Vlk

je vlk

mladý

svaly na něm hrajou

dospěl

přemýšlí o životě

ptá se stromů

nemůže bejt sám

jak to chce příroda

 

na lovu

hledá samičku

má své dny

drápy ve tváři

 

uvolněnej

natočí slechy

nasaje vítr

vyrazí tryskem poslepu

 

našlapuje zlehka

tlapky v blátě

křoví ho nutí k přikrčení

kontroluje si srst

jestli je lesklá

pod měsícem

 

míří v poli

nechá se šlehnout obilím

cítí její pach

na deset mil

jde na jisto

jako motýl

 

vlčice

po třech pokoleních

stále mladá

žádoucí

neodolatelná

tragická nehoda v rokli

bez přítele

 

vyválí se v hlíně

aby byl k nakousnutí

pročísne si hřívu

až tu slečnu uvidí

jak se brodí

v prachu světa

 

jde k ní

trochu se potí

pozdraví obcházením čuchnou si

jeden k sobě samému

až zamrazí

je to ona !

podívá se do nebe

jakoby tomu svinskýmu štěstí nevěřil

 

připlíží se zezadu

a štěknou

tlapky jí

položí na záda

unikne

zkouší to znovu

opět unikne

nevzdá se

pole je příliš nebezpečné

na dobrou soulož

 

leží spolu v trávě

olizují si šrámy

rozumí si

intimně

jako němí savci

 

čenich jí položí na hruď

poslouchá srdce

trhá bodláky ze srsti

řekne jí své vnitřnosti

usměje se

žlutými zuby

s kousky syrového masa

 

spojí se

dohromady

drápy zakřičí do kůže

zastaví vesmír

vtisknou do tmy

stromy se třesou

mrazem

les ihned ztichnul

jen srna upustila klacík

oni dýchají

potom….

 

nemá teď tajemství

prozradí svoji skrýš

kde přespává

kde najít vodu

potravu a bezpečí

řekne jí

všechny pasti

jak se zachovat

když sní něco otráveného

jak ošetřit zlomenou packu

a tak....

 

ona ví

tak silný jedinec

ve smečce vyniká

dá se mu celá

na jehličí na mechu

v trávě bez ochrany

jako navždy

 

je s ním

on nosí zvěř

jako potravu

trpí pro ni v počasí

noc

hlad

masa nedostatek

plody hořké

plno policistů

 

uštve mládě živočicha

zabije ho stiskem tepny

krev mu vtekla

do tlamy

když ho nese

pro ni

položí mrtvolku nešťastnou

před pelech

nedotkne se

hladoví

ona potřebuje maso

je v očekávání

chápe to

živí se sněhem

 

ráno zavyje

jak ho kousne nepěkně

nechce ho vidět

příroda v ní

vyžene ho do zimy

štěňata mu neukáže

trpí si to sama

vrčí na něj

kliď se odsuď

 

jde

přemýšlí

dal jí všechno

les zasranej

zabije zvěř

brečí

naráží do stromů

působí si bolest

rouhá se

ničí květiny na louce

málem padne lovcům

jako škodná

nešťastník šedý

 

a po letech

odpustí

vychrtlej zmetek

vlčí žena si vzpomene

lituje že ho vyhnala

zradí znova přírodu

a zvířecího boha

 

zatím

na sněhu a kamení

krvácejí

polštářky tlapek

jak ji hledá

zanechává stopu

chřadne

má léta

 

potká svoje děti

jedno po druhém

v různých obdobích

všech šest

nepozná je

nikdy je neviděl

jejich pach

pro něj cizí

konkurence

v jeho teritoriu

roztrhá je v souboji

zatočí s nimi krutě

dodýchají na dně zákoutí

s vyhřezlými orgány

pěnou u huby

v očích

„mámo vlčice

proč nám ubližuje

bratr otec?“

 

zabíjí pro svou milou

nepamatuje si

jizvy má po těle

v těle taky ňáký jizvy

zákal

tuberkulóza mrtvice

ostatní zranění

síla vůle

láska

chce jí

vzpomíná

jak před lety

krváceli společně

krásně

 

milá už není svatá

umírá

potká ji jak zničenej

s prokousnutou dásní

nyní už jen po třech

olízne její čenich

a zase si porozumí

oba

jistě

 

zívnou

zkaženej dech paradentóza

dotknou se

už se mu nepostaví

řeknou si zážitky

jak se jim stýskalo

jak je srala samota

jak se báli velkejch hvězd

nad kopcem

a jiný zbytečnosti

 

chtěli by žít znova

bejt mladý

nehádat se

mít každodenní starosti

třeba

aby štěňata

nezdrhli do skal

nebo nesežrali

nemocnou poštolku

aby jim vichřice

neodnesla pelíšek

když se na něm tolik nadřeli

aby je zajíc

nedrápnul do oka

když ho chytěj za kožich

aby se neotrávili

z hub co neznaj

aby rozeznali lovce

od tuláka

nedostali

vzteklinu nebo sněť

aby jim vlčí bůh žehnal

a každou noc si užili

trochu sexu

 

nesplní se jim to

je příliš pozdě

ten bůh se zavřel u sebe

dýchají přerývaně

štěknou si pár slov

kňučí oba

bojí se

nedokážou se už obejmout

jen se lekají

jazykem

 

zvedne hlavu

je mu fakt blbě

řekne

milá moje

jsi krásnější než

nahá smrt

ona neodpoví

jen se zašklebí

a vší silou polkne

 

jejich duše odejdou

každá jinam

jejich soukromý bůh je rozsoudí

potkaj děti

na chvíli

projdou očistec

zblázní se docela

zaseknou se u stropu

a nikdo živý

to nedokáže bez hrůzy popsat

 

v trávě

zkříží svoje kosti

na věčnost

budou chrastit ve větru

smrdět v letním vedru

dokud

jim to bude přáno

vítr je nerozfouká

a částečky jejich těl

se nerozprostřou

po celé planetě

do všech ostatních tělíček

jako vzpomínka

 

krajina se nezmění

jen na tom místě

neporoste tráva

nepovede tudy

žádná zvířecí stezka

a místo zůstane navěky

bez deště

 

---