Země

   Procházím se pochmurnou ulicí a oblaka tmavého hustého dýmu mi brání v dívání se na nebe. Jen obloha by mohla prozářit mou temnou duši. Jen slunce by mohlo propálit mé depresivní myšlenky. Jen bílé mraky by mohly vyčistit můj zakalený zrak. Nic z toho však není možné.  Když se podívám kolem sebe vidím živé mrtvoly kráčející po ulicích. Vidím neprůhledný kouř stoupající k oblakům. Slyším falešný dunivý smích. Chci pryč. Chci pryč z tohoto světa, který se každým dnem stává horším a horším.

   Utíkám až na kraj, na kraj tohoto pekla. Ohlédnu se za sebe. Velcí šediví giganti se záludně smějí. Kdo však stvořil toto všechno… Člověk. Obrátím se zpět na vykácené lesy a na přírodu, která mi ukazuje už jen své vybledlé barvy. Jdu k ní blíž. Až na velký svah. Stoupám si na kraj.

   Mé tělo letí. V hlavě se mi mihne poslední kvapná myšlenka. Snad letím do nebe. Peklo už mám za sebou.