...

Ležím u bazénu a pozoruji motýla. Malé děti na sebe stříkají vodu a já jen čekám, kdy proud motýla zachytí a on zahalen tou směsí kapek zmizí. Někdo si snad muže myslet, že jsem totální blázen, ale človíček, který mě zná, se nad tímto způsobem uvažování vzhledem k mé osobě ani nepozastaví. Snad jen mávne rukou. Připadám si jako nepochopená básnířka. Jako někdo, jehož existence je PROZATÍM zbytečná. Snad ve mně roste nechuť se vůbec „něčím stávat“, protože JÁ jsem zatím považována za NIC. Můj vlastní svět je pořád ovlivňován spisovateli a možná chci být spisovatelem, ale podle mého názoru člověk musí vyzrát, aby jeho myšlenky a příběhy upoutaly někoho, kdo tápe. Ale nevím kdy já budu schopna stát se ovlivňovatelkou lidských duší…..zatím jsem ovšem tím NIČÍM. Jako obvykle jsem přestala vnímat okolí a až po chvíli jsem se opět obrátila k místu, kde byl malý motýlek. Jeho život byl skončen jak jsem bohužel předpokládala. Připadá mi to nespravedlivé, protože on se přiletěl jen napít. Tiše zvednu jeho malé tělíčko. Vykopu malou jamku a vložím to modré stvoření do vlhké země. Můj čin je snad pro někoho nepochopitelný, ale velké NIC udělalo malé(?) NĚCO.

---