Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO lesním mužíčkovi
Autor
exorcista
O lesním mužíčkovi
Kousek od Kladrub stával mlýn. Teď už z něho zbyly jen ruiny, staré zdi, porostlé břečťanem a mechem. Ten, kdo netuší, že v okolí před lety vesele klapalo mlýnské kolo a formanští koně řechtali při zavážení zrna, těžko by si jen pomyslel, že staré zbytky stěn jsou rozbořeným mlýnem. Okolí je kopcovité a sám mlýn stával na úbočí nevelkého kopečku. Okolo se kroutí jako lesklé hádě potok Úhlava. Museli byste se vydat pěšinou ze Stříbra do Kladrub, která vede podél potoka, kolem roztroušených skalisek, prodrat se záplavou divokých kopřiv, chládkem velkých borovic a olší až ke prameni. Odtut je to jen kousek, hned za záhybem pěšiny narazíte na kládu přes potok. A na druhé straně uvidíte rozvaliny v objetí zeleně. Starý mlýn.
Mlynář, Lojza Kodrhel se jmenoval, vyšel toho dne před práh a mohutně zívnul. Ráno bylo slunečné a z koryta potůčku stoupala pára. Na příjezdové cestě zadrkotala kola povozu. Za chvilku se za stromy vynořilo koňské dvouspřeží. Lojza zamával vozkovi a šel roztočit mlýn. Veselé klapání ho doprovázelo celý den, jako kdyby se samo mlýnské kolo radovalo z pablesků slunce na rozčeřené vodě. Tak se pomaloučku přehoupl den přes poledne k podvečeru. Nad vodou se tetelili roje mušek a pantáta seděl na lavici před mlýnem, bafal z pěnovky a pozoroval hladinu, sem tam zčeřenou vlnkami. Když slunce zmizelo za kopcem, uhasil ve fajfce a chystal se jít spát. Už se otočil k odchodu, když slyší najednou šouravé kroky a posmrkávání. Otočí se a spatří, jak po břehu pomalu přechází postavička. Malý byl ten chasník jako dítě, ale tvář zvrásněnou mnoha lety života bylo vidět i v rostoucím šeru. Na sobě potrhaný kabátek ke kolenům a botky prošlapané, že sotva drželi pohromadě. Z kapes mu čouhá kapradí a místo klobouku má na hlavě jenom svázanou otýpku lesního rákosu. Mlynář na něho chvilku kouká, ale pak mu to nedá a zavolá:
" Hola, chasníku, jestli tě chytla noc za šos, pojď ke mě do sednice. Můžeš se ohřát a kousek polívky se také najde."
Mlynář byl dobrý člověk, poskytoval přístřeší pocestným, kteří procházeli okolo a z kameninového džbánku dával pít vody poutníkům co šli do kláštera. Mužíček ho následoval do domu. Jakmile vešel do sednice, zalezl ke kamnům, klobouk položil na lavici vedle sebe a rty roztáhl do blaženého úsměvu. Mlynář chvilku čekal, jestli se mu návštěvník představí, ale ten jen klátil nohama na lavici a šklebil se. Lojza tedy nakrojil chléb, nalil kyselo do dvou talířů a na každý krajíc přiložil ještě kousek ovčího sýra. Posadil se ke stolu a na druhou stranu položil jídlo pro hosta. Prcek seskočil z lavice, došel ke stolu, důkladně a ostražitě všechno očuchal, čapnul chleba a už zase klátí křivýma nožkama na lavici u pece. Lojzovi to připadalo moc podivné.
" Tak, odkud jdeš?" zeptal když dojed. Mužík jen cuknul hlavou, přežvykoval kůrku chleba a pak ještě mávnul rukou směrem ke Stříbru.
" Tak mi přece pověz nějaké novinky, co se děje ve městě?" Lojza se snažil hosta rozpovídat, ale ten jen seděl a poulil na něho očiska.
" Jak myslíš, nechceš mluvit, nemluv." Pokrčil mlynář rameny.
Kdysi bylo zvykem, že pocestní, kterým bylo poskytnuto přístřeší, zase na oplátku vyprávěli příhody ze svých cest. Mlynář Lojza by se moc rád dověděl co je nového ve světě, ale nestál o to tolik, aby musel o vyprávění prosit. Seděl tedy za stolem, vyřezával a mužíčka si dál nevšímal. Najednou host seskočil z lavice, narazil si na hlavu klobouk z rákosí a šoural se ke dveřím.
" Možná by bylo lepší, kdybys přespal tady, chasníku," povídá Lojza:" Cesty nejsou v noci moc bezpečné..."
Postavička se z pod klenby klobouku na mlynáře podívala. Očíčka mužíkovi svítila jako dva plamínky. Skřehotavě se zasmál a byl pryč. Lojza se překvapením skoro překotil s židlí. Vyskočil od stolu a zkoumal místo, kde ještě před chvilkou stál podivný host. Kroutil hlavou, ale ať přemýšlel jak přemýšlel, nemohl to pochopit. Prostě zmizel. Mlynář nebyl strašpytel, ale tohle ho vyděsilo. Ačkoli to jindy nedělal, zamkl dveře na dva západy a ještě zkontroloval všechna okna. Pak teprve šel spát.
Ráno nad včerejší událostí mávl rukou. Stalo se, stalo, jestli se pocestný objeví ještě jednou, dá si na něho pozor. Oblékl se a šel rozdělat oheň v kamnech. Pak na plotnu dal hřát kyselo a než bude snídaně teplá, podojil kravku. Jenže ouha, kyselo se ani nezahřálo. Lojza překvapeně zkontroloval oheň v kamnech, ale ten hořel jako nikdy před tím. Hořel, ale nehřál. Plotna kamen, stejně jako pec byli úplně studené. Mlynář dostal strach. To mu jistě provedl ten včerejší návštěvník. Co teď bude dělat. V zimě umrzne a nemůže si ani upéct chleba, ani uvařit polívku. Zkroušeně se posadil ke stolu a z lítosti mu už skoro vběhly slzy do očí. Seděl tam takhle než přijeli první pohozy se zrnem. Formani byli překvapeni co že je Lojza nevítá jako obvykle. Našli ho v sednici a hned se ptali co ho tak rozesmutnilo. Mlynář jim všechno vypověděl. Formani prohlédli kamna i pec, do ohniště na plameny koukli, ale jak pomoci nevěděl nikdo z nich. Lojza tedy s těžkými myšlenkami roztočil mlýnské kolo. Celý den chodil jako tělo bez duše. K večeru, když formani odjeli, seděl zase na lavičce a jeho myšlenky byly černější než temná voda co se honila korytem. Najednou ho vyrušil hlásek:
" Copa tu tak popotahuješ, Lojzo?"
Mlynář se vylekaně rozhlédl. Na cestě stála zelená postavička s mokrým šosem a blánami mezi prsty na nahých chodidlech. Basrman. Občas chodil k Lojzovi na návštěvu. Nadlábnul se makových buchet, nasmáli se spolu a potom, když odcházel, nechal na oplátku mlynářovi nějakou tu rybinu na přilepšenou. Lojza jen mávl rukou a povzdechl si. Udělal místo na lavici. Basrman vyskočil vedle něho.
" Musí to bejt ale hromský trápení, který máš, protože se nese přes mlýnský kolo až do vody. Ten tvůj mlejn klapal dycinky vesele a šťastně, až mi z toho bylo k tancování, jenže od dnešního rána je mi spíš do breku. Povídej, co se stalo?"
Lojza vypověděl basrmanovi celé své trápení s mužíčkem a kamny od začátku až do konce. Vodník se díval na hladinu a lehoučce přikyvoval hlavou. Když mlynář skončil, měl basrman zamračenou tvář.
" To, co mi poudáš, Lojzo, je tuze vážná věc. To tě navštívil lesní mužík, co žije tam nahoře v kopcích. Je to hrozně zlomyslný skřet a jednou za čas sejde do oudolí a někomu ukradne, tak jako tobě, teplo od ohně. Tvoje kamna budou mít tah jako žádná jiná v kraji, ale neohřeje se u nich ani miska vody."
Basrman poplácal Lojzu po ramennou.
" Rád bych to zakletí zrušil, ale na jeho kouzla jsem já slabý," vodník se zasmál:
" Ale pomůžu ti, spolu toho škůdce dostaneme, uvidíš."
Lojza dychtivě poslouchal, co mu všechno vodník nařídil sehnat. Pak se rozloučili, ale ještě když Lojza usínal v posteli, slyšel, jak basrman v potoce vesele kuňká.
Druhý den už mlýn zase klapal jako dříve. Formani byli rádi za veselého mlynáře, jen důvod té veselosti z něho nedostali. Když odjížděl poslední vozka, Lojza se s ním svezl do Kladrub. Nakoupil si jídlo, stavil se u kováře a nakonec zašel ještě do kláštera. Domů se vrátil až za tmy. Basrman na něho čekal na lavičce a z dálky mu mával kloboučkem porostlým puškvorcem. V sednici pak připravili všechno podle včerejší domluvy. Vodník nakonec ještě pomazal jakousi mastí kamna, pak zakvákal vodnické zaříkání a když v ohništi vyhaslo, schovali se oba do almary ke kabátům. Lojza už dřímal, když ho basrman šťouchnutím do žeber probudil.
" Koukej, už je mu zima, hledá proč kamna nehřejou."
Dvířka od ohniště se otevřela a bylo slyšet, jak se něco probírá popelem. Najednou se před kamnama objevil lesní mužík. V Lojzovi škublo zlostí, ale basrman ho chytil za ruku a připomenul, že musí být potichu, jinak všechno zkazí. Skřet zatím očuchával kamna. Pak si máznul na prst v místech, kde je vodník pomazal mastí. Strčil si prst do pusy, ale hned ho zase vytáhl a odplivl si. Zachrčel a se zatnutými pěstičkami začal rukávem kabátu kamna otírat.
" Nechutná mu rybina, che che che."
Komentoval šeptem vodník. Mužík zatím otřel i poslední zbyteček masti a rozhlížel se po sednici, kde by našel křesadlo k podpálení. Leželo na stole. Jenže ať se snažil jak se snažil, nohy nemohl odlepit od země. Prskal a vztekal se, krákavým hlasem něco volal a tahal se za nohy. Marně. Nakonec zůstal stát kde byl a jenom nenávistně sípal. V tu chvíli vylezli Lojza a basrman ze skříně. Jakmile je lesní mužík uviděl, zaprskal jako kočka a v očíčkách se mu rozhořelo plamenem. Jenže z místa se hnout nemohl a Lojza i vodník měli každý v ruce pořádný železný prut. Basrman k němu přistoupil.
" Dlouho už se tu potuluješ a ubližuješ lidem. Vždycky jsi mi kalil vodu v potoce a pak ses na břehu řechtal že ti nemůžu nijak oplatit. Na cesty sázíš kořeny bloudivce a pocestné pak morduješ v bahnisku. Teď došlo konečně i na tebe. Stojíš na kostelní dlaždici, proto nemůžeš odlepit nohy od země."
Pak skřeta přetáhl prutem po hřbetě. Ten zapištěl jako netopýr a na obranu natáhl ruce před tělo.
" Vrať kamnům jejich teplo nebo z tebe vytlučeme duši."
Lesní mužík prskal a snažil se je podrápat, ale jak natáhl ruku, šlehli ho po ní kovovým prutem. Nakonec začal kňourat a otočil se směrem ke kamnům. Něco zadrmolil a dotlk se jich drápkatou rukou. Basrman se otočil na Lojzu:
" Běž zkusit zatopit."
Mlynář odšoupnul násadou od lopaty dlaždici s lapeným skřetem stranou a zapálil v ohništi. Plamen olizoval plotnu a nádherně hřál. Otočil se s úsměvem na basrmana.
" Dobrá," přikývl vodník:" A ty, skřete, tady teď odpřísáhneš, že už nikdy nikomu neprovedeš žádnou nekalost."
Lesní mužík chtěl zase začít s prskáním, ale vodník významně pozvedl kovový prut a tak skřet poklesl v ramennou, zakrákoral a zdrceně přikývl.
" Můžeš ho pustit," řekl hastrman Lojzovi:" Teď už nikomu neublíží."
Mlynář vzal palici a rozbil dlaždici pod nohama lesního mužíka. Ten jen hodil nenávistným pohledem po vodníkovi a byl pryč.
Lojza šťastně děkoval basrmanovi za pomoc a ptal se ho, jak by se mu mohl odvděčit. Vodník jen zakroutil hlavou a usmál se:
" Mě už ten skřet taky pěkně dopaloval, tak jsem rád, že je od něj pokoj."
Nasadil si puškvorcový klobouček, potřásl mlynáři rukou a odcházel. Ale když už skoro zavřel dveře, ještě strčil hlavu do sednice a s lišáckým úsměvem řekl:
" A co dybys Lojzo, teď, když už ti zase hřejou kamna, upekl pár buchet?"
Konec