Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Můj první fantasy pokus. Zjistila jsem, že na psaní vážných povídek, hemžících se draky, udatnými rytíři a spanilými princeznami nějak nemám literární ledvinu (éé..střevo? Žaludek? Mozek? Tak něco :)
P.S. Chcete-li vědět, co znamená slovo maboul /čteno mabul/, hledejte v nějakém dobrém francouzském slovníku.
Maboul se už dlouho pěkně nudil. Spolek zahrádkářů ho nikdy nijak nelákal, ale - každý slušný hobit přece patří do Spolku zahrádkářů a Maboul by ani nepřipustil, že by mohl být něčím jiným. Možná nebyl, kdoví? Ale jeho příbuzní si to zjevně nemysleli. Jak delikátně říkávala teta Žofka:"Ten je praštěnej jak poleno!". Malý hobit měl totiž jednoho velmi zajímavého koníčka, jímž se proslavil po celém kraji. Sbíral recepty na kuřata a nasháněl jich už přes dvě stovky (k jeho dalším zálibám patřilo například nošení dvou klobouků na hlavě zároveň nebo dojemná snaha pečovat o rostlinky - nad kterou by každý alespoň trochu znalý zahradník zaplakal... a vůbec to byl velmi zvláštní hobit. Možná, že to zdědil po svém dědečkovi, který měl sklony lézt do domů komínem jen ve spodkách a dělat "bububu" na jeho obyvatele, zvláště pak v čase vánočním.)
A tak, aby nemusel dál poslouchat připitomělé rady jakéhosi vyhlášeného zahradníka, odplížil se Maboul do blízké hospůdky "U střapaté hlavy". Byl to kosmopolitní podnik a bylo zde možno najít směsici barev a tvarů (A smradů. Vážně si myslíte, že elfové nesmrdí?). Schůze se dost protáhla, a i když odtam Maboul vypadl dřív, bylo už docela pozdě. Většina osazenstva hospody byla pod parou a nějací dva elfové si vesele prozpěvovali:"Xelerské naše, xelerské bílé, blijeme z něho za každé chvíle". Tu najednou Maboul zbystřil sluch. Zaslechl totiž:"...ty kurčata tam létajó normálka vopečený a každé den si tam lidi dó ty slépky pochytat k vobědu! Hej, šópni to sem, Křoupale!" Zmíněný Křoupal přisunul vypravěči další holbu s pivem a ten pokračoval:" Kde sem to byl? No jó, u té země, kde majó ty vopečence. A to vám řeknu," naklonil se důvěrně k posluchačům,"každá ta slépka měla aspoň tři kila!" Teď už to Maboul nevydržel:"Prosím vás, kde je ta zem?" Tazatel k němu poyvedl oči:"Jó, milé zlaté, devadesát devět dní a devět měsíců bys šel a stejně bys nedošel. Až dáleko na západě, ba jó," Notně ožralý se svalil pod stůl, začal chrápat a už nebyl k probuzení.
Zato hobit seděl a se zářícíma očima myslel na tu krajinu, kde pečená kuřátka létají do úst. Vstal, sebral se a odešel hledat svou vysněnou zemi. Nikdy ji sice nenašel, ale zažil spoustu jiných dobrodružství, takže to nakonec ani tak nevadilo.
Kolem páté hodiny ranní hospoda ztichla. Všichni návštěvníci tvrdě spali s hlavami na stolech (případně pod stoly) a hostinský Křoupal zrovna někam odběhl. A tak nikdo neviděl pečené kuře, které vlétlo otevřeným oknem dovnitř, zamávalo křídly a po chvilce zase elegantně vyplachtilo ven.
Písmák