cesta k moři

vypravěč:

Dlouhé cestování může být někdy dost velká otrava, ale tato cesta v něm vyvolávala spoustu příslibů budoucího a naplňovala ho jistotou činů, které se dějí, a které nastanou. Nebyl ani moc dobrý řidič, ale když se poprvé pod střechami domů objevilo moře, byl velmi rád, že je na cestě. Moře už jejich cestu stále doprovázelo a oni byli stále na cestě „k moři“.

Jeho spolucestující byli z toho pohledu natolik rozjaření, že musel při nejbližší příležitosti zastavit u břehu. –

---

mluví Robert:

Vystoupili jsme hned u břehu a kochali se pohledem na moře, které končilo v nedohlednu. Stoupnul jsem si bosý na břeh a močil nohy (na nich se dlouhá cesta dost podepsala) ve slané vodě. Petra se okamžitě svlékla do plavek a skočila do bledě modrých vln. Potápěla se, celé tělo mizelo pod hladinou a zase se vynořovalo, nějakou chvíli se těchto slaných doteků nemohla nabažit. Ostatní ji v krátké době následovali. Včetně mě. Některá auta, která projížděla po silnici vedle našeho vozu, zpomalovala a otrlí řidiči na nás dokonce troubili. My jsme ale byli příliš zaujati nevšedností nové situace, která v nás vyvolávala stále nový neklid. V té chvíli jsem byl ochoten uvěřit teorii, která tvrdí, že vývojově pocházíme z moře.

---

mluví Petra:

Tehdy jsem skočila do vody jako první. Ani nevím přesně co mě to popadlo, ale faktem je, že v autě mi během cesty už bylo pořádné horko, byla jsem zpocená. Představovala jsem si jaké různé formy života jsou pod hladinou, vzrušovala mě ta představa. Zatímco jsme dováděli začalo pomalu zapadat slunce.

Do cíle jsme dojeli už za tmy. Byl to přímořský kemp, ve kterém jsme hodlali prožít několik dní nebo i týdnů. Byli jsme hodně unavení, odložili jsme proto stavbu stanů na následující den. Já s Marcelou jsme přespali v autě. Kluci si lehli pod širák. Z té noci si vybavuji nebe poseté hvězdami, šumění moře a silnou neznámou vůni.