Vlak do Torenu 3

                                    Vlak do Torenu

                 kapitola III. - Rikanské z mrtvých vstání

  -Tak tohle je snad sen?!; rozčiloval se Toran na břehu Rikany.

  Pozoroval svou nohu, která nevypadala zrovna dvakrát krásně. Roztržené kalhoty a rýha hluboko do masa, navíc rána začala nabobtnávat.

  Necítil se zrovna moc dobře a ani postup dále mu nepřišel jako výborný nápad.

  -To snad né, to musím každej pitomej den skončit v bezvědomí a druhej den bejt někde v háji?! Koho se asi zeptám kde jsem?!!; Toranův hněv přehlušil i ohromnou bolest, ale jen pouhé pomyšlení na pokračování v cestě mu hnala do očí slzy.

  Musel dál věděl to, ale kam? V řece skončil kompas i kapesní radiolokátor. A dalo by se říct, že nejspíš i další věci, ale Toran právě neměl chuť dělat inventuru svého cestovního majetku.

  Zbraň mu zůstala a dokonce už zase zářilo trojciferné číslo, ale ta mu nyní byla k ničemu.

  Měl u sebe dokonce i vysílačku, ale ta byla absolutně zničená. Nakonec se praštil do čela. Vysílačka, to je teda výbornej nápad, jak se schovávat, pokud byla po celou dobu zapnutá. Ale počkat, já žádnou vysílačku neměl?! Ten stařík v té chýši mi jí musel podstrčit.

  Vztekle hodil vysílačku proti nejbližšímu kameni a ta se rozlétla, dalo se tomu říkat rychlo rozebírání.

  Nakonec si všiml pevného drátu, který trčel ze zbytků ex-vysílačky. popadl drát a udělal na něm malé očko. Byl to hodně provizorní chirurgický materiál a mohl spíše připomínat nástroje nějakého barbarského řezníka.

  Protahoval drát s navlečenou nití vlastním masem. Bolest byla tak skličující, že toho musel několikrát nechat a počkat až mu přestanou slzet oči, aby mohl pokračovat.

  Z rány tekla spousta krve, ale naštěstí nebyla porušená žádná z tepen. Nakonec ránu omotal promočeným trikotem.

  Několikrát se pokusil postavit na poraněnou nohu, ale bezúspěšně. Připadal si jako ryba na suchu. Bez nohy byl jako bezbrané dítě.

  Pomalu se plazil k okraji džungle aby si opatřil hůl. Když už se dostal až k prvním stromům. Sáhl si za opasek, ale nic tam nenašel. Jeho meč byl tatam.

  Zbraň ležela na travnatém pobřeží, ale meč byl pryč. Musel se plazit nazpět, aby mohl použít alespoň pušku.

  Cesta nazpět mu trvala bezmála půl hodiny, a když už se nakonec dostal na dosah gama pušky, upadl opět do bezvědomí. Snad bolestí, snad vyčerpáním, ležel na plném slunci, jako tělo bez duše. Mrchožrouti se pomalu shlukovali okolo, ale prozatím jen mapovali objev, který měl posloužit za předčasný oběd.

  Celé to divadlo ukazovalo, jako by tu i mrchožrouti měli svou čest. Styděli se pustit se do něj, dokud ještě zaplavoval okolí svým horkým dechem.

  Hodiny plynuly a bezvládné tělo stále vydechovalo oxid uhličitý, občas doprovázen tichým stenem.

  Toran však nebyl v bezvědomí, pouze neměl sílu ovládat svou potrhanou schránku, myšlenky mu zatím kolovali rozbouřeným povodím jeho tepen. Nevěděl, co bude dál a ani to vědět nemohl.

  Ucítil cosi studeného na čele, snad to bylo studené. Mohlo to být cokoli, snad zbraň, nevěděl to, naviděl to, jen cítil cosi studeného.

  Tělem mu prolétlo snad tisíc ledových jehel, křečovitě zatnul všechny svaly, aniž by je ovládal. Svíjel se na břehu řeky.

  Cítil to, cítil bolest, cítil křeče, které svírali celé jeho tělo. Šlachy zvrásnili jeho tělo, jako kořeny pralesních stromů nevinou půdu.

  Otevřel oči.

  Spatřil ji.

  Spatřil, ale nepoznal, neznal ji.

  Kdo jen to může být? Je tak krásná. Je to snad jen další přelud, způsobený jeho stavem?

  Dlouhé azurové vlasy jí splývaly přes nahý hrudník a z jejich konečků stékaly potůčky průzračné říční vody.

  -Kdo jsi?; zhrdla se mu drala slova s těžkostí jakou nepoznal, snad to bylo vyschlým hrdlem. Nebo snad ona dívka, stojící před ním. Né to né, přece by se nestyděl před ženou. Ale ona byla tak krásná, přitažlivá nahá.

  Nevšímal si detailů, sváděl ho její půvab, a to tak, že si ani nevšiml její namodralé pokožky.

  -Kdo jsi?; zopakoval ještě jednou.

  Neodpověděla mu. Její úzké chladné rty se ani nepohly, ale on znal odpověď, najednou to věděl, jako kdyby znal její jméno už odedávna. Byla to Rika.

  Chtěl jí zastavit. Chtěl s ní mluvit. Chtěl s ní být, ano jen s ní chtěl být a dívat se, s jakým ladem se pohybuje.

  Rika se otočila, s prudkostí, ale ladem. Sprška jemných, chladných kapek bylo poslední, co Toran viděl a cítil, než zmizela v průzračných vodách.

  Chtěl se doplazit na břeh, když ucítil, že jeho noha je opět v pořádku, alespoň nebolela.

  Rychle vyskočil a běžel k okraji prudké řeky.

  Ve vteřince už byl dva, tři metry od břehu, po pás ve vodě, ale po dívce nebyla ani stopa.

  Pomalu se začal vracet ke břehu, dával si pozor, aby neuklouzl po řasami pokrytých oblázcích.

  Pomalu vylezl na břeh a sledoval šrám na své noze. Nit byla pryč. Nebyla tam ani infekce, kterou očekával a která ho mohla stát život. po ráně zůstala jen hluboká jizva.

  -To ty?; křičel a pralesem za ním se rozléhal jeho hluboký hlas, už né to chraptění, kterým oslovoval dívku předtím, ale opět jeho sebevědomý bas.

  Čekal na místě, jestli se dívka nevrátí nebo mu neodpoví, ale ničeho se nedočkal.

  Nakonec byl nucen se rozhodnout k pokračování v jeho cestě. Stál tu ale ještě jeden problém, a to že nevěděl, vlastně ani neměl tušení, kde se to vlastně nachází.

  Musel proti proudu, to bylo jisté, ale vracet se po proudu, a poté tou samou cestou pralesem by mu zabralo mnoho času a navíc se opět dostat do zajetí toho lstivého staříka, nebylo zrovna jeho vroucím přáním.

  Né musel se odklonit od řeky do pralesa a pokračovat směrem od řeky pod určitým úhlem. Myslel si, že snad 45°, ale nebyl si jist a ani nevěděl, jak si bude držet směr, jen tak bez kompasu ani jiných naváděcích zařízení. Pokud by se ztratil ve zdejším pralese, byl by s ním konec, ale jen tak tu postávat mu nedávalo o moc růžovější vyhlídky, a tak nakonec posbíral pár věcí z jeho majetku, co mu ještě zbyl a vykročil rázným krokem.

  Nebylo to zrovna snadné, v těchto místech byl prales hustší a on již neměl svůj meč. navíc pomalu posiťoval, že bolest v jeho noze ještě neustala.

  Puškou odstrkoval liány a těžké listy zdejších stromů a pomalu kráčel, dopadajíce na levou nohu.