Změna

                                              Byla půlka prázdnin, když se v Zobí ulici procházel chlapec. Byl asi sedmnáct let starý, ale při jeho postavě mu jiní lidé hádali i devatenáct. Měl vypracovanou postavu, světlé krátké vlasy na delšího ježka, zpracované gelem a modré, upřímné oči. Byl sám, ztratil kamarády, když se začal zajímat o dívky. Kamarádi mu říkali Velký D. Jeho nejlepší kamarád, Piers Polkiss, si ho obzvláště vážil, není to nic divného. „ Velký D“ byl silný hromotluk a Piers jen malý skrček. Několikrát mu i zachránil život.  Chlapec došel na roh Magnoliové ulice, když uslyšel volání své matky.

„ Dudley!! Dudley kde jsi? Maminka tě volá!! Pojď na svačinu, je už hotová.“ rozléhal se hlas paní Dursleyové. Sakra! Já se ještě nechci vrátit! Byl sice pryč už celý den a toulal se všude možně, jen ne kolem svého domova, ale měl pocit, že jeho matka má radar, kde ho najít.

          Už delší dobu nenáviděl svou matku, jak ho rozmazlovala  a nutila vše nejlepší. Chtěl být volný, mít svou vlastní hlavu, své vlastní plány. Ty mu však zatím plánoval otec, Vernon Dursley. Pracoval ve firmě , která vyrábí vrtačky, opravdu zábavná práce..

       Donutili ho jít na Smeltinskou střední školu, školu, na kterou chodí jen smetánka a povrchní lidé. Ale on se v průběhu puberty hodně změnil. Už nebyl tak nevychovaný, zlý a povrchní. Uměl více naslouchal, ale neměl komu. Uměl více pomáhat, ale…měl komu. Jeho bratranec, čaroděj Harry Potter měl hodně problémů, se kterými mu by měl někdo pomoci, ale jak by on, Dudley Dursley, mudla a kluk, který ztratil všechny přátele, dívku, ano, dívku, kterou z celého srdce miloval, mohl pomoci? Harryho nenáviděl za to, že má svůj život, přátele, kteří mu každé dva dny  posílali sovy s dopisy. Viděl, jak k Harryho ložnici přilétávají sovy všech druhů, velikostí a barev. Viděl je, když seděl na parapetu okna sám, v obrovském froté županu, přemýšlel o svém spackaném životě. Co dokázal ? Nic, jen urážel, okrádal malé a staré lidi, bavil se ,se svými bývalými přítelíčky když ničil dětská hřiště. Připadal si jako velký machr, když rozmlátil nově postavenou prolézačku. Ale teď už ne. Chtěl nějak ukázat, že není tak špatný, jak byl předtím.  

       A první možnost do něj vrazila právě, když přemýšlel komu. Harry se na něj zle podíval a zasyčel. „ Kde máš svoje kumpány, Velký D? Snad tě neopustili,“ Harry moc dobře věděl, že ho poslední měsíc nenavštěvují kamarádi. Bylo mu ho líto, ale mohl mu alespoň splatit jedenáct let, strávených tímto způsobem.

„ Já..“ Dudley nevěděl co říct. Mohl si v duchu říkat co chtěl , ale říct to nahlas, to bylo těžké. Aniž by si to uvědomil, sledoval Harryho vysokou a famrfpálem vypracovanou postavu. Náhle se ozval uplakaný dětský hlásek. „Nechte mě být, já nic nemám, nechte mě být…“ Oba chlapci se prudce otočili a rozeběhli se ke starému hřišti. Tam spatřili hlouček dětí. Teda, kolem holčičky byli  mladíci staří asi jako Dudley. Jeden z nich, malý skrček držel holčičku. Dudley v ní poznal malou Clarissu Andersonovou, za ruku a vyhrožoval jí. „ Buď nám dáš prachy , nebo cokoli, co má nějakou cenu, nebo tady tvému králíčkovi,“ ukázal na malinké mládě sněhobílého králíčka albína, „ něco uděláme, viď Stevene,“ kývnul na vysokého tlustého kluka, který se hodně podobal kouli, a ten popadl Mušpulína, tak se králíček jmenoval , do svých ohromných tlap.

„ Néé, nechte ho být,“ rozbrečela se Clarissa. Dudley s Harrym už na nic nečekali a běželi za nimi . „ Okamžitě přestaňte!“ křikl na ně Harry odvážně.

      „ A jak nám v tom zabráníš,“ rozesmál se skrček ošklivým hlasem.

„ Já mu v tom pomůžu,“ ozval se  i Dudley odhodlaně. Vycítil, že je ta pravá chvíle , předvést, že je lepší. Harry se po něm překvapeně a obdivně podíval., To se mi snad zdá, on se jim jen tak postaví,! pomyslel si v duchu, ale dál už zase vnímal okolí. „ Ty? A kde máš svojí Julinku?“ Piers narazil na Dudleyovo bolestné místečko. Přes Dudleyho obličej jakoby přeběhl bolestná škleb.

„ Do toho ti nic není. A znovu opakuju, nechte jí být, nebo máte co s dočiněním se mnou,“

 „ A se mnou taky,“ přidal se Harry. Když už jsou rodina proč si nemoct? Piers kývl  na dva čtyři obzvlášť odulé kluky a ti si vykasali rukávy. Oni se chtějí prát? Mají to mít, pomyslel si Dudley o připravil se do útoku. Po pravdě si moc nevěřil, ale co, zkusit to musí. První tři rány vychytal, ale potom se už vyčerpaný bráněním a útočením přestal soustředit a schytal ránu rovnou do nosu a do břicha. Zaskučel a dopadl na kolena. Pozoroval Harryho, jak se hbitě vyhýbá palbám ze strany silnějších a potom jen uviděl, jak se něčí pěst blíži k jeho spánku. Pak už viděl samou tmu. V hlavě mu blikali kolečka, různé čtverečky, hvězdičky, všechno možné, omdlel.

    Harry už nemohl dál bránit, měl chuť utéct, jako jindy, ale když jeho pohled padl na Dudleyho zemdlelého na zemi, přinutil se zůstat.

„ Vypadněte a už se nevracejte,“ zakřičel na skupinku chlapců, které teď vévodil Piers, kteří, spokojení, že přeci jenom někoho zmlátili, odcházeli. Přešel k holčičce, která vyděšeně koukala na Dudleyho obrovskou postavu a bílého králíčka, který se během boje rozhodl napapat,a teď se líně rozvaloval na trávě.

„ Neboj, už je to dobrý, už odešli,“ pohladil jí po vlasech čarodějný učeň a přešel opatrně k Dudleymu. Po spánku mu stékal pramínek krve a na pravém oku se mu pomalu ale jistě objevoval monokl velký jako podšálek. Ten zase něco provedl, povzdechl si Harry pod „ vousy“ a opatrně nadzvedl Dudleyho sádelnatou hlavu. „ Dudley, Dudley, probuď se, už jsou pryč,“ pošeptal tiše, podobně jako Clarisse. V chvíli uslyšel dusot nohou. V domnění, že se vracejí, rychle vyskočil a zaujal bojovný postoj. K jeho překvapení se však objevila kostnatá postava tetičky Petunie, kterou následoval strýček Vernon, ve svých domácích trepkách .

„ Co jsi mu to udělal ?“ zaječela na něj s hrůzou v očích teta Petunie.