Dopis

Dnes v noci vzal jsem do ruky pero.
na stůl mi dopadal měsíce svit.
Světlo dne zmizelo - vyhrálo šero
a krajinu prostoupil podivný klid.

Už nikdo tu není. Snad prostě šli spát.
Dozněly poslední tóny klavíru.
Zmizela naděje a s ní chuť se smát,
zbývá však možnost svěřit vše papíru

Andělská křídla ztrácí své peří,
vidím ho kroužit místností.
Je to sen, nebo venku opravdu sněží?
Teď přišel čas skoncovat s lítostí...

A proto má modlitba za vlastní duši,
upřímně myšlená a vyřčená v duchu,
snad dolehne i k té, která zatím jen tuší,
že miluji ji více než trochu.

...

Já vím.... jsi jako nepopsaný list.
Pohádka, kterou dál mi někdo číst.
Jiskra, co zažehla lásky plamen.
Kámen, jenž na srdce mé byl svalen.

Já chci... mít tě tu dnes i zítra.
Vidět svou dlaň, jak ruku Tvou svírá.
Cítit Tvé srdce, co v dálce teď bije.
Mít pocit, že moje duše zas konečně žije.

Já děkuji... za každý den s Tebou, který mě čeká.
Za to, že láska je těžká i lehká.
Za všechny sny, co můžou se splnit.
Za budoucnost ke které už stačí jen svolit.

Já prosím... neříkej ne i když je ještě brzy.
Nech konečně zmizet všechny mé slzy.
Zůstaň tu navždy a nevracej se zpátky,
do té pohádkové knížky, na její bílé stránky.

...

Poslední tečka, hotové je psaní
podal jsem ho otevřeným oknem větru.
Snad nesplete si adresu doručení,
snad nepadne za oběť krutému světu.

Vždyť tenhle večer patří jen nám a víře,
že včerejšek byl posledním dnem samoty,
že každá rána nyní zahojí se,
že osud s láskou přestal dělat drahoty...

Až budeš číst mezi jeho řádky,
pochopíš, že to venku nebyl sníh.
To létaly vzduchem bílé sedmikrásky,
které jen Ty ve vlasech smíš mít.

A co s andělem když stačí mi Tvůj úsměv,
žádné peří, ale na něj vzpomínky.
Ty co nevyměním za sebevětší úspěch,
ani za všechny lesklé, drahé kamínky.

Tak čti... Ja už zhasínám.

---