Slova vzpomínek

Remus vzpomíná na minulost v den smrti Jamese a Lily. Je to má první FF povídky, kterou jsem napsala přesně 20.4.2004 - v den, kdy zemřel někdo, koho jsem měla ráda.

 

Slova vzpomínek

 

Smrt. Pomíjivé slovo s trvalými následky. Kdo jí nepoznal na vlastní kůži, může o ní vyprávět pouze nepřesně. Kolik bolesti člověku způsobí ztráta někoho blízkého. Někoho na kom vám záleží, někoho, za koho by jste možná položili i život. Pokud by jste měli volit mezi zradou a svým životem, obětovali by jste se pro toho člověka, který se už nikdy nevrátí. Nikdy se už na vás neusměje, nikdy už vám nevěnuje ani jediný pohled. Je nadobro pryč a čas nelze vrátit. Tolik by jste si to přáli. Vrátit čas, změnit běh událostí, zachránit toho, který je nenávratně pryč.

                Slzy. To, co Remus už dlouho nezažil. Po tvářích se mu kutálely slzy a mísili se spolu s kapkami deště. Stál sám před troskami něčeho, co bývalo domovem jeho nejlepších přátel. Lily a James. Nenávratně, navždy... Jsou pryč a s nimi i kus jeho. Kolik toho spolu zažili.

                Strach. Remus nevěděl, jaké to bude ve škole. Bál se, že to nebude žádná změna oproti tomu, co bylo doteď. Rodiče ho sice povzbuzovali, ale jak vysvětlíte dítěti, které nechápe běh světa, že lidé nejsou stejní?

                "Možná se v té škole najde někdo, kdo ti bude dobrým kamarádem."

                 A možná také ne, pomyslel si trpce chlapec při pohledu na červenou lokomotivu, která ho měla odtrhnout od jediných lidí, kteří se k němu chovali slušně, milovali ho. Od rodičů.

                Naposledy se otočil, aby jim zamával a hvizd píšťalky mu potvrdil, že nevratné rozhodnutí je učiněno.

                Rozhodnutí. Život je pouze o rozhodnutích. Člověk jde tou svou stezičkou života a je na něm, aby se rozhodl, když přijde na rozcestí. Někdy se rozhodne špatně. Někdy naopak jeho rozhodnutí změní dosud nudný život na vodopád událostí. A někdy ty události předčí všechna očekávání a ukáží člověku, že život nežije za trest, ale proto, aby se rozhodoval. Pokud možno co nejlépe. A pak se člověk vrhne do víru těch událostí a konečně žije naplno. Pak ale přijde na řadu otázka, jak dlouho ještě? Co když příští volba bude špatná? Co pak?

                Jedno jediné kupé bylo volné. Byl rád, že je sám. Stranil se lidí a oni se vyhýbali jemu. Posadil se a pozoroval rychle ubíhající krajinu za oknem. Málem usnul, když náhle uslyšel dusot nohou. V příštím okamžiku se otevřeli dveře a dovnitř vpadli dva stejně staří kluci.

                "My se jenom schováme," zašeptal jeden z nich a oba se vrhly pod sedačky. Remus byl fascinovaný, jak se tam dokázali narvat tak, aby je nebylo vidět. Pořád se ještě tvářil nechápavě, když se dveře otevřeli podruhé a do kupé vstoupila prefektka. Podívala se tázavě na Remuse, jako by přemýšlela, zda je hoden toho, aby jí odpověděl.

                "Neviděl si tady někde takový dva vejlupky. Přibližně tvůj věk," zeptala se nakonec.

                Zase to rozhodnutí. Kudy se má vydat? Cestou, kde bude mít minimálně dva kamarády (snad), kterým zachránil kůži, nebo cestou, kde nebude mít v prefektech soupeře? Rozhodnutí je těžká věc. Ale samota je pro mladého člověka mnohdy mnohem těžší. Rozhodl se pro dobrodružství.

                "A jak měli vypadat?" zeptal se zvědavě.

                "Takový...oba černovlasý....ten jeden docela vysoký.."

                "Ne," přerušil jí v přemýšlení Remus. "Nikdo takovej tady nebyl. Pokud nebyly neviditelní, ale to nepředpokládám."

                "Hm, tak dík," odpověděla mrzutě a zase zmizela.

                "Vzduch čistej," poznamenal.

                Zpod sedadel vylezli oba dva "vejlupci" a urovnávali si školní hábity. Jeden k němu na táhl ruku.

                "Já jsem James Potter a tohle je-"

                "Představit se ještě dokážu!" odstrčil ho druhý a také Remusovi podával ruku.

                "Tím si nejsem tak jistej," zamumlal si James.

                "Já jsem Sirius Black. Ale teď mě prosím omluv, musim ještě něco vyřídit," zakřenil se. Pak se najednou otočil a vrhl se na Jamese jak pes.

                Jak příhodné přirovnání, pomyslel si Remus. Tenkrát mu to nepřišlo, dnes by se nejraději usmál při té vzpomínce. Ale vlastně...  Včera by se nejraději usmál při té vzpomínce. Dnes už ne. Dnes měl pocit, že se už nikdy ničemu neusměje. Pocit zrady někde uvnitř mu to nedovolil. Ta zrada nebyla jen cítěná, měl pocit, že je jejím činitelem. Alespoň z části. Kdyby se nechoval jak hlupák, mohl se stát strážce tajemství on, ale bál se. Prostě byl, a vlastně pořád ještě je, slaboch. Nevěřil si.

                Sebepohrdání. Kolikrát se stane, že sebou člověk pohrdá? Za to, co udělal, nebo naopak za to, co neudělal. Kolikrát sebou pohrdal on? Za to, že je jiný. Za to, že se kdysi vydal v noci do lesa. Za to, že byl hloupý a neřídil se radami dospělých. Za to, že udělal chybu, která ho oddělila od světa. Od světa, ve kterém chtěl kdysi žít. Od světa radosti, smíchu i pošetilých starostí. Pohrdal sebou stejně, jako jím pohrdali  jiní. Už ztrácel veškeré naděje na to, že by mohl být normálním klukem. A pak náhle přišli Bradavice a on se pár let cítil šťastný.

                "Remusi, tak už to vyklop! Nikam nejezdíš. Nigel tě tuhle viděl na ošetřovně. Přesně v těch dnech, kdy jsi měl bejt u nějaký tý tvý tetičky," snažil se ho Sirius přinutit kápnout božskou.

                "To je blbost. Fakt jsem byl u tety Molly," bránil se nepřesvědčivě Remus.

                Společenská místnost zela prázdnotou, jen u vyhasínajícího krbu seděli poslední čtyři opozdilci. Respektive, tří seděli, jeden téměř spal. James se Siriusem se rozhodli vypáčit z kamaráda pravdu třeba i násilím. Doufali ale, že k tomu to až nedojde. Jejich rvačky, které vedli pravidelně a rádi mezi sebou, sice nebyly nebezpečné, ale jak Sirius tak James se obávali, že pro Remuse, který po té, co se vrátil "od tetičky", vypadal ještě hůř než před tím , by mohli být nebezpečné až dost.

                "Tak to sakra vyklop! Co může bejt tak strašnýho, že nám to nechceš říct?!" vyjel na něj netrpělivě Sirius.

                "Ono to fakt neni tak jednoduchý, jak se vám asi zdá. Ono je to vlastně zatraceně složitý,"bránil se Remus. Tim přiznal, že opravdu nemá přibližně dvacet tetiček, které jsou pravidelně jedna za druhou pohlcovány černou dírou, protože jakmile se od nich jejich synovec vrátí, záhadně mizí a na jejich místo vstupuje nová, originálnější žena s mateřštějšími sklony než ta předchozí a s mnohem originálnější nemocí než ta předchozí.

                "Hele, my to přežijem," přidal se James.

                "To se teprve uvidí," povzdechl si Remus. "Ale slibte mi, že nikomu to nikdy neřeknete. Ať už se rozhodnete se mnou naložit jakkoliv, nikomu to neřeknete."

                "Jasně. Jakmile to z tebe vymlátíme, dojdeme si k lektvarovi pro něco, do čeho tě šoupnem a necháme vylouhovat. To by mohlo stačit. Ale neboj, budeme jako hrobky," zažertoval si Sirius. Nevěděl, jak moc se přiblížil výhružkám těch, kteří se dozvěděli Remusovo tajemství.

                "Tak bude to? Siriusi, nech ho mluvit, nebo se nikdy nevymáčkne!"

                "No...Když jsem byl malej," rozhodl se to vzít oklikou. Věděl, že dneškem přišel o přátele, ale cítil potřebu jim říct co nejvíc, pak to možná pochopí líp. "Neposlechl jsem jednou mámu a šel jsem do lesa. Tu noc byl zrovna úplněk. No a já..." Hlas se mu zlomil, nedokázal to říct. Už se dostal příliš daleko za hranici, kdy mu bylo jedno, že nebude mít kamarády. Teď když poznal, jak je to úžasný pocit někam patřit , nemohl to jen tak zahodit.

                "Vlkodlak," vydechl James. Odpovědí, že tipuje správně mu bylo jen nepatrné přikývnutí. Jako první se vzpamatoval Sirius.

                "A to jako kvůli takový prkotině nám lžeš, zapíráš, bojíš se, že se s tebou přestaneme kamarádit-"

                "To to na mě bylo tak vidět?" podivil se Remus úsudku kamaráda.

                "To si piš!" odpověděl mu James.

                "Sakra a to by jsme byli kamarádi, kdyby jsme se na tebe vykašlali?!" naštval se Sirius.

                "Já nevim. Jste první přátelé, které mám! Nechtěj po mě, abych byl odborník!"

                Jak jim byl tenkrát vděčný za to, že jim to mohl říct a oni se ho nezačali bát. Dokonce si vymysleli ten nesmysl, že se stanou zvěromági. Díky Siriusově tvrdohlavosti se jim to nakonec podařilo.

                Tvrdohlavost ti nikdy nechyběla, příteli. Proč příteli? Vlastně bych měl říct zrádče. A já mu věřil! A nejen já. Co teprve Lily a James. Věřili mu natolik, že vložili své životy do jeho rukou. A on je zradil. Zradil někoho, kdo ho považoval za bratra.

                Chyby. Člověk se nikdy nepoučí z chyb cizích. Někdy mu bohužel nezbude čas ani se poučit z těch vlastních. Někdy člověk ani nestihne svých chyb litovat. Někdy je už příliš pozdě. Někdy se člověk nestihne ani rozloučit. Nejspíš se ani Lily nerozloučila s Jamesem. Nejspíš je zabil dřív, než si dokázali říct víc než "Lily, utíkej!" Jejich chyba byla, že věřili někomu, kdo je chtěl nakonec zradit. Ale Remus jim to nevyčítal. On sám věřil, že Sirius je přítel, který by radši položil život, než aby zradil. Velká chyba. Život je plný rozcestí a chyb. Kolikrát se ještě vydá jinou cestou? Kolikrát ještě zvolí špatně? Kolik tím napáchá chyb?

                Naposledy se podíval na hromadu sutin, otočil se a vydal se zpět stejnou cestou jako přišel. Věděl, že bude mít ještě jednu šanci se s nimi rozloučit. Oni to asi nebudou vědět, ale on bude mít pocit, že se rozloučil. Za dva dny bude pohřeb. Lily a James jsou nenávratně pryč. Už zase ty slzy. Za dva dny jim dá poslední sbohem. Alespoň, že jsou spolu. Navěky. Když jim to nebylo dopřáno tady, alespoň, že netrpí každý z nich na jiné straně. Už navždy budou spolu.

                Smutek. Pocit, který zaplní nitro každé duše, když je k tomu byť i jen malinkatý důvodíček. Smutek nad smrtí někoho blízkého. Smutek, který je nutný, aby se jednoho dne mohl člověk vyprostit z minulosti. Remus věděl, že to bude těžké. Byli pro něj rodina. Jediní, kteří se kdy smířili s tím, že je takový jaký je. A teď jsou pryč. I ten malej je pryč. Sice ne tak, jako jeho rodiče, ale pro něj to možná bylo stejné. Možná nikdy nebude mít možnost potkat syna svého nejlepšího přítele.

---