The magic is lost

The magic is lost

                Zlámali jí křídla. Nedokázala je pojmenovat, ale věděla, že ta sametově bílá křídla, která jí ještě nedávno nadnášela jsou pryč. Rychle před sebe natáhla ruku a do dlaně jí spadlo poslední peříčko, které se vznášelo vzduchem. Pevně ho sevřela a nechtěla ho pustit. Stála na skále nad řekou a pozorovala život pod sebou. Všichni někam spěchali, jen ona tu stála a nechtěla se pohnout. Neměla k tomu  důvod. Už vlastně ani snad nemohla. Měla pocit, že bez těch křídel se neobejde. Ale tahle nečinnost a přemýšlení pořád nad tím samým jí připadalo ještě horší. Prudce se otočila a pohlédla na stromy před sebou. Připadaly jí tak krásně klidné, jak lehce ševelily ve větru a tiše si povídaly. Nerozuměla jim, ale ten zvuk jí uklidňoval.

                Na cestě před ní se rozhořel drobný plamínek ohně. Když ho o vteřinu později zasypala pískem, nevěděla, jestli tam opravdu byl. Koneckonců opravdu netušila, jestli ten plamínek naděje, co v ní ještě nedávno plápolal, opravdu existoval. Možná to byl jen poslední záchvěv pošetilosti. A stejně jako ten zdánlivý oheň na cestě před ní, ani to světélko v ní už nemělo právo na život. Zabila ho milosrdně rychle. Ale rána, co po něm zůstala, byla hluboká a jí samotnou rvala na kusy.

                Oči se jí zalévaly slzami. Nechtěla být takhle slabá, ale zároveň nedokázala být silná. A ten tichý zvuk ševelících stromů jí jen pobízel k tomu, aby se ze své bolesti vyplakala. Nebránila se tomu doporučení, posadila se na lavičku a hlavu schovala do dlaní. Mezi prsty jí protékali kapičky perleti a dopadaly do prachu na cestě.

                Už si to připustila. To nekonečné kouzlo zmizelo. Stejně rychle, jako se objevilo. Stejně jako po tom plamínku naděje, i po něm zbyla jen zející otevřená rána, kterou dráždily kapičky slané vody, které jí tekly po tvářích. Stejná rána zůstala i po tom imaginárním šípu, co jí kdysi probodl srdce. A z jeho hrotu se uvolnil jed, který jí teď pomalu otravoval krev a postupně se rozlézal do celého těla.

                Cítila se prázdná. Když potlačila tu bolest z rozervaného těla, cítila už jen prázdnotu, která byla stejně hrozná. A se slzami bohužel nic z toho neodplouvalo, snad jen pocit jistoty, který se vytrácel. Vytrácel se a nechával jí opuštěnou sedět na lavičce a poslouchat ten klidný hlas stromů, který jí už také doháněl k šílenství.

                Najednou si připadala poražená, umírající, vyčerpaná celým světem, celým životem. Aniž by si to uvědomila, to bílé peříčko z její dlaně uletělo a pomalu se snášelo k vodní hladině kdesi hluboko pod skálou. Všechno bylo pryč. Křídla volnosti, plamínek naděje, šíp lásky i mnohé další.

                Nezůstalo vůbec nic. A ona si to konečně připustila. Konečně přiznala tu porážku. Už nebyla šťastná. Ještě před pár dny se smála, svět byl krásný a plný života. Teď najednou zešedl a ona měla vztek, že jí to nikdo neřekl předem. Nevarovali jí, i když tušila, že by se nic změnilo, kdyby byla připravená. Nejspíš ne. Ale aspoň by mohla namlouvat sama sobě, že to čekala, že jí to vlastně tolik nevzalo. Byla by to lež. A o to horší by nakonec byla pravda. Ale ani to si nechtěla připustit. Nechtěla si připustit nic. Ani to, že se jí právě zhroutil celý svět.

                Vše na čem stála její jistota, její pocit bezpečí a její naděje, najednou zmizelo. Zůstalo jen prázdno, slzy a beznaděj. Kouzlo bylo ztraceno. Stejně jako ona - ve vlnách vzpomínek, bolesti... v minulosti.