Usínající člověk

     Už je noc. Jasně svítí hvězdy. Dnes poprvé spím venku. Ležím v trávě, rukama se dotýkám země a pozorně poslouchám. Všude je ticho. Ticho a tma. Tu a tam se pohne nějaký lísteček, ale jinak nic. Všichni už spí.

     Hledím ke hvězdnatému nebi a myslím na nesmírnou velikost, která se kolem mne šíří. Jsem nepatrný tvor na veliké Zemi, jakých jsou miliardy, jsem poskakující puntík na této obrovské kouli. Čím je však opět tato obrovská koule ve vesmíru, v nesmírném množství těles? Země je nepatrná částečka toho obrovského celku. A já? A přítel vedle mne? Nic nejsme. Ani jeden, ani druhý. Pozoruji hvězdy. "Stanu se menším a ještě menším...", říkám si spolu s básníkem. Jak malým si připadám! "Příteli, podej mi ruku."

     Země. Ležím na zemi celým svým tělem. Ráno vstanu a půjdu dál, ale jednou, jednou se do ní zase vrátím - už napořád. A budou následovat tisíce let. V té době se miliony lidí budou ubírat přes můj hrob. A nikdo z nich nebude znát mé jméno. Zmizel jsem, rozprášen do všech větrů. I oni si budou myslet, že jsou středem světa a budou vyžadovat, aby všechno bylo podle jejich vůle. Ale i po nich přijdou další...

     Pouštím přítelovu ruku, dál už to zvládnu sám. Zavřel jsem oči. Už na nic nemyslím, svět ztrácí hranice a já jej opouštím. Vydávám se na svou pouť a nemusím mít strach, protože mám po boku přítele, který, kdybych upadl, mne zase pozvedne a půjdeme dál.