavěšený reflektor, který mi znesnadňoval výhled. Tudíž jsem se přes okraj balkonu naklonil a snažil jsem se s ním pohnout. Hnout však s ním vůbec nešlo, a tak jsem tedy napnul veškeré své síly.
Nevím, jak se to mohlo stát, ale náhle mi neunikla ta skutečnost, že v rukou svírám reflektor. Ten se na kabelu i se mnou houpal nad hledištěm, přičemž jsem opakovaně narazil do kulis v zadní části podia. Zároveň jsem se zamotal do spleti lan, což mělo katastrofické následky. Opona opakovaně šla dolů i nahoru a kulisy se měnily jako na běžícím pásu. A vzápětí odkud si z hora za táhlého výkřiku dopadl na podium můj soused pan Metráček, jenž udělal v dřevěné podlaze ohromnou díru. Došlo mi, že asi představení nesledoval z hlediště a vzápětí jsem i já dopadl na prkna, co znamenají svět.
To už panoval v celém sále nepopsatelný chaos. Mnozí křičeli, jiní zase nadávali a také se někteří začali rvát. Podium bylo přeplněno rozmanitými kulisami, mezi kterými běhalo velké množství naštvaných diváků, herců a zaměstnanců divadla. Chtěl jsem některé herce požádat o autogram, jenže pan Metráček při pokusu o vylezení z nitra podia jej svou vahou zcela rozložil a zároveň také spadla na všechny opona. Nikdo mi autogram nedal a ještě jsem dostal pěstí. A tak jsem zanedlouho prchal z divadelní budovy pronásledován naštvaným davem, který podobné divadelní představení určitě nezažil.
KONEC
8 názorů
Příští groteska bude určitě povedenější. A klidně to tady nechám. Je to jen moje ostuda. A ty by jsi třeba určitě napsal povedenější verzi. Rád si jí když tak přečtu. Já to také určitě časem přepíši a budu to publikovat jinde.
zkus si přečíst jednu větu a přemýšlet, co je na ní divné.Třeba hned tu první.
Uspořádání.Uspořádání ve větě nemáš dobré, ach ten slovoslet.Špatně se to čte celé.Dlouhosáhlé věty, které se dají napsat "jednoduššeji a kratšeji", a přitom se z nich neztratí obsah.Plácáš spisovnost s nespisovností dohromady, to je dost velká chyba.A pak mi to celé příjde jako POPIS.No nevim, kamaráde...