Rutinní Doba Depres

Zabitá květina ležící na okraji tmy,

se mi lehce pochechtává,

je lepší být mrtvá ve tmě,

než žít v beznaději tohoto světa.

Ve světle slunečních paprsků upadat do propasti,

jako uschlý list ze stromu.

Procházíc denně změnami o velkých neznámých,

se zabývám maličkostmi denních problémků,

abych zapomněla.

Jak najít ticho mezi babylonským řevem,

když mi má teplá krev smáčí ruce, tělo a nohy.

Říkám si, snad už konec,

ale znovu se rány zahojí a krev se srazí do podlouhlých čárek,

které připomínají cestu do ticha a lákají k novému výletu.

Včera jsem poprvé zjistila, že nenávidím,

byl to tak silný a hrozný pocit,

že jsem si sedla samým zaleknutím.

Nenávist k sobě samé, jež se objevila v tak prudkém návalu,

mě donutila zvednout sluchátko

a zkurvit vše, co jsem si do té chvíle vybudovala.

Místo radosti z toho jak jsem si ublížila,

však dopadl jen krutý úder reality,

jsi sama.

A zase smích mých neviditelných společníků v hlavě,

zase ta Rutinní Doba Depres,

ale za všechno si můžu sama.