prokřehlý vítr
večer se zastavili a pozorovali kapky na opadaných stromech
mraky létají příliš rychle
vítr a útěk do tepla
podzimní dny
trochu skleněné zdají se mi stěny kolem
nejtěžší jsou probuzeníkdy rána bolí do víčeka štípají do konečků řasje mlha a nad řekoutrochu větší tmanež bych chtělanahání strachjakoby část světazmizelanoci prochozenépo městě s očimave výkladních skříníchdnes v nocibudou mě zábst chodidlamožná až ke kolenním jamkám
. proč se tak špatně píše o štěstí.
když poránu mrholí
rozsypalo se nebekřupe mi pod nohama a do chodníku šeptá své prosby
. i promočený jasmín voní krásně
možná se mi nikdy nepodlomí kolena
schováváme se před sebou za rohy ulice a povídáme si halasně přes celé město
prý rušíme noční klid jak neslýchané takhle nad ránem
hlavně se nepotkat co myslíš studí nebo hřejí dlažební kostky po dešti
psát si básně po zdech města by nás příliš pálilo do očí
jeden den, jeden život
Bylo nebylo jedno okno. Seděl na posteli a poněkud nevěřícně koukal na to, že už je venku opět světlo. Nechtělo se mu věřit, že musí vylézt zpostele a jít prodávat celý den ve stánku, ale zvon na věži právě začal odbíjet pátou hodinu ranní. Prodával pouťové cukrovinky na tržišti, jinak přeplněném ovocem, zeleninou, pečivem a nevábně vonícími rybami.
když převáží obraz nad skutečností
Hvězdy padají i přes denpadají ze stromůa vrzají
tápalavyděšenýma očimapo pokojijen protože sem se ztratilanemusí snad ještě být tak krásně
až budu utíkatnevím, jestli Vás mám prosit abyste mě zastavili nebo nechali běžet dál
po pokoji voní skořicekřičíš, že ji nemáš ráda játi ji přesto budu zapalovatstále a stále dokola
strach ze tmy nebo z noci
dnes jsem pod skříní objevila náš výlet do Vídnězmačkaný sutrženým rohemani bys ho nepoznal
pomalu se mi vrací cit do konečků prstů krev do rtů vůně do vlasů
studená slovaměla tenkrátbílé rty
na ulicích se procházívztahy vypité do dnaa já stále jen tvá milá
chtěla bych ti ležet na konečcích prstů
bylo opravdu jen několik ránv činžových domech s prádelními šňůrami za oknykdy jsem se probouzela na konečcích tvých prstůmohla ti rozespale popřát dobré ránoa protáhnout se ti v náručírty opařené horkým čajemve spěchuza dalším dnemještě teď pálíale jen tysedět v parkuna kraji podzimuna večerem prokřehlých lavičkáchokolo poprchávají kaštanya kolotoče nejsou už co bývalysmutnásnadvzpomínky a trocha lítostivé náladynesnažím se hrát si na umělcejen nám to nějak rychle utekloa já marně natahuji rucejako malé dítě na klikuNěkdy mi přijde že příliš křičíVytahají mě za ušiaby zjistili zda se jim nechci rozpadnoutdo dlaníjako pouštní orchideizatím se jim mohu smátranní milovanív koutkus banánovou palmouna nějakou dobu naše poslední
medový čaj v průsvitném kalíšku
medový čaj vprůsvitném kalíšku
zavřené oči a představy
letící
kam se jim zachce
Bludička, která zbloudila dál než původně chtěla
Bludička, která zbloudila dál než původně chtěla
Lidé jsou snové postavičky za mými víčkyjak vím, že zrovna tenhle člověk se bojí úplňku
ležím na louce a slunce právě mizí za lesemproč až si budu chtít vybavit tuhle chvílinebo vůni nepůjde to
o půlnoci jdeme trhat rozkvetlé kapradisnad splní se nějaké nečekané přání
Dny, kdy je za okny ošklivo, jsou plné myšlenek a čajových sušenek
Vlastně není vůbec špatné vstát si jednou za čas do šedivého rána, kdy by si slunce muselo dát opravdu velkou práci, aby se prodralo skrz mraky a pár bláznů ho mohlo pozdravit. Ale jednou za čas je to zkrátka dobře. I když se už dopředu dá čekat, že vjednu chvíli se objeví takový ten nevysvětlitelný smutek a stesk snad po všem. Po lidech, kteří zmizeli, kdo ví kam.
zmatený žlutavý obrázek na vzdálené stěně
BYLA JAKO LOUTKA S ANANASOVOU HLAVOUCHODILA PO STŘEPECHA Z CITRÓNOVÝVH OČÍ JÍ TEKLY SLZY
NĚKDO JÍ ŘEKL, ŽE JE DŮLEŽITÁMĚL JI RÁDPOPROSIL JI, ABY ZAČALA ŽÍTALE NAČ SLOVA. ANI TA NEMAJÍ NEOMEZENOU MOC
PŘIŠLA ZA NÍ KULHAVÁ PANÍS PLÁČEM NA KRAJÍČKUA VRÁTILA JÍ DOPISY,KTERÉ PILNĚ KRADLA Z JEJÍ SCHRÁNKY
POLOŽILA SI HLAVU NA JEJÍ RAMENAA SPOLEČNĚ SI POPLAKALY NAD KRÁSOU ŽIVOTACO NA TOM, ŽE SOLENÝ ANANAS NEMÁ NIKDO RÁD.
malá procházka po zatoulané galerii
Chvilku jí sledoval, jak postává na tramvajové zastávce. Měl s ní schůzku. Dobře si uvědomoval, že dorazí pozdě jestli hned nesklopí žaluzie a nevyrazí. Stačilo popadnout kabát ze židle, seběhnout schody a prokličkovat mezi lidmi směrem k ní.
pompézní
Dnes jsem seděla na kamenné zídce nad městem a snažila se pročistit si hlavu. Nezůstala jsem ale jen u ní. Vzpomněla jsem si, že už dlouho zanedbávám svou cévní soustavu. Pustila jsem se tedy i do jejího čištění a to kartáčkem té nejtvrdší tvrosti.
Občas se zapomenu nadechnout
Potřebovala přesně něco takového. Někoho, kdo by ten den přišel a řekl jí, že vypadá jako zelený čaj. Ráno když se probudila, dolehl na ní opět smutek celého světa. Přesně tak, jako se jí to posledních pár dní stávalo neustále.
Světlo se už jen krčilo v rohu místnosti
Už jsem z toho nějaká unavená. Celý ten kolotoč kolem, ručičky obíhající nesmyslně jedním směrem po trojúhelníkovém ciferníku a do toho křik všech lidí propletený s hučením celého světa. Všechno mi splývá v šedý umolousaný svět, motá se mi hlava, hučí mi v uších. Vidím už jen pohyblivý, nepohyblivý obraz na zdi.
Hluchý v první řadě
Marně sbírám popadané květy v podvečerních ulicích
a snažím se je přidělat na špejle
obalené krepovým papíremV uších mi zní svět někoho jiného skrytý do not seřazených za houslovým klíčemslyším pravidelně klapat boty od kterých mám puchýře na patácha sleduji němé pouliční divadlo které kolem mě jen prochází.
Dav nebo já
Budu stát v dešti dokud mi do dlaní nenaprší šálek ranního čajeaž přijdu ke stolu budeš se už z nudy procházet po tenkém ledu ve svém hrnku mlékaa za oknem tě bude pozorovat mlčenlivý davnad spodním víčkem máš malé tančící stínya já váhám, kdo čeká víc na to až se pod tebou led probořídav nebo já.
Příběh s temnýma očima
Když se u něj poprvé objevila, zahlédl ji nejdříve jen koutkem oka. Občas se vám určitě stane, že někoho zahlédnete přesně tak, koutkem oka, a když se podíváte pořádně, už tam nikdo není. Tenkrát vešla do krámu těsně za jeho stálou zákaznicí. Vklouzla za ní jako myška a schovala se do stínu regálu, aby ji snad někdo nezahlédl.
Instantní povídka
V podvečer vyšel na svou každodenní procházku. Nikdy si nebral deštník, ani když věděl, že bude určitě pršet. Pokud ho zastihl déšť, dopadalo to většinou tak jako onen večer. Toho večera se vrátil do svého bytu nečekaně brzy.
Ty
Ještě dnes si pamatuju, co mi tvoje máma tenkrát řekla. Byl jsem zrovna vpráci a prodával jednu ztěch knih, které jsi tak ráda hladila a jejichž vůni si milovala. Když zazvonil telefon, cukl jsem sebou a roztrhl balicí papír. Zákaznice se pousmála a naznačila mi, že klidně chvilku počká.
Noční paní
pootevřeným oknem vlétla do mého pokoje nocposadila se na posteltiše si pobrukovalahladila mě po vlasecha držela za rukudokud jsem neusnula.
Včera jsi to hrál na klavír
Řekla jsem příliš, nebo jsem až příliš mlčela. Vnašem divadelním představení to však nehrálo důležitou roli. Své vyhřáté místo vkřesle bys opustil tak jako tak. Vstal jsi, pohladil mě smutnýma očima a odešel.
Vyprávění Annie Learové (I.část)
Vše začalo, když jsem se jednoho dne probudila zkrásného snu, který se schoulil do křehké bubliny a pomalu se ztratil ve vzduchu. Ten den jsem tě ztratila. Skončila doba mého naprostého štěstí. Do té doby jsem věděla, že každý můj den bude něčím zajímavý, že prožiji něco nového.
Vyprávění pana Bralinga (II.část)
„Maggie. Máme tam někoho dalšího na řadě. “
„Ano, Annie Learovou. “
„A už je tady.
Drahý pane Braling (III.část)
Drahý pane Braling,
omlouvám se, že už jsem si svámi dnes nepopovídala. Asi jste doufal, že přijdu, ale někde uvnitř už jste musel vědět, že ne. Už to muselo skončit. Možná jste si říkal, že na sezeních u vás slábnu tím víc, čím víc toho o mě víte.
Můj tajný příteli (IV.část)
10. listopadu
Anglie
Můj tajný příteli
Sedím vhoupacím křesle shorkým čajem a mé nálady mi okusují prsty na nohou. Pohrávají si se mnou a vyvalují na mě zlé oči. Ano, máš pravdu, tuhle náladu už jsem dlouho neměla.
strach a jeho pán sídlí v mé duši
Sedím vhoupacím křesle shorkým čajem a mé nálady mi okusují prsty na nohou. Pohrávají si se mnou a vyvalují na mě zlé oči. Po nocích mě nutí tancovat stmou na neexistující melodii. Myslí si, že když mi občas dopřejí nějaký pěkný sen, že jim vše odpustím a zapomenu na všechny ty noční můry.
Oddělní vzdálené nejdál jak to jde
tiché chodbyšeptající jen v dobách návštěvnamodralá lůžka s uhlazenou přikrývkoutvář zdobená cestičkamivyšlapanými pískem z přesýpacích hodinoči, v kterých se usídlil pavoučekpletoucí si síťkyaby schoval barvu očípozhasínaljea ona stojí v koutěnemluvítiše naslouchávzhlíží se v slzácha mazlí se s každým vzdechempak jen němé zamáváníz jednoho z tisíce okenshrnutí záclonkya tiché chodby s šoupavými kroky.
Nažloutlá dopisní obálka
Nažloutlá dopisní obálka
Tolik dopisů jsem ještě nikdy nedostala. Dnes, když jsem přišla domů a otevřela naši pohádkovou schránku, spadlo mi knohám několik dopisů, tedy jen ty, které už schránka nedokázala udržet. Vyndala jsem zbytek dopisů, které mi schránka nabízela s tichým broukáním, a pomalu začala otevírat obálku za obálkou. V každé stejný obsah.
Štětec
ŠtětecProbudila jsem se z krásného snu, který se celý schoulil do křehké bubliny a pomalu se ztratil ve vzduchu. Vedle mé postele zpletené z jemných pramínků vody a poztrácených strun jsem objevila dvě malé krabičky. Položené jen tak mimochodem náhodným chodcem, naplněné po okraj černou a bílou barvou a upírající své oči někam do neurčita. Vzala jsem svůj štětec, kterým maluji jen čas a bílé lekníny, rozlila barvy do našedlé palety a vyšla ze své kapičky rosy.
Prázdné město
Prázdné město
Ještě včera jsem tu seděla s tebou. Snažil ses mě uklidnit a vysvětlit mi, že lidé se tak nechovají schválně, že to myslí dobře. Vůbec tě ale nezajímalo, jak se cítím, chtěl si už jen odejít. Nervózně ses rozhlížel po mém pokoji a snažil se pochopit, proč mám na stole svíčku bez knotu.
cukr
poskládat tě na malý balíček
dát do hmoždíře
a roztlouct tě na jemný prášek
který pak slzami poslepuju do malých kuliček
V prázdné kavárně
Ve žlutočervené kavárně
uprostřed louky
sedí slon
a popíjí slaný pomerančový likér
Plonková pozoruje
Plonková pozoruje
Červenozlatý had se svíjí
umělé řeči
trochu ustrojené do gala
Vánoce, vánoce přicházejí
Jej kluci tady je ale těsno,
posuňte se trochu lámete mi ploutev.
Na co nás tu musej takhle skladovat.
Jen doufám, že tu nebudu dlouho.
Tajemství
Tajemství
(Tajemství. Jaká já mám tajemství. )
Jen jedno jsem si před tebou chtěla uchovat,
ale vyzradila jsem ho,
podzimní cesta tramvají
Podzimní cesta tramvají
Sedět v tramvaji,
sledovat podzimní komedii
běžící za zaprášeným oknem.
nevrátíš nic
Nevrátíš nic
Hlavou mi tančily jednotlivé tóny a spojovaly se v nádhernou melodii, která rozeznívala každou nitku v těle a bránila mi slyšet cokoliv jiného. Když dosáhla vrcholu, začala slábnout, ozývala se jen tichounce, mizela, objevovala se jen ve snech. Najednou jsem ale zaslechla jinou melodii, hlasitý, zoufalý, marný akord, který to vzdal. Končil melodii, kterou jsem asi měla slyšet, neslyšela.
Na nebi vyšla bílá lžička
Mami, podívej,
na nebi vyšla bílá lžička,
vypadla ze šálku (cink) modrého čaje, (cink) (cink)
který se tam rozlil.
Čeština v pesimismu
nebaví mě to
každý den stejný rituál
vstát
zamířit do školy
Napsáno v nespánku
Právě ti tak letím nad záplavou bílých mraků a přemýšlím, jak by asi chutnaly. Jako nasládlá voda, kterou mají tak rády sladkovodní ryby. Jako vlna běžící po moři. Jako slzy.
Déšť
Nastydlé kapky skapávají z unavených mraků
a svým dotekem mi hloubí krátery v kůži.
Zařezávají se hlouběji a hlouběji,
mazlí se s mou krví,
Neživená
Odešla,
odešla po špičkách,
abych si jí snad nevšimla
a nesnažila se ji zadržet.
Náhradník
Po tváři se mi kutálí cizí slzy,
z hlavy vypadly dva cizí vlasy.
Cizíma očima sleduju,
jak neznámé ruce hladí na mém klavíru mé klávesy,
Pro mě - pro tebe
Skrývá se slzička v koutku oka,
kutálý se po tváři.
Celou tě svleče,
to psáno je ve snáři.
Papír
Co takhle napsat tato slova na papír.
třeba se mi uleví
Ne, napíšu je raději pod papír,
abych je nemusela nikdy znovu číst.
Pesimismus
Cítím se sama,
začínám se bát,
samota mě začíná skličovat.
Jsem malinká bytost
Koutek
Zajíček ve své jámce sedí sám, sedí sám,
na dně ve své jámce uschován.
Alespoň na chvíli našel koutek, kde se může skrýt,
než tam začnou opět jiné bytosti rýt.
Asi já
Takové malé zvířátko pachtící se po úspěchu,
kterého nikdy nemůže dosáhnout,
ať se snaží sebevíc celý život se jen nemotorně potácí.
Spát
Ptáš se mě, proč nejdu spát.
Chceš, abych se začala smát.
Je snad tohle stát,
kde bys mohl víc jak chvilenku stát.
Je to špatný
Už je to teď se mnou špatný,
skleněný dveře dál jsou matný,
zákony života, většinou, bohužel platný.
jen tak
Prostě je to tak
a nikdy to nebude jinak.
Dirigent nahoře má dlouhý černý frak
a hraje opět další osudový brak.
Šeď
Sedím za mřížemi
a koukám se ven.
Venku svítí slunce, fouká vítr svěží,
pro mě je to ale chmurný šedý den.
Vzpomínka
Pusto a prázdno,
ticho všude,
stěží zas tu bude znít,
ten známý hezký smích,
Odchod
I přes to, že odešla,
že navždy opustila nás,
v srdci našem oheň nevyhas.
I když už neslýcháme její hlas,
Nic..............
Nic je prázdnota,
nic je žal,
nic je temnota,
nic je kal.
Kap, kap
Kap, kap padá smutná kapka,
padá na okap.
Kap, kap smutně stéká rourou,
byla mojí malou vzpourou.