Jedna z tisíce nocí

Město se ocitá v hluboké noci,

bílý král Měsíc se ujímá moci.

Půlnoc jen do ticha odbíjí kostel,

na čerstvé hlíně má je teď postel.

Rakev je postel, jen prostor tu malej,

domov je tam, kde křížů je alej.

Dlouho jsem čekal než zazní ton tón,

svobodu mou nakrátko ohlásí zvon.

V tom v měsíce svitu spatřil jsem Tebe,

Ty stálas tam, nemrtvá ...

nad hlavou Ti hořelo nebe.

V okovech zajetí zasténalas tiše,

ten zvuk zabolel jak dýka v mém břiše.

Prokletí staré tisíce století

na křídlech havrana s námi teď poletí.

Podej mi ruku a zpátky tam dolů,

vrátíme se do světa krví prostřených stolů.