Zimní Noc

Zimní Noc

V slabém  světle mihotavé svíčky se zachvěl stín. Přiložila jsem v krbu a usedla blíž v houpacím  křesle k ohni.  Nastavila ruce a obličej k hřejivému plameni  a zahalila se do ovčího kožíšku. Dřevo pomalinku popraskávalo a malinké jiskřičky vyskakovaly jako čertíci nad ohněm. Usadila jsem se pohodlně do křesla a vyhlédla z okna. Obloha  byla jasná, možná jen jeden mrak zastínil její nepatrnou část a tiše proplouval mezi hvězdami. Všude se rozhostilo příjemné ticho, teplo hladící moje tváře mi  vykouzlilo jemnou růž na lících. Lákalo mě otevřít okno  a vdechnout svěží vzduch  z venku, ale za okny  se krčil Mráz, který právě jeho přičiněním  vyleštil oblohu jako zrcadlo, na  kterém zůstalo pár střepů  v podobě hvězd. Ale já tolik toužila procházet okolní  krajinou...!  Až - věřte nevěřte - jako bych za skleněnými tabulemi uslyšela  jemný cinkot snad tisíce zvonků - hledala jsem odkud přichází,  až pak - pohyb  tam, kde Měsíc právě couval z oblohy, přilákal  můj zrak.

                Na srpku Měsíce seděl mladík a rukou rozsypával  jemný  hvězdný prach dolů k Zemi. Lenivě pohupoval  nohou a jeho krátké roztomile  pocuchané vlásky sebou vlnily v záchvěvech letmého  vánku  těch výšin. Jemná zrníčka prachu se stříbrozlatě třpytila  a s tichounkým  cinkotem se sypala dolů a vytvářela most,  jenž pomalu propojoval místo, kde  seděl chlapec a moje okno. Přišla jsem blíž a jen tak bez hnutí jsem tam  stála a  sledovala... Byl to úžasný pohled, ten jas a cinkot  padajících třpytek.

                A když posledních  pár centimetrů pokryl hvězdný prach a most  spojil dvě daná  místa, chlapec otočil svůj pohled ke mně dolů a pousmál se.  Sesul se lehce z Měsíce a přicházel, snad jako by plul, ni  šel, směrem za mnou. V těle se mi rozhostil  vskutku nádherný pocit. Trocha obav,  ale spíš zvědavost a  teplo u srdce. Pomalu jsem otevřela okno, avšak venku  schovaný  Mráz nepronikl nikam, snad jen z počátku pocítila jsem záchvěv  jeho  ledového dotyku, jenže to už ten prach z hvězd obklopil  mě celou a já necítila  žádný chlad, jen příjemné teplo  stoupalo mi od kotníků, celým tělem, přes každý  jeho kousek,  až do posledního vlásku. Když chlapec přistoupil  k mé úplné blízkosti, vztáhl svou  bledou ruku k té mojí,  která zatím ještě stále teplá, orosila chlapcovu dlaň a  pak začala bělat - ... a bělala až po loket, až po rameno a  celá hruď mi zbělela, a  vlastně, každý kousíček mě samotné  byl už jak z porcelánu...-  a zahalena do hvězdného prachu jsem  zahlédla, jak zmizely  mé šaty i ovčí kožíšek a na místo nich, zůstalo jen jemné  stříbřité roucho z úlomků hvězd. Vlasy se mi houpavě  nadnášely v jemném vánku, který přišel  spolu s mladíkem.  Podal mi ruku a teď už obě bledé a chladné, spojily se v jeden  pevný stisk a jeho oči se vpily do těch mých a jeho rty vykouzlily  oslnivý  úsměv. I já se usmála, ale svoje oči sklopila jsem  raděj dolů, neboť ty jeho  byly až příliš vábivé…

                Neřekl nic, ale přesto, já slyšela, že zval  mě ven, do náruče  noci plné diamantů a měsíčního svitu  a vlastně neudělala jsem  ani  krok a přesto mé nohy opustily pevnou zem  a já bez jakékoli  tíže těla, jen s lehkostí, jak vánek sám, vznesla jsem se  a  nechala unášet pryč nahoru ke hvězdám, pryč od lidského  světa. I most co  třpytil se nám pod nohama, rozplynul se do  černé tmy a my tam jen tak spolu sami  lehce pluli a hvězdy  svítily nám na cestu.

                Sledovala jsem lidské  domy jako by to byly hračky - z malých  okýnek linulo se do  noci žluté, teplé světlo a zahrady vypadaly jako ohrádky ze  sirek. Mezi tím vinuly se cesty jako  černé stuhy a lesy z výšky  pokryly zem jako načechraný  koberec.  A u  jedné větší  louky otočil se na mě můj  společník a pokynul, že tady chvíli zůstanem. A tak  snesli jsme se jako  motýli na zelený trávník.

                Travnatou  louku obklopoval hustý les a na pravém kraji cosi  se třpytilo  v měsíční záři. Přešla jsem blíž a mému zraku odhalil  se průzračný  potok.

                Voda šuměla a drnčela, jak se  přelévala přes kameny  a oblázky a sem tam vyšplouchla odněkud vzpěněná vlnka.  V tom  na svých ramenou ucítila jsem dotek číchsi rukou a dlaně podjely  mi pod  vlasy, a přes ramena, a paže a semknuly mě u loktů,  a když otočila jsem se,  viděla jsem Měsíčního  Chlapce, jak se usmívá a přitiskl  mě k sobě blíž a já zaklonila hlavu na jeho  hruď a spolu  jsme tam stáli takhle tiše a v objetí.

        A přesto,  i když  nepromluvil ani slovo, slyšela jsem ho říct : "Podívej!"  a já spatřila na  hladině, jak z malých vlnek byly větší  a stále větší, které se vzpěnily a pak  změnily se v jemné  siluety mužů a žen, jenž tančící vyšli z vody a vznášeli  se  v rytmu pomalého tance celým paloukem. Stála  jsem  v údivu a chtěla se zeptat, kde se vzali a kdo že jsou  - ale než stačila jsem se  dotázat, chlapec mě obrátil k sobě,  usmál se a ukázal rukou na  louku.

Nepochopila  jsem,  jak se to mohlo stát, ale představte si,  Měsíc oslnil světlými paprsky těla trav a  spících květin a ty pojednou,  mezi tančícími páry, začly  kvést. A všude byly modré chrpy a rudé máky a já jen  němě  žasla nad tou nádherou. A v té chvíli i on mě vyzval k půlnočnímu  tanci a  já teprve v tenhle moment zaslechla jemnou hudbu, -  jak vítr šustil mezi  korunami stromů a v tom šuměly i lístky  trav a potok bublavě přidal jeden  z mnoha tónů a vykvetly  luční zvonky, které jemně zacinkaly.

        Vedl mě s jemným  dotykem  jeho ruky přes můj pas a druhou odhrnul mi vlasy z tváře. Usmála  jsem  se. Bylo to všechno tolik zvláštní a tolik krásné...

Asi  je to úplně  pošetilé, říkat někomu, že jsem tančila s Měsíčním  Chlapcem jedné mrazivé zimní  noci na rozkvetlé louce, ale  byl to ten nejkrásnější  okamžik...

Jeho  objetí a  jeho oči, které se vpíjely do mých, vlasy, které  se nadnášely, jak do nich  narážel vítr, když jsem v jeho  náručí plula mezi květy. Byl to ten nejkrásnější  pohled  do nejlaskavějších očí. Očí, které, ač mrazivou bledě  modrou barvou,  rozehřály každý stinný kouteček v mém  srdci a každý kousek mého porcelánově  bledého těla. Přitisknuti  k sobě, jakoby nás snad mráz mohl jinovatkou orosit. Zaklonila  jsem  hlavu a vzhlédla nahoru k tmavomodrému nebi posetému  hvězdami, v otočkách tance,  v rukách mého tanečníka,  pozorovala jsem, jak i ony na nebi tančí s námi.

                Pak  jeho  ruce vklouzly do mých volně splývajících vlasů a pohladil  je několikrát  jemně po celé jejich délce a na každém z nich  se usadilo spoustu hvězdných  střípků a ony se rozzářily  a roztřpytily. Naše bosé nohy hladily lístky trav a  květy  provoněly mi tenkou košilku tisícemi vůní. Pak  všimla jsem  si, že ostatní tančící páry začaly mizet u  břehu dovádivého potůčku a jejich  průsvitná těla se vracela  zpět do  podoby  vodní  pěny a rozpustilých vlnek a spolu v objetí, ztráceli se v proudu  vody, do  které se rozplynuli stejně tak ladně, jako z ní  vyšli. Měsíc ucouvl ještě  o kousíček  a jeho záře pobledla. Květy začaly zavírat své voňavé a  barevné  náruče, až zmizely docela. Chlapec mě k sobě přitiskl  a jak se naše těla  dotýkala, vznesli jsme se nad znovu usínající  louku. Viděla jsem jen, jak Mráz  pohladil ji po zelených vlasech  a jinovatka pojednou postříbřila všechno, co  ještě před  chvílí "dýchalo a žilo".

                Naše cesta tedy  pokračovala  dál, podél jasně zářící vody v potůčku, který se chvílemi  skrýval  v objetí lesů a pak zase vykukoval jako matný slepýš  mezi  cestami. V dálce  zablýskalo se  cosi a já přimhouřila oči a spatřila jsem jezero. Chlad proměnil  jeho hladinu v bělavou, posněženou zátku ledu. Podívala  jsem se na mladíka a on  kývl, na souhlas tomu, že i tady zastavíme.

        Moje bosá  chodidla se dotkla ledové plochy, i on už vlastně  stál vedle mě a tu, zničeho  nic, po krajích rozložitého  jezera, z ledu začaly vyrůstat bílé, štíhlé ale i  vysoké  a rozložité stromy. Rostly do výšky, některé zas zůstali  jen malé a  štíhlé a na jejich bílých větvích pučely a  vykvétaly květy mnoha barev. A moje  tenoučká košilka z nočních  mrazivých mlh, vzdouvala se ve větříku, který nás  stále  provázel. Tenoučká ramínka mi sjela dolů po ruce - to dovádivý  Větřík,  který mi ještě počechrával volně splývající šaty  a rozvlnil jejich okraj do vlnek.  Pousmála jsem se a podívala  na mladíka, který stál opodál.

V očích měl šibalský  úsměv,  jemně našpulil rty, sklonil se k zasněženému ledu a foukl. -  Zasmála jsem  se, protože chumel sněhových vloček mi vletěl  až do tváře. Některé z nich se mi  vpletly do vlasů a jemná  košilka se vyzvedla a zavlnila vysoko nad  koleny. Přešla  jsem blíž  k mladíkovi, vzala ho za ruce a na špičkách přiblížila  mé rty k těm jeho,  zavřela jsem oči, ale místo dotyku jeho  rtů, jsem ucítila, jak moje ruce zůstaly  sami, a když jsem  se podívala co se stalo, viděla jsem ho stát u jednoho z těch  kvetoucích stromů. Utrhl jeden z květů, ukázal ať jdu blíž  a vzhlédl k obloze.  Vyhodil květ do výše a já sledovala,  jak letí vysoko k nebi, a pak se zničeho  nic rozletěl v miliony  sněhových vloček! –

Začalo sněžit. - Vločky se tiše  snášely  všude okolo nás. Utrhl ještě jeden překrásný květ a vložil  mi ho za ucho  do vlasů. Slastně jsem přivřela oči a právě  v této chvíli jsem ucítila, jak  se jeho pevné rty přitiskly k mým a semknutí  se proměnilo v dlouhý a sladký polibek. Bylo to tak úžasné,  jak  padající vločky kolem nás tiše šustily...

                Objala jsem  svého průvodce kolem pasu a  on sfoukl jemnou košilku z mlhavých  par z mého těla. Zůstala jsem tam stát jen  tak. Já, jak  mě Pán Bůh stvořil, s květinou ve vlasech. A On. On, po kterém  jsem  tak toužila, aby mě objímal a líbal. Stála jsem tam  jen tak a bílé vločky padaly  na mé nahé tělo a rozpouštěly  se v zářivé slzičky vody a stékaly v pramíncích dolů. Zářivé perličky, jenž se kutálely a s cinknutím dopadaly na  led, na kterém jsem stála. Své ruce natáhla jsem k nebi, a obličej nastavila vstříc plujícím vločkám sněhu.

                Možná, že je člověku k nevíře, jak může nahá dívka stát na zmrzlém jezeře, mezi rozkvetlými stromy z ledu, avšak já tam vážně stála. Stála jsem tam vstříc padajícímu sněhu, vstříc měsíční záři, před zraky Měsíčních očích, před tisícem svědků zvědavých světýlek hvězd. A On jen se zasněným pohledem očí, tam nehybně pozoroval, každý kousek mě samotné. Cítila jsem ten pohled upřený v mých očích, na mých ramenou, na mém těle a snad i v mé duši viděla jsem jeho zvědavé oči.  Pak o krok přistoupil a jeho dotek mé tělo bez šatů úplně rozechvěl. Jeho bílé matné ruce brouzdaly pomalu, zvědavě, ale přesto s nepopření možnou vášní. I já se dotkla jeho a rty polibek jsem vtiskla na šíji a rty pohladila jsem jeho tvář a jeho ústa.  I on polibek opětoval. Neřekl nikdo nic a přesto, věděla jsem, že slova by nikdy, než náš pohled a naše objetí, neřekla víc.

                Jenže najednou ubylo sněhových vloček a Měsíc o poslední kousek zacouval a i jeho tenoulinký srpeček, který tam byl začal nenávratně mizet do tmy.  A v tom i On, jakoby najednou byl jako z mlh, jen smutné oči upřel do těch mých, pochopila jsem, i On a políbili jsme se v posledním objetí, a když Měsíc zcela skryl svou tvář, byl pryč. 

                Byl pryč a mě teď místo kapek sněhových vloček po těle, stékala slza po tváři. A v tom se vám do mě dala hrozná zima, tak otevřela jsem své uslzené oči a sama u už jen  skoro vyhaslého krbu, v ovčím kožíšku, v prochladlé místnosti, jsem naposledy zvedla oči k vyhaslé obloze, kde Měsíc zmizel a hvězdy pomalu už chystaly se také spát, tak zavřela jsem rychle okno, kterým Mráz rozhostil se mi po pokoji.

        Věřte, čekala jsem už mnohokrát na nový úplněk a tolikrát jsem vzhlížela, zda se zase neobjeví, až Měsíc bude couvat na své pouti kolem mých oken. Avšak už nikdy neprocházela jsem znovu noční krajinou, už nikdy od té doby nepřišel. Jen v mém srdci vlastně zůstal, se svými polibky a svým pohledem, který ve své mysli vidím dodnes. Tak odpusťte pošetilé lidské duši, pošetilý příběh, však vzpomínka je to moje drahá, co přihodilo se mi Jedné Mrazivé Zimní Noci...