Příboj

Viděl jsem útes, pod ním vlny moře,
když má dívka odešla, zůstalo mi hoře,
jako žerď ve dlani, jako moje touha,
plál bílý šat na ní, byla z ní v mlze šmouha.

Její šat bělostný jako z vášně něha,
její vlas je černý, jako když havran spěchá,
krásné má oči, studnice paměti našeho světa,
láska má je štěstí, sic není opětována.

Žiji, aby život vešel mi do paměti,
od dneška už chápu lásku dětí,
čím stařec pyšní se, když ze spánku mluví,
pověz mi tedy, čím se chlubí.

---