O smutném človíčkovi

„Haló haló… tady smutný človíček…slyší mě někdo? Haló haló… tady smutný človíček…slyší mě někdo? Jsou tam někde lidé?“ „Možná… možná tu někdo je a možná ne. To podle toho, kdo volá.“ „Smutný človíček Vás volá, stačí to, aby tam někdo byl?“ „Nevím…musel bych se někoho zeptat.“ „Tak se někoho zeptejte… prosím prosím, smutně koukám…“ „Jakže? Smutně koukáte? A proč to děláte pane?“ „Nevím… je mi smutno, víte? A zeptáte se někoho, jestli to stačí, aby tam někdo byl?“ „Aha… a proč je Vám smutno? Víte, mohl bych zeptat, ale to by tu někdo musel být. A jak já mám vědět, že tu někdo je, když nevím jestli tu někdo je, nebo ne, protože se nemůžu zeptat, jestli to, že volá smutný človíček stačí k tomu, aby tu někdo byl, nebo ne? No uznejte, že to někdy nemám lehké.“ „Ano… je to složitý život, že?“ „Ach ano, pane, ale já si nestěžuji. Nepřetěžují mě tu, starají se o mě dobře, jen ti mladší mi občas tak trochu škodí, víte… tahají mne za ruce a za nohy a pořád mě přesunují a chtěli by, abych byl všude s nimi, ale to je těžké, že. Nemohu být všude. Nejsem přece nějaká modelína, co se dá lehce rozdrobit a potom znovu spojit, to ne pane.“ „No vidíte… a mně přijde, že se o mě lidé nezajímají. Že jim jsem dobrý, jen když něco potřebují, jen když si s něčím neví rady. Víte, v tom našem dnešním světě plném počítačů a různých robotů si připadám osamělý. Lidé, kteří pro mne něco znamenali jsou již dávno mrtví a ti, kteří by mě mohli respektovat, si ze mě tropí žerty. Nevím, asi mě nepotřebují. Vždyť k čemu by jim byl obyčejný člověk, co umí chodit po nohou, umí číst a psát, umí počítat, umí se smát, umí plakat, když na všechno dnes mají roboty, kteří se nikdy neunaví a pracují jen za trochu energie z baterií, které vyměníte jednou za rok? Víte, myslím si, že se dnes lidé sami sobě velmi odcizili. Sedí si v těch svých „bytech“, ve kterých se nemusí pohybovat, protože byt jim sám pomůže s jejich potřebami, stačí si jen pomyslet a milion elektrických obvodů už vám chystá večeři, stačí si jen pomyslet a jiný milion jiných obvodů vám napouští vanu a reguluje teplotu vody tak, aby byla co nejšetrnější k vaší kůži. Stačí si jen pomyslet a máte vše, co chcete. Nepřipadá vám to poněkud podivné? Jen přijdete domů, lehnete sednete si na toho domácího robota a on vás sám přesune kam chcete, posadí vás do vašeho oblíbeného křesla, zapne vám televizi na vašem oblíbeném kanálu, uloží vás do postele a přikryje vás vaší oblíbenou dekou, nastaví se na šestou hodinu ranní, kdy hodláte vstát a odjede k zásuvce, kde dobije baterie, aby vás mohl pohodlně vzbudit.“ „Asi máte pravdu, pane, ale víte, já to nevidím jako něco špatného. Vždyť takhle máte mnohem více času a pohodlí na svoje koníčky a zájmy. Můžete třeba jen nerušeně psát, pokud to umíte, nebo si číst básně. Víte jsem z té novější generace, takže o psaných básních nic nevím. Jen z nějakého zapadlého adresáře mého pevného disku. Tam je o nich zmínka v jedné encyklopedii, že prý to byly lyrické, tomuhle slovu také příliš nerozumím, útvary, které psali autoři o svých pocitech ze světa a z lidí a z různých neopakovatelných situací. Někdy bych si chtěl nějakou přečíst, ale víte, já neumím číst.“ „Ach ano…také jsem si myslel, že to s vynálezem toho proklatého zjednodušovacího stroje, který vám dopisy nejen napíše, ale i přečte, byl docela dobrý nápad, ale mám pocit, že právě s tímhle vynálezem se stal svět negramotným. Ani nevím, jak některé církve mohou říkat, že šíří slovo boží, když ani jejich nejvyšší představitelé neumí číst a psát a používají tenhleten proklatý stroj, který se nakonec implantoval do všech přístrojů včetně ledničky, které teď jen nadiktujete, co chcete k večeři zítra, pozítří, nebo za měsíc, ona to bezdrátově pošle domácímu robotovi a ten dojde na nákup. Průběžně kontroluje, které potraviny, jež nyní mají standardní tříletou trvanlivost, svou lhůtu a vyhazuje je do odpadkového koše. Do odpadkového koše, co se sám vynese do popelnic, které samy vytřídí recyklovatelné odpadky a ty potom naháží do specializovaných recyklovatelných popelnic, které se samy dopraví do sběrných dvorů, kde naskáčí na pojízdný pás a samy se celé včetně svého obsahu recyklují. Člověk dnes nemusí vůbec vstát z postele, pokud nejede do práce, kam ho přepraví automatizovaná potrubní pošta v jeho osobní kapsli, která se sama po každé cestě vycídí do blýskava a dobije si baterie.“ „Máte pravdu pane. Člověk se dnes nemusí vlastně vůbec hnout po vlastních. Vždyť ti, kteří se i jen v neděli vydávají do zbytků parků v šedesátém patře centrálního obchodního střediska jsou považováni za jakési vyvrheli společnosti, ke kterým by se mělo chovat na nejvýš obezřetně, protože není jisté, jak se zachovají příště. Co budou chtít příště, když si nyní vydobyli právo chodit po parcích? Budou snad chtít, aby si mohli sami vybírat šaty? Aby si mohli vybírat pro koho a kde budou pracovat? Tím by narušovali náš zaběhnutý systém! A to je nepřípustné! To jsem nevymyslel já, ale to je také napsané v té encyklopedii.“ „A nevíte náhodou, kdo tyhle podivné encyklopedie píše? Někdo přece musí být uveden jako vedoucí kolektivu autorů?! Tak to tedy bylo ještě, když jsem byl na škole, ale jak je to teď nevím… už si encyklopedie nečtu. Není v nich pro mě nic nového.“ „Vidíte…a já z nich čerpám veškeré své znalosti. Ale vůbec nevím, kdo tu encyklopedii dává dohromady. Asi někdo z establishmentu. Někdo z těch businessmanů, kteří řídí tenhle nynější svět.“ „Možná… to nevím, pane. Víte, že jste mi docela zvednul náladu? Promluvit si s někým mi chybělo. Pořád se bavím jen se svým domácím robotem, který má ten odporný hlas s jemnou příměsí kovovosti a neustále mi říká, že to nemám dělat, že on to všechno zařídí. Neustále mě s tím otravuje. Pořád chce, abych nic nedělal a jen seděl v křesle a on mě mohl vykrmovat. Jako v té prastaré pohádce o Jeníčkovi a Mařence. A mám pocit, že snad ani nezjistí, že bych mu tam umřel. Ba naopak, bude rád, že mu do jeho práce nebudu už vůbec mluvit! Ach jo, už je zase tady… zase něco chce, že prý ten telefonát vyřídí sám! Chápete to?! No nic, pane… příjemně se mi s Vámi povídalo…měj se krásně!“ „…“ „Haló, pane?! Jste tam?! Pane?!!! Slyšíte mě?!“ „Promiňte, ale centrální rodinný záznamový přístroj firmy Sony nebyl schopen si včas dobýt baterie, a tudíž s Vámi nemohl již dále konverzovat.“

---