Ženy

S obtěžkanou Psyché a vlhkýma očima vydal jsem se k večeru vyhledat přístřeší širého nebe s prořídlým bělavým vlasem.
Na jedno z ňader lázeňského prostranství usedli jsme pod plápolající třešeň, kde přímo před námi rozkládala své zelenými vousy obkvetlé ústa kamenná fontána, z níž azurové elementy nebes klaustrofobně vrhaly se zpět do výšin a dopadající, podobajíc se padlým andělům, tancovaly na hladině.
Noříc svůj pohled v vodnatý šat, v nějž odíval se éter, lesknoucí se jak šaty milenek faroonových, když zraky Ra hleděli naň stejně, neodolal jsem podělit se o dojem s Psyché:
"Krásný pohled..."
"Psssst!"
"Copak?"
"Psssst!" zamračila se ještě více, však pokynula hlavou.
Na písčitém loži, opřeni o fontánu, pokuřovali a nasávaly narkotický odér procházejících mas dva mladíci: Jeden v černém hávu a druhý hezounek.
"...Ale já ti říkám," pokračoval v něčem Atratum, byt se zdálo, že mluví k hluchému, jeho společník se jen cynicky šklebil, "že je potřeba, ba je nutností ženy milovat."
"Kdež, můj bláhový příteli, nejsou hodny lásky. Jejich krása je hodna obdivu, jejich inteligence zájmu, ale jako celek nestojí za nic. Slovy klasika: 'Ženy jsou pro mne jako sloni; Jsou krásné na pohled, ale nechtěl bych je mít doma.' Planou příliš mnoha květy pro příliš mnoho čmeláků. Co hůře, ty květy jsou falešné, jsou jako ti pavouci, kteří lákají motýla na svůj pestrý šat.
"A proč je tedy všichni muži milují?"
"Jakže?! Přece bys jim to nevěřil. Jedni prostě lžou, žijí s ženami, aby nevyčnívali z davu, a pak jsou takový, jako ty, můj zasněný příteli, co v pravdě milují, žel, jen své vlastní fantomy. Jak jíž jednou vyšlo z mojich úst: Ženy toho prostě nejsou hodny. Bud jsou nedokonalé nebo je jejich dokonalost nedokonalostí..."
"Vždyť on pravdu dí!" vzkřikl jsem náhle v záchvatu vědomí k hlavou vrtící Psyché, "Táhni, pryč ode mne, stvůro! Kéž bych tě nikdy nepoznal!"