Hloupnutí

Takovéhle mám v sobě jehňátko, když mě popadne hloupnutí. Jak hloupnete vy?

Kroky Asi jsem unavenej všechno je takový kalný . . . ,když najednou z okna tramvaje uvidím . . .. Vykřikla na mě hvězda v mém osamělém mlčení uprostřed vesmíru. Kroky Královny zrychlují, upravují mi tep, odměřují mi čas. Nárazy podpadků o dlažbu se rozlehly uvnitř zdí města. Prostor je pohlcován jejich ozvěnami. Upozaďován je jimi zvuk rachotící tramvaje až do ztracena. Souzním. Cit se stahuje a rozpíná a ve svých vrcholech se chvěje vzteklým řevem zvířat hájícících si svá území. Jste to Vy, svíráte mi můj kotnník drtíte jej nesnesitelnou silou až na samou kost. Nedokáži vzdorovat, chtěl bych utéct, ale Vy mě stahujete. Vstávám zrovna když se pode mnou zastavuje podlaha vozu. Zakolísá ve mně strach, uvědumuji si svou slabost. Bojím se, že Vás nedostihnu. Musím běžet, běh uvolňuje přepětí, je Vaší hudbě mým tancem. Ale, vždy když člověk potřebuje vesmír mlčí. Lidé se mátoží pod mým spěchem, volám, ale můj hlas není možné slyšet, mé nohy s každou vteřinou stále více tuhnou. Ta bolest mi znehybňuje tělo. Vzdoruji tomu chci běžet. Jakoby mávnutím biče se lidé rozestupují. Stojíte proti mně. Tichým gestem mi dáváte povel k noze. Jen ten dav kolem mě ševelí rozumem já, já už ne. Vzrušen před Vámi poklekám , mé tělo se třese, je mi úzko, stahujete můj krk, je mi strašné horko, můj oděv na mě vzplál. Ozýváte se " Udržíš se mnou krok ?" Odvážně přikyvuji "Ano, má Královno" hrne se mi z úst. A Vy mě vedete, každý krok Vám chci přizpůsobit. Spaluje mě vnitřní žár. Přeskupuji se do jiného těla, obětuji jej, jen aby bolest jít po Vašem boku nebyla tak strašná. Ocitám se na konci své první cesty. Shýbáte se ke mně a díváte se mi do očí. Smějete se mi. " Podívej, vidíš už je z tebe úplné jehňátko, hup do auta, odjíždíme do mého Království." Iluze Vepsala jsem svůj hlas a obraz do tvé duše jehňátko tak hluboko, že mi už nikdy neunikneš. Procokoli a kamkoli se hneš zřetelně budeš slyšet z mých úst o tom, že tělo jehož užíváš není tvé, že veškerý tvůj čin náleží jen Mně Tvůj spánek prodchne sen mého zjevení ve kterém jasně v odraze mých očí uvidíš sebe takového jakého si tě přeji mít. Následuj mě a dám ti klid a bude ti dovoleno vedle Mě blízko žít. Odmítni mě a utopím tě daleko od sebe v tvém vězení v touze po touze v moři bolesti, jenž nárazy tě rozmnělní až se nesneseš. Řekla Královna. Zem Vstoupilo zvířátko - Krev hrne se tlouct. Klid! Klid!! Je tu Královna. Jíž se ctí nutné je vzdát hold. Tak již Klid!!! Proniká moc vzrušivých čar až hlasy plaší se - Až navenek uvnitř stále zmítané ustrnou - Až hlasy vkouzleny do svých pout ztišujíc zcela umlknou. V tom tichu projde zvířátko - "Ach Královno" - tak našlapují jeho kroky tak rozechvěn je jeho dech - Pokleká a nechává v obavách před Královnou svá slova rozeznět - "Zem ničí vojáci. Zem ocitá se ve válečných plamenech a pláče bolestí..." "Moji zem ničí vojáci? To snad ne - to není možné. Kde?" Smutně zvířátko sklopí zrak a slova v hrdle vzpříčená hořkostí tiše poví. "V mé malé zemičce, jenž je Vám tak oddána." "Ach tak - A tvá malá zemička zdá se to těžce prožívá" Prozářil Královnina ústa smích. A hlasy drzému zvířátku s výsměchem foukly do chloupků "Dobře tedy pohlídám ji, když slíbí mi, že až zavolám mi poslouží." Zvířátko horlivě příkývne. "Ano poslouží" A Královna pohladí. "Pak tedy jdi a vyřiď Mému koutku země klid" Opojení Tiše piji mezi veselými. Opomenutý, ale taky blázen sním si skryt před všemi po zemi zmítaný záchvěvy taky tančím. Taky tak splašený zpívám za hlasitého znění až trhají se struny. Až spadám taky do toho víření co tluče v uvězněném těle. Jenže pak když ucítím. Když shlédne Ona na mě - nade mnou Moc Veliká, sevře to mnohem více mé klubíčko, aby tlumenými zvuky ztrátou dechu bilo bolestněji, Ona je hvězdná noc pohledem do mě opřená, vesmír jímž probíjí vzrušení a praská. Její oči obrazí chlad chtění - ony pozorují svou kořist. Hbitými pohyby uchvacují - skláním se k nohám abych je políbil. "Jé lidičky pojďte se podívat on se zbláznil" Zblázněné zvířátko uteklo. Pohádka Já bych byl Vaším jehňátkem a před Vámi v rozpacích klopil bych zrak A Vy byste mi dala na krk obojek a cinkání a já bych tlapkal za Váma, bavil bych Vás svou roztomilou hloupostí takovou jakou se pyšní zvířátka. Ach jo, je to jen asi pohádka. Měl bych radost, kdybych kolem Vás skotačil, Víte to by byla pro mě odměna, já bych běžel i pro klacík který byste s aportem mi hodila. To nemůžou pochopit ti co nemají v sobě geny jehňátka, ale já bych je nechal v údivu nad sebou stát a debatovat a jen bych se jim do očí usmíval bez křeči už svůj ve svém bílém kožíšku, oni měli by mě za blázna, ale co - hlavně že bych byl Váš a Vy byste mě určitě do blázince nedala, protože Vy byste byla mocná a čarodějná Královna, z Vás by měl každý strach, protože jen letmým dotykem Vy z každého byste udělala oddaného hlupáčka, pokud by Vás štval. Od Vás by šel každý radši dál tolik by se bál, že byste na něj pustila svá rozeštvaná zvířátka. Vlna od jehňátka I když je to ještě jehňátko, Královna si ho už pozvala. I když je to takové ze všeho ještě vystrašené zvířátko, jeho vlna snům už dorostla. Ono poprvé v sevření kouzelnou mocí bude zajato a pak už půjde po boku Královny své Paní vždy, aby Ji doprovázelo po Její cestě touhy a chránilo ji před nebezpečím. V životě ještě v nepocvičeném jehňátku je opravdické odhodlání udržet tuhle přísahu: "Dám celý svůj um a celé své smysly, aby k chuti a štěstí Vám přispěly a taky i položím život, když to bude nutné za Vás má Paní. To slibuji" a Královna na to: "Mé jehňátko dodržíš-li to a nikdy neutečeš z pravdy pro své lehčí bytí pak Já ti na oplátku dávám slib, že dotkne se tě ode Mě jen samé vzrušení." To už ale vnímá jehňátko z Královninou myslí prolnutím. To celé jeho tělo ovládá a propastnou čarokrásou Královny tak zasahá, že se v jeho očích ztemňuje a v ouškách ozývají se mu slova podle toho jak kolísá v nich – už i oněmělo a i jeho rozum ztich. A to pak rozkošnicky Královna ho v nehnutí svazuje do svých pout. Má jehňátko ve své moci ve svém držení - doteky zbavuje jej první srsti žiletkou. Ach tolik svými pohnutky rozechvěné jehňátko. Královna k němu promlouvá „Však ty mi povíš všechno, aniž bys to ústy vyřklo. Staneš se nahé přede mnou, neboj neublížím ti pokud Mi věříš a protivenstvím ke Mně snad nejsi prokleto.“ Hlupáčku, když dívám se na tebe pozoruji jaks celý Můj. Plazílku, přijímej bolest ze srdce; v mých spárech dech zadržuj ! Zvířátko, schoulené při zemi vstaň ! Tvůj sen právě vystupuje z mlžných oparů. Opilče, vzmož se z bolesti, jíž sám jsi vinen Zbav se té noci naráz teď hned otevři oči ! Lenochu, štiplavá mrazivá rána patří ti jen dál schovávej sebe za sebe do dlaní Mých Ošklivče, Vidím, žes z noci pod víčky nechals svůj hřích. Volals do pekel ať pod tvůj kotel přiloží. Zděšenče, dráždíš své smysly, nedobře zacházíš s nimi sám když je nesmyslné činíš. Nešťastníče, Odevzdej se, modli se ke Mně, Věř Mi ! Sám to víš, že nikde než-li u Mě nebude ti líp. Ztracenče, Ty u Mě nahoře být nemůžeš aniž bys nebyl dole. Jen doufat smíš až své ouvej dobře vyjádříš, že k nohám Mým přitulit se ti dovolím. Noc Tiší něžní milostiví na choulostivé střípky pláčem oni rozjemněni plují ke dni slávy zadostiučinění. Do roztrhání oni řeží cáry na prapor nad porážky konečného vítězství svých vidin mocné vlády. Toho pokoje, co rozevlán je jim nad hlavami. Divem očí Královniných je sten bláznů nesmířený v tichu, tak jak usíná si Sny magického nitra ohňů pekla a láv jak řítí se a plá vzhůru ten dav pro záchranu k spáse upocen udýchán žene se jeho pach. Zástava já utkána v společný znak a vydána královně víře napospas. Moc té noci buší z moře. Tísní tíže, prudkým bojem, hladem proti kořisti svou skálu láme. Skálu vodě podvolenu živelností snů si bránu svou hmotu, jenž sebe sama vyráží jímána válkou ideje lásky v obětí. Za to vše může smích Ta mámivá vůně vína, že v číši třpyt se hladinou hvězd rozechvěl. Jak s cinkem ťuk velice vysoce nad křížky chrámu o hranu královnin prst Ten rozhodl teď pusť zlořečené k vodě ze sebe! Pln síly vpřed neohlížeje se směř! Fanfárou žízně zabij svůj sebestřed! Hodnotně řvi si bolestně! Neboť Já jsem Moc k níž se utíkáš o pomoc. Jen a jenom já tebou vyvolená forma má se v tobě otiskuje tváří tě a diriguje. A tím si buď zas a zas tolik rád uzpíván v nebeském chóru mořských slz barev a tuh! Buď pádem k pevnině deštěm svých polibků ke krásám ideje! Buď pod hrozbou trestu uplakán v nevině prosíce o záchranu schoulený v motlitbě! Hřmot ráz oslabí si, když ve vlně dospěv svému tříštění on lká si z roztřesení. Když vzmachy chví a do nekonečen sahají si po nebesích nejvyšších drážděny ve svých zoufalstvích. Cililink, cililink "Šašku !!! Šašku probuď se !!!" Vyznání Cililink, útokem se rozžehnulo útulné a milé místo, jenž šašku nepatří. Je to černé a sametem červeně potažené křeslo, kde boží plno se rádo pohrouží. Cililnk, střípky zvůčků vytrženy vstříc vznešeným a mocným očím vyskáčí. Ve vlnách tmavého modra rudého kotouče chytá se tonoucí. Vnešená do vod pokojíček prohlíží a pak vztáhne bere do dlaní a . . ."Má paní, prosím . . ." Blažený úchvat svírá blouznění. Dušičce vzduch u úst vězí A ona běží, běží lapá tápá nevdechuje, potřebuje, jenže stojí zaskočením proudy brána líbá, líbá krásna. Úsměvem rozezní se královna a vznese: "Za znesvěcení vysvěceného se hlavou platí ubohý šašku můj bláznivý" "Božská je královna" Dolů vztyčí prst a vzkřikne "Podrž se podlahy !" "Božská je královna" Vyřvávají: "Sláva ji sláva". Opona stoupá, Tajemná krása propouští střevíčky. Pramínků rozezurčí se bublinky. A spadané květy v té lázni probodány paprsky vítězí prosety volánky. "Krásná je královna, ale z dola je božská" šašek šeptá. Cililink, ještěrka setne ve vlasech prožene se a táhne až zasyčí hlavu zvrátí pak poleví a šašek vzhlédne do úchvatna vyšších sfér, kde slova nejsou platná Každé z nich je příliš, příliš malé pro popis. "Šašku nemáš horečku, nejsi nemocný?" "Ach má Královno. Ano bezmocný. Považte sama: jsem s Vámi. To je Nirvána Po ničem dalším netoužím Vším smyslem, veškerou vášní jste vy. Jste mi Bohyní"

---