Ne

   Nemohl jsem tomu uvěřit. Roztřásly se mi ruce a špatně se mi dýchalo, třebaže jsem to nikdy nevylučoval. Vlastně ani nevím, co mě tak šokovalo. Michal se vždycky choval divně. Příliš divně. Asi příliš přirozeně.

   Je to tak lepší. V takovýchle situacích bývá lepší veřejná volba.  Všechno vykřičet nahlas. Ať ho veřejnost sama posoudí a zhodnotí to.

   Renatka mi vždycky radila, že když jsem ve stresu, mám si něco dát. Oloupal jsem několik jablek a usmažil pár palačinek. Každé sousto se mi vzpříčilo v krku, protože jsem pořád myslel na Michala.

   Včera mi došel jeho dopis.

   Vždycky jsem si připadal náramně tolerantní, ale když jsem si přečetl zpověď svého přítele, něco se ve mně pohnulo, něco se ve mně zlomilo, něco se ve mně vyděsilo.

   Ctihodný Starče

   Ten parchant se mi vždycky vysmíval.

   Chtěl jsem tě o něco požádat, protože jsme už léta přátelé a Tys' byl vždycky takovej správňackej. Potřebuju se někomu vyzpovídat, někomu se ukázat. Vyslechnout si něčí dobře míněnou radu. Potřebuju Tě Starče, jsi moje jediná morální opora, jsi jediný, kdo mě pochopí. jsi jediný tolerantní člověk v mém okolí.

   Můžu k Tobě na návštěvu se svým klukem?

                                                                                                                        Míša.

   Pořád jsem se z toho nevzpamatoval, ale byl jsem připraven. Jsem koneckonců jen...překvapený. Ale morálně silný. Popadl jsem telefon a vytočil Michalovo číslo.

   "Ano?" ozvalo se ze sluchátka.

   "Tady Stařec, Michale. Volám ohledně té pozvánky."

   "Perfektní! Takže kdy a v kolik, ctihodný a důstojný Starče ?"

   Ten teplej parchant se mi vždycky posmíval.

   "Ne."

   To bylo mé poslední slovo. Ihned poté jsem zavěsil. Nemohl jsem s ním mluvit. Bylo to na mě moc. Nejsem tolerantní.

   Ne.