Linoleum

Když jsem se včera ráno vzbudila, musela jsem se hooodně přemáhat, abych dostala své znavené tělo z postele, přiměla se k poklusu do sprchy a připravila se na 1,5 hodinovou cestu k mé ženské doktorce. Nakonec se ale podařilo a já se trkala vlakem na takovou větší dědinu, kde všichni vědí o všem a kde si starostka pro sebe nahrabala víc, než je zdrávo (má rodná ves to ale není).

Kupodivu vlak neměl zpoždění, tak jsem na místě byla včas a do čekárny jsem se dostala jako první (2 minuty po mém příchodu už byla místnost zaplněná - znamení, že dojely busy z okolních vesnic). Sestřička vesele běhala po ordinaci, připravovala si karty a něco si prospěvovala pod nosem. Zdálo se, že má dobrou náladu, všude kolem se provokativně linula vůně kafe a pacientky slinatly o 106 (já taky, ač tento nápoj není zrovna můj nejoblíbenější, avšak  vzhledem k mému zjevu i stavu mé duše jsem ho víc než potřebovala). Opřená o zeď a totálně znuděná jsem začala pociťovat děsnou únavu, moje víčka byla těžší a těžší...přestala jsem vnímat okolí....snila jsem. ...Vtom se celá budova začala otřásat. Všichni zbystřili.

"Hurá", zavýskala jsem radostí na duši, "doktorka je tu!" (ne, že bych se na ni tak těšila, ale už mě to tam opravdu nebavilo).

 Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vešla 100kg paní s úsměvem na tváři, kruhy pod očima a chlapským obličejem i hlasem.

"Dobrý den, ranní ptáčata!", pozdravila nás a zavřela se v ordinaci.

Po zhruba deseti minutách jsem už čekala v kabince a odříkávala své "zdrávas....", ať to mám co nejrychleji za sebou. Znám příjemnější vyšetření, než tohle.

"Tak pojďte, paní Hojdyšová", ozvalo se zvesela za dveřmi a já jsem skromně s pohledem naprostého neviňátka výzvu přijala. Doktorka se pustila do práce. Vše probíhalo OK, ale najednou se ta milá, sympatická paní zarazila a totálně ztuhla!

"Ježišikriste!! Že já něco chytla...nebo jsem těhotná???????", vylekala jsem se a hlavou se mi začala honit spousta myšlenek - kdo je otcem, od koho jsem co chytla, jít na potrat, nebo nejít, kde na to vzít peníze, kdo by mě chtěl s dítětem, co vůbec ve 20 dělat s dítětem, jak to sdělit rodičům, ....řeknu vám, v ten moment mi bylo úplně ukradený, že za měsíc mám zkouškové období, že nic neumím, neučím se a nedělám referáty.

Ty vteřiny ticha byly nekonečné!!

Až po chvíli se doktorka probrala a sama pro sebe zaraženě řekla:

"No jo, když tak teď o tom přemýšlím, tak mně to nové linoleum k nábytku ale vůbec nesedne! Ach jo."

Špatný vzorek či barva linolea - to bylo celé její trápení!!! Pak, jako by nic, se na mě usmála a vlídně ke mně promluvila: "Všechno v pořádku, u sestřičky si vyzvedněte recept, za půl roku se uvidíme zas."

V ten den jsem měla o 50 % víc šedin, v šoku jsem byla až do večera.