Matný úder

při čtení tohoto textu je nutno, po celou dobu zachvávat na obličeji ironický výraz. pokud máte vytříbený smysl pro patos, ani se o čtení nepokoušejte...

Matný úder

 

 

 

Most se pod kolonou vozidel třásl a jeho jediný železobetonový pilíř, nenápadně a tiše prorůstal závojem mikroskopických prasklinek. Voda pod mostem byla pomalá,  zlá, vědomá si své chtivosti topit.... ne, nedalo by se říct, že by s tím měla morální problém.... Olejové skvrny slézali ze silnice  po kamenitém svahu do řeky a utvářeli duhové, prachem pokryté louže připomínající kůži. Dunění kolony již několik dní vibrovalo celou krajinou a odráželo se v drobounkých záhybech vrásnících jindy nehybný škraloup na hladině.

 

Na druhém konci mostu, tam kde vozidla vyjížděla z bažinatého lesa, bylo slyšet přerývavé, řvavé povely, mísící se s hrdelními zpěvy mužstva. Armáda mířila do Červeného Dvorce a pak dál a dál až k čerstvým hrobům kdesi u hranic ano ... až tam, kde se mapa politická tak důvěrně tiskne k mapě slepé.

 

Sledoval li by někdo okraj lesa, jistě by si povšiml dráždivého, matného lesku tankových pásů, olejovaných výhradně jedlým, slunečnicovým olejem z ukořistěných zásob nepřítele. Ještě tu a tam bylo možno pozorovat zbytky peří a dlouhé pruhy syrové jelení kůže, namotané mezi skvěle ohebnými panty. Tanky byli ošlehány čerstvými borovými větvičkami půčícího jara a spadané jehličí v jejich záhybech, vonělo smolou, jejíž vůně vzbuzovala v osádkách pocity skautského kamarádství a touhu  po dalších a dalších dobrodružstvích.

 

Sledoval li by někdo ještě pozorněji, jistě by si nemohl nepovšimnout velitele  obrněnce jedoucího v čele konvoje. V obličeji byl něčím zjevně politý. Politý jakýmisi dlouhými, zelenkavými stejkanci táhnoucími se po celé jeho conquistadorsky protáhlé tváři. Zelenkavá, měděnku připomínající koroze... patrně následky dlouho nesundané přilby....

 

Jeho tank byl po celodenní jízdě v blátě ještě vlhký a v prohlubeninách na jeho pancíři se tvořila teplá jezírka hemžící se komářími larvami. Velitel Imperio Africae si co chvíli utíral promočeným rukávem zpocený obličej....a kyselý pot z přemíry stresu dál rozleptával otlučený email jeho vypasované helmy.

 

Celá skupina v této trestné kampani, vůbec  velice trpěla přemnoženým hmyzem.

Jeho mrtvá tělíčka zapadávala do škvírek v plastovém obložení interiérů vozidel a s intimitou sobě vlastní, se hromadila v těsné blízkosti té nejspolehlivější elektroniky...

 

Africae se narovnal na svém postu na věži vozidla. Těžké ocelové víko poklopu měl vztyčené před sebou jako přirozennou hráz proti kamenům nevděčných domorodců. Na vnitřní straně bylo vybavené slepou mapou nejbližšího okolí a polystyrenovým šálkem s kávou. Africae rád stál celou cestu na stupátku a rozhlížel se za jízdy do kraje. Uvnitř vozu to totiž silně páchlo, zkaženou krví, močí, hovny a zvratky. Byla tu bohužel ta nepříjemnost ,že  Africae jako ostřílený velitel vyfasoval nezkušenou posádku. První křest ohněm již měli za sebou, ale někteří jedinci se stále ještě zcela neaklimatizovali. Byl to prostorný tank, největší jaký spojenci během tažení proti terorismu vyvinuli. Dost místa pro dva střelce z kulometu, řidiče, druhého řidiče, nabíječe, velitele tanku, a toho chlapa co obsluhoval kanón ve věži a z kterého čouhali jenom nohy. Od minulé šarvátky nějak neslézal dolů. Nikdo si už nevybavoval jeho obličej a Africae namlouval sám sobě, že ten chlap třeba usnul vyčerpáním. Jistě to muselo být vyčerpáním. spal nepřetžitě již od konce měsíce. V zadní části tanku bylo samozřejmě dost místa pro rodiny vojáků i s dětmi. Moderní armáda je velice humální pracoviště.

 

Africae se mírně kýval, jak tank překonával terénní nerovnosti. Kalným, otupělým pohledem, přivyklým všem hrůzám, které sebou osvobozování národů přináší bloumal po vhodných cílech v okolí... Náhle se mu zatmělo před očima, zavrávoral, zhluboka se nadýchl puchu stoupajícího z útrob vozidla. Obestřela ho představa dalších skvělých vojenských úspěchů, které na něho jistojistě čekají v budoucnosti.... Musel se donutit ty zvratky polknout zpátky.

 

Vrhl rychlý pohled za záda. Tank 205 jedoucí přímo za jeho, se ještě nestačil vynořit z bažiny. Svižně jako kočka (12 měsíců výcviku ) se přehoupl přes bočnici pancéřové věže,  svými perfektními, sněhobílými zuby vytrhl pojistku fosforového granátu, a granát vhodil dovnitř. Zabouchl poklop a doskočil na zem.

 

Jenom to zasyčelo....

 

Odcházel pak od vozidla schválně pomalu a uvolněně, aby nevzbudil pozornost náhodného Podezřívavého.

 

Kráčel rytmickým, vycházkovým krokem (24 měsíců výcviku) a rozmarně švihal velitelskou rákoskou po rozkvetlých kopretinách. Pablesky z větviček pozlaceného jmelí umně vpletených do síťky na jeho přilbě (vánoční maskování), se pak proháněli po nedalekém okolí ještě po celý zbytek dne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

26.3.05 praha

---