Nezradíš!

Prásk! Dveře útulného podkrovního pokojíku v patrovém rodinném domku se rozlétly. Cvakl vypínač a tlumené světlo se rozlilo po se vkusem zařízené místnosti. Drobná blondýna se zarazila na prahu a pokradmu se rozhlížela po světlém nábytku. Nakonec váhavě přešla k šatníku. Rychle ze sebe shodila oblečení a nechala ho jen tak válet na podlaze. Nejistě se zadívala do zrcadla. Odráželo souměrnou štíhlou postavu. Natočila se na jednu, pak na druhou stranu. „Jsi pěkná, Anežko!“ Usmála se při vzpomínce na větu, kterou ji David oslovil na oslavě narozenin kamarádky Kláry. Ani moc nepřemýšlela, když sáhla po přiléhavém tílku s blýskavým nápisem z flitrů „Oh, Angel!“

„Ty jsi takový můj malý andílek, Anežko!“ Stáli s Davidem na verandě Klářiny vily, vlnky z bazénu se zvláštně odrážely v jeho lesklých očích. Držel ji v pase, intenzivně vnímala vůni jeho parfému, kterou odhadla na oblíbeného Armániho.

Když černé kalhoty svůdně objaly její útlé boky, jakoby přesně ucítila dotyk jeho prstů, jak dráždivě obkreslovaly křivky jejích půlek: „Anežko, já Tě chci, Anežko!“ A znovu slyšela svůj vlastní zvonivý smích, když mu chabým odporem dávala najevo, že balkon není vhodné místo.

„Tak ve 22:30 na Karlove Moste. Uz se moc tesim!“ volby, odeslat, hledat: „Davídku, Davídku. Tady Tě mám. Hotovo!“ Mrkla na digitální budík. 20:16. „Pohoda,“ vydechla. Posadila se k nočnímu stolku, rozsvítila bodová světla nad zrcadlem, pohledem přelétla řadu šminek, a vybrala modré lesklé stíny a pečlivě je nanášela na víčka svých mandlových oči: „Anežko, a víš, co je na Tobě vůbec nejkrásnější?“ Lehce objel prstem konturu jejího obočí.

„Ne, copak?“

„Ty Tvoje oči! Anežko, máš ty nejhezčí oči na světě!“

,Opravdu mám tak krásné oči?´ Zadívala se pozorněji. Věděla, že bezchybnou pleť nemusí nijak zatěžovat make-upem ani pudrem, o to více se zaměřila na rty. Tužkou zručně obkreslila jejich obrys. Vyplnila světle hnědou rtěnkou a přejela leskem. „Tvoje rty bych mohl líbat do skonání světa!“

Několikrát ještě protáhla řasy řasenkou, takže se oči zdály ještě hlubší.

Natáhla lehký modrý svetřík a na nohy obula černé decentní polobotky s hranatou špičkou a středním podpatkem. Poslední pohození hlavou, poslední pohled na hodinky, mobil do kabelky, natáhnout černé kožené sáčko.

„Ahoj mami, ahoj tati!“

„Ale Anežko, kam jdeš tak pozdě?“ zvedla oči od televize příjemná světlovláska.

„Na rande…“

„Kdy se vrátíš?“

„Pozdě, neboj, mám Tě ráda. Pa!“

Cesta tramvají přes celou Prahu trvala něco málo přes hodinu. Neonové nápisy zářily do noci a pouliční lampy osvětlovali ulice, na kterých se lidé chovali, jakoby nevěděli, na co je noc. Tohle všechno pozorovala zrovna tak mimochodem a nepřítomně. Až když řidič podélně projíždějícího Seatu jí jemně pokynul na pozdrav, cukla sebou a hlavou jí probleskl obraz, jak mluví s Davidem na chodbě školy. Opodál je sledovali jeho kamarádi a tu a tam zaslechla uštěpačnou poznámku.

„Tady se o tom raděj nebudeme bavit, máš večer čas?“ tlumeně promluvil.

„Mám, napíšu Ti, kdy a kde se setkáme, jo?“

Všimla si, že okolí vnímá rozmazaně, utřela si slzy, a povzdechla si. Jak mizerně se cítila, když ráno přišla do školy a všichni to už věděli…

„Anežko! Anežko! Gratulujeme! Anežko!“ Zamračila se ještě víc, když k ní celá udýchaná doběhla Klára.

„Je toho plná škola, Anežko! Prý si byla extra třída, že prý s lepší ještě nespal!“

„Co?!“ vyjekla ohromeně, „není možné…“

„Předčilas všechna jeho očekávání.“

A pak, jak sobecky a zbaběle se choval, když s ním o přestávce chtěla mluvit.

„Proč jsi to udělal, myslela jsem, že mě máš rád?“

„Hele, bylas fakt dobrá! A rád bych to taky někdy zopakoval!“ pronesl na celou chodbu. Úplně zkameněla. Zničeně sledovala, jak mu z pusy leze jedna perverznost za druhou, až z ní byla pomalu profesionální děvka…

Procházkou došla až na Most. Má čtvrt hodiny času. Sedla si na okraj mostu pod největší ze sousoší. Nohy přitáhla k bradě. Byla zase v tom pokoji. Dřevěné dvoulůžko pokrýval bílý přehoz. Střešním oknem prosvítalo měsíční světlo. Ze zdola sem doléhaly zvuky líbivých tónů ploužáků. Všichni jí záviděli. A všichni se otáčeli, když šla s Davidem ruku v ruce do patra po dřevěném točitém schodišti. A teď tu s ním stojí. On jí hladí po zádech, kde jí z toho příjemně mrazí.

„Miluju Tě, Anežko, miluju!“ šeptal jí do ucha, zatímco jí druhou rukou zajel pod tričko. Oplácela mu polibky jeho něžné chování. Když ji nahou zvedl do náruče a přenesl na postel, zachvěla se.

„Je Ti zima?“

„Davide? Musím Ti ještě něco…“ soukala ze sebe.

„Já vím. Anežko! Neboj! Nebude to bolet…!“

To už jí tekly slzy proudem. Na bradě zastudily a pak letěly až ke kolenům, kde se vpily do látky kalhot a vytvářely nepravidelné skvrny. Občas popotáhla. Vysmrkala se. Zazdálo se jí, že za hloučkem turistů zahlédla Davida.

„Neboj! Nebude to bolet!“ Zaťala ruce v pěsti. „Fakt dobrá!“ Stoupla si, držela se okraje sochy. „Extra třída!“ Zahlédl ji. Nadechla se.

„ANEŽKÓÓÓ!!!“ Všichni se polekaně otočili. Pohledy směřovali k dívce, které vlasy vlály kolem tváře, kde jí hrál pobavený úsměv. Dívala se mu přímo do očí, ale pak se otočila a rozhodně vykročila. Do prázdna!