Ranní mlha

                                                      Ranní  mlha

  Na úvod bych nás měl představit, abyste se mezi námi nestratili. Bývali jsme skvělá parta tenkrát v roce 2015, jó měli jste to vidět, bylo nám tenkrát už okolo dvadvaceti, což znamená, že nyní je mi 49, ale ten rok mi změnil celý můj život.

  Každé ráno se naše parta scházela v naší klubovně, která byla v podzemí dávno uzavřené spalovny, abychom se celý den věnovali všelijakým vylomeninám, co také mohl člověk dělat, když už byla téměř úplná robotizace, a tak jsme i v tomto věku zůstali jakýmisi přerostlými dětmi.

  Každé ráno jsme měli sraz za pět devět, a to proto, že Uzel vždy přišel o pět minut později a my jsme chtěli začínat už v devět, a proč Uzel, protože se vždy vymluvil na to, že měl na tkaničkách uzel, a to i jednou, když měl boty na suchý zip, takhle se nám samozřejmě také omlouval, ale jelikož byl v devět na místě, nijak nám to nevadilo.

  Holt byl úplně jiného ražení, vždy byl přesný a dbal na to, aby vždy bylo dokonalé do posledního puntíčku, vždy také říkal to své holt, podle kterého nakonec dostal jméno.

  Měli jsme mezi námi dokonce i jednoho významného biologa, alespoň o sobě tvrdil, že jím jednou určitě bude, miloval jaro a všude chodil se svými sklenicemi plnými ža a brouků, a tak jsme mu říkali jednoduše Jaroš.

  Sem tam jsme zašli i do našeho oblíbeného baru U Modrýho kopyta, kde jsme si občas trochu přihli toho rumu, jen Rumík si dával čaj, byl zařeklým abstinentem, pokud se to tak dá říct, protože on vlastně abstinentem ani být nemohl, protože se alkoholu přímo štítil.

  Koprfíld byl zase zasněným vědcem, byl sice skvělý matematik a fyzik, ale vlastně se jen šťoural ve svých vzorcích, občas něco kutil, ale nikdy se mu nic nepovedlo, tak jak by chtěl.

  Kulicha toho asi ani představovat nemusím, protože vám jistě došlo, proč jsme mu tak říkali.

  No a nakonec já, o mě toho není nic moc zajímavého, vždy jsem se zabýval sci-fi a magií, a tak mi nepříslušně říkali Satane, i když jsem jim to snad stokrát rozmlouval, ale co naplat, pro ně jsem byl prostě Satan.

  Sešli jsme se v klubovně a čekali, co to pro nás dnes Koprfíld připravil, byla to určitě zase nějaká strašně vědecká věc, ale stejně tak určitě postrádala smysl a určitě to stejně nebude fungovat, jako ale vždy, byl to prostě jeho zvyk, nechat testování až přijdeme, aby se s námi mohl podělit o tu radost, pokud by to fungovalo, ale hlavně abychom mu to vůbec věřili, což bylo nejspíš pravděpodobnější.

  ,,Tak co Koprfíld, co je to dneska, stroj času?"; dělal jsem si z něj legraci, ale vlastně mi ho bylo docela líto, nejen protože to byl náš kamarád, ale oddával se tolik svojí věci a ono nikdy nic.

  ,,Dneska to určitě klapne hoši, bude to fakt podívaná!"; odvětil a pokynul nám ke svému pracovnímu stolu.

  Přistupovali jsme ke stolu s největší opatrností, protože už jsme tyto slova mnohokrát slyšeli a moc dobře jsme si pamatovali také naše ohořelá obočí.

  Koprfíld přistoupil ke stolu a pravil: ,,Tak a teď čubrňte!"; a rychle strhl plachtu, kterou byl stůl a cosi na něm přikryto.

  Chvíli jsme opravdu "čubrněli", ale jelikož jsme ani nevěděli na co, tak nás to velmi rychle přešlo.

  ,,A to je jako co, nebo spíš k čemu?"; zeptal se Kulich zpod své posvátné čepice.

  ,,To byste chtěli vědět, co?"

  ,,No to bysme teda chtěli!"; ozval se Uzel.

  ,,Jinak bysme sem asi nechodili!"; doplnil ho na to Holt.

  ,,No víte ono je to strašně tajný, takže se to nikdo nesmí dovědět, hlavně né státní agenti, co tu všude okolo chodí a hlídají mě!"

  Koprfíld byl sice kamarád, ale jako ostatní ani já jsem příliš neobdivoval jeho paranoiu nebo humor, pokud to teda humor byl, ale my jsme se vždy přikláněli k možnosti "A".

  ,,No tak už to vyklop nebo tě k těm agentům doneseme sami!"; procedil Holt skrz zuby, tak aby nebylo vidět, že chce propadnout v panický výbuch smíchu.

  ,,No jo, no jo! To je stroj času!"

  Tak teď už se Holt a vlastně nikdo neudržel, všichni jsme propadli v obrovský záchvat smíchu, který jsme neměli šanci zastavit.

  ,,Jen se smějte!"

  Koprfíld stál před svým novým vynálezem, který byl právě terčem ohromného smíchu.

  ,,On vás ten smích přejde!"; zakřičel Koprfíld.

  Rychle zatáhl za jednu ze tří pák, které jeho přístroj měl.

  Nepřestávali jsme se smát ani na minutku.

  Čas rychle plynul, ale jako vždy se nic nedělo, jen mi jsme se stále smáli.

  Koprfíld rozhazoval rukama, nevěděl, čím zastavit náš smích. Po chvíli zatáhl za druhou páku, ale smích neustal, ba naopak ještě zesílil.

  Nic se pořád nedělo a Koprfíld pomalu znervózněl, ale my se jen smáli.

  Upadla mu od oka slza a nakonec zatáhl za poslední páku.

  Nezachovali jsme se tenkrát moc jako kamarádi, protože jsme se smáli, když jeden z nás byl smutný a brečel. Ale na druhou stranu jsme byli jen děti.

  Po několika okamžicích se ale přece jen něco stalo.

  Místnost náhle začala plnit mlha.

  Nikdo nevěděl odkad ani Koprfíld.

  A tak jsme tam tak stáli a zírali na podivnou mlhu, no ona ani podivná nebyla, podivné spíše bylo odkad se tam brala.

  Zírali jsme okolo sebe a nikdo nemohl pronést ani hlásku.

  Místnost už byla plná mlhy, tak že jsme neviděli jeden druhého, ale i tak jsme tam stáli, teda nevím jak ostatní, ale já stál, točil jsme se kolem dokola a nemohl vydat ani hlásku. Nikdo nevydal ani hlásku, tím jsem si byl jist, protože v místnosti bylo takové ticho, že by bylo slyšet dopadnout i stéblo slámy.

  Co jsme mohli dělat.

  Nic. Pamatuji si, že to bylo asi také všechno, co jsem v tu chvíli měl v mysli. Jen mlhu a nic.

  Najednou se místnost rozhrála barvami. Nevím kolik barev to bylo. Neví to dodnes nikdo, ale nejspíš to bylo celé spektrum, ale mě to přišlo, že jich tam bylo mnohem víc točili se okolo nás jako barevné klubko hadů.

  Přelévaly se místností, šplouchaly, tříštily se o zdi místnosti.

  Snažil jsem se zaostřit na jedno z těch barevných klubíček, ale najednou jsem zjistil, že není v místnosti, ale ve mě, v mé hlavě. pomalu jsem se klestil vrstvami barev, než konečně dostali alespoń nějakou formu, ale byly to jen neznámé obrysy.

  Nevím ani jak dlouho tam ty barvy byly, neví to nikdo z nás a jestli tam vůbec byly.

  Probudily nás totiž naši rodičové pozdě v noci a to byla teprve mela.

  Shodně se všichni dohodli na trestu čtrnáct dní odnětí svobody.

  Ani jsme nevěděli za co jsme vlastně to domácí vězení dostali, ale byli jsme natolik zmatení, že nám to bylo jedno. Jediné, co jsme věděli, že se sem za čtrnáct dní musíme vrátit.

  Také, že jsme se vrátili, ale všichni jsme přišli včas, Kulich bez kulicha, Uzel se na nic nevymlouval, jen se nás ptal, kde jsme tak dlouho.

  Přezdívky nám zůstaly, ale naše "úchylky" byly tatam.

  Zkoušeli jsme Koprfíldův přístroj, ale už se nám to nikdy nepovedlo.

  Koprfíld také přestal vyrábět své přístroje a začal se věnovat sci-fi.