Velikonoční mord

Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tomto světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 1; 1-14 ----------------------------------------------------------------------------- HEZKÝ PROLOG, JEN CO JE PRAVDA!

Pozdě v noci o Bílé sobotě sedí vyšetřovatel úplně sám ve své kanceláři. Pláče nad fotografiemi zavražděné ženy. Pokládá si stále dokola otázku Proč?. Proč se to muselo stát? Proč to ti lotři udělali? Vrahy vyslýchal mnoho hodin, přesto má pocit, že neví ještě všechno. Šel proto do vazební cely poptat se po dalších informacích.
Cestou se mu v hlavě honilo mnoho myšlenek. Zavražděné bylo osmnáct let. Byla krásná, silná, ale vůbec ne tlustá. Zkrátka taková typická česká selka s výraznými slovanskými rysy. Skoro všichni v její vesnici ji měli rádi. Až se to stalo. Otěhotněla. Od té doby ji naopak každý začal pomlouvat. Mnoho lidí jí dělalo malé i velké naschvály, a to i po porodu.
Ten osudový den, včera, se vracela domů z kostela. Táhla kočárek se svým malým dítětem. Za hospodou narazila na tři opilé mladíky (Opíjet se na Velký pátek – no tfuj! Kam ten náš národ spěje…). Ti se začali po ní sápat a vykřikovat, ať se svlíkne, že je stejně kurva a dělá to s každým, takže to je jedno. Samozřejmě se bránila, ale stejně nakonec podlehla. Strhli z ní oblečení, znásilnili a pobodali nožem, nakonec zbaběle utekli. Záchranáři měli ráno co dělat, aby tak tak zachránili silně podchlazené mimino. A při výslechu se ti násilníci opovážili tvrdit, že zatím vinu necítí, že prý to je jen trest za její hříchy. Tedy až na jednoho a právě k němu vyšetřovatel jde.
Tento nejmladší z nich jako jediný projevil lítost. Pozdraví vyšetřovatele a pláče. Říká, že by se nic nestalo, kdyby byl poslechl maminku a šel místo do hospody na obřady do kostela. Vyšetřovateli se na celé vraždě zdá cosi mystického a přitom vůbec neví co. Zeptá se ho tedy, co mu na celém zločinu připadalo nejpodivuhodnější. Mladý delikvent odpoví: „Ještě teď z toho mám hrůzu. Pořád to mám před očima.“ Opět se rozpláče. Vyšetřovatel ho musí pobízet, aby pokračoval. Viník tedy pokračuje zalykaje se slzami: „Losovali jsme, kdo to s ní bude dělat nejdřív. Ale to není to nejhorší. Byla už mrtvá, ale Tonda ji bodal pořád a pořád. A představte si, co se stalo, když ji Tonda vrazil nůž do ňadra: Vyrazilo jí odtamtud krev a mléko...“

---