Vlak do Torenu 5

Už nebylo těžké trefit do Riky. Vysoké věže se pnuly do výše a ač byla Rika hluboko v údolí, nebylo možné přehlédnout vrcholky těchto věží.

Čekala ho ještě poněkud dlouhá cesta, ale nebezpečí, které ho čekalo, už nemohlo být tak velké.

Navíc si nejspíš mysleli, že už je dávno po smrti, tak proč by ho stále hledali. Snad kvůli jeho tělu, aby ho mohli ukázat lidu a definitivně tak ukončit vládu jeho rodu.

Budou moc překvapeni, až se z ničeho nic objeví na Torenském nádraží a spolu s davem lidí se vydá k paláci.

Už se ocital hlavou v oblacích, věděl však, že i po dosažení jeho cíle nebude snadné, nastolit opět pořádek a vypořádat se se Samuelovo lidmi, za ta léta si jich jistě na svoji stranu nahl mnoho.

Přemýšlel a přitom si rychle razil cestu směrem k Rice.

Slunce se pomalu začalo měnit v pomeranč a jeho záře polevovala. Začalo se šeřit a Toran se musel utábořit.

Hladový, najednou si vzpomněl, že celý den téměř nic nejedl. Šero i na pokraji lesa už bylo nepokořitelné, a tak byl lov vyloučen.

Navíc si nemohl jentak rozdělat oheň. V těchto místech se jistě nacházela nějaká vesnice a on si nebyl jist na které straně by mohli být její obyvatelé, a proto na sebe nemohl poutat pozornost.

Nemohl zůstat ani na pláni, kdyby náhodou někdo cestoval kolem, i když to bylo nanejvýš nepravděpodobné, nechtěl ponechávat nic náhodě.

Vydal se směrem ke kraji lesa.

Vkročil mezi první stromy, aby ulehl k spánku, který potřeboval po náročném dni ještě více, než jídlo.

Lehl si do měkkého mechu. Spánek přišel rychle. Během noci se mu zdálo o Katumě a rozhovoru s ní. Po té se mu zdálo o proměně jeho těla v tělo překrásné šelmy. V těle Katumy pak bez jakýchkoli obtíží křížil les. Jeho ladné a hbité pohyby ho udivovali ještě více, než ono odpoledne u jezírka.

Lovil malou zvěř, aby nasytil svůj hlad. V těle hbité a obávané šelmy, to nebyla nijak obtížná práce. Ač se ho bála všechna zvěř a ukrývala se před ním v těch nejtemnějších koutech pralesa. On však slyšel tlukot jejich srdcí, cítil zápach jejich strachu.

Nakonec ulovil ještě poslední zvíře podobné zajíci a vrátil se na okraj lesa, kde se změnil opět ve svou lidskou podobu. Po zbytek noci už se mu nezdálo nic.

Ráno se probudil s úsměvem na rtech. Vypadalo to, že vstal pravou nohou. Promnul si oči a cítil, že již nemá tak ohromný hlad. Usmíval se nad svým snem.

Pak ale spatřil zardoušeného tvora podobného zajíci.

Podiveně zavrávoral a sedl si do mechu.

To přeci není možné, vždyť to byl jen sen. Přemýšlel a jeho mysl byla bombardována strachem, údivem, překvapením.

-To přece nemůže být pravda?!; mluvil sám se sebou.

-Možná může, možná ne.; ozvalo se spolu s temným smíchem a Toran ihned poznal hlas Katumy, s kterou minulý den rozmlouval.

-Jak je to možné? To ty?; zeptal se pomocí své nové schopnosti.

-Já né. To ty sám. Nevzpomínáš si snad na svůj včerejší lov?

-Ale to byl přece jenom...; nedořekl větu a pozoroval své ruce, ale byly to obyčejné lidské ruce ani náznak změny.

-Možná. Musíš mě omluvit, mám trochu starosti. Jistě se ještě setkáme.; pronesl hlas v jeho hlavě a přidal k tomu ještě něco podobného pozdravu, což se nedalo vyjádřit slovy, ale on to chápal.

Nebyl si jist, jestli je to pravda, ale masem nepohrdl. Nasbíral si ještě nějaké drobnější ovoce a dal se do pořádné snídaně. Mohlo to být jeho poslední dnešní jídlo a čekal ho opravdu náročný den.

Po syté snídani vstal a protáhl své tělo. Sebral pušku, i když náhle cítil, že je zbytečná, necítil potřebu nosit ji sebou. Ale byl to téměř jeho poslední majetek a tak ji z jakési melancholie sebral a vykročil zpět na pláň aby sestoupil do údolí.

Sestupoval pomalu, jelikož sestup do údolí byl dost příkrý. Pozoroval přitom Riku. Bylo to téměř bájné město. nebylo sice největší na Toru ani druhé, snad až někde v druhé desítce, ale rozhodně nejznámější.

Žilo zde mnoho učenců a umělců, které inspirovalo samo město.

Toran již několikrát v Rice byl, ale vždy putoval vlakem, a tak mu byl skryt tento kouzelný pohled.

Město se rozkládalo jen na několika čtverečních mílích. Hluboko v údolí, do kterého se vlévalo několik řek, Toran je nemohl spočítat a ani se o to nikdy nezajímal. Nad údolím se vznášela mlha drobných kapiček, vzniklých třístící se vodou o skály obklopující údolí.

Přes burácející vodopády neslyšel vždy tak hlučného města.

Nikdy nevěděl, že je Rika vlastně rozložena přímo pod vodopády, nikdy se totiž nedostal na okraj města a v centru byl takový hluk a budovy tak vysoké, že si ani ničeho podobného všimnout nemohl.

Musel se zastavit, aby se nabažil pohledu na město. Vysoké věže i stavky metrů, z kterých byly vidět jen vrcholky a i některé z nich byly ponořené v mlze.

Najednou však zjistil, že tím nemá téměř šanci se do města dostat. Všude okolo proudily toky řek a burácejících vodopádů. a mezi nimi levitující město, jak jen se mohl dostat dovnitř.

Přemýšlel, ale jeho myšlenky byly omráčeny záplavou barev duhy, která se nad městem rozlila. Slunce se vzneslo nad vrcholky stromů a město se najednou koupalo v moři barev, které se křižovaly a tvořily tak ty nejfantasknější obrazy, jaké kdy jen spatřil.

Po né právě krátkém obdivování kouzelného údolí, přece jen přišel na něco, co předtím bylo zahaleno překvapením.

Vlak, do Riky přece jezdí vlaky. Musely zde být minimálně tři dráhy vlaků.

Rychle sestupoval níže do údolí a div, že se několikrát neskutálel z příkré stráně. To by byl jeho konec, čekal by ho snad dvou mílový pád do chřtánu vodopádů.

Sestoupil do úrovně, kterou odhadl jako tři sta metrů nad úrovní města a rozhodl se, že bude muset čekat, až uvidí, že se blíží vlak, aby zjistil, kde jsou jeho dráhy, nyní ponořené do pestrobarevné duhy.

Lehl si na zem a hlavu zabořil do mechu a trávy, bylo to pohodlnější, než jakákoli postel, jen trochu mokré. Vlhkost mu však nevadila, zimy ani nachlazení se nebál i poránu, zde panovaly teploty nad dvacet stupňů Celsia.

Mohl by tam ležet celé hodiny, možná i dny a pozorovat kroužící barvy. Málem zapomněl, proč zde vlastně je a proč zde leží.

Začal se rozhlížet a byl netrpělivý. Přeci tudy musí už nějaký vlak projet. Náhle začal pochybovat, zda se vůbec nachází v okolí Riky. Tuto myšlenku rychle zapudil, poznával její věže, musela to být Rika a musí tudy teda jezdit vlaky.

Rzhlížel se okolo, ale trvalo to přinejmenším ještě půlhodiny, než se opravdu začal přibližovat vlak.

Náhle měl shlédnout představení, které mu bylo doposud ještě skryto, a které mu opravdu moc radosti nedodalo.

Sledoval, jak se blíží vlak a pod ním viděl i kolejiště, bylo tvořeno elektromagnetickými polštáři, rozestupy asi po dvou metrech, levitovaly jen půl metru nad zemí, ale přes propast neviděl ai jeden z oněch polštářů.

Výboje elktrického proudu, které svým praskáním přilákali jeho pozornost a vyrušily ho při pozorování, mu nadějí mnoho nepřidalo.

Výboje přeskakovaly mezi jednotlivými polštáři, které se rychle vzdalovaly od města, aby vydláždily cestu vlaku do města.

Celé představení trvalo jen několik minut a po té co se vlak prohnal vysokou rychlostí několik desítek metrů od Torana, začaly se opět polštáře stahovat do města, tentokrát však ještě rychleji, než když pluly od města.

Toran vstal a cítil bezmoc, která mu svírala hrdlo. Nebyla žádná jiná cesta do Roky, než tím pitomým vlakem a nebo po polštářích, ale ty byly moc rychlé nestihl by přeskákat až do města. A navíc ony výboje.

Věděl, že jiná možnost není, a proto se vydal směrem k místu, kde před chvílí projel vlak.

Najednou už mu město nepřišlo až tak kouzelné.

Stál na okraji skály, před posledním stálým polštářem a čekal až se objeví Rické plštáře, aby ho zahubyly nebo mu pomohly do města.

Věděl, že už asi nikdy nebude obdivovat krásu tohoto města, nejspíš totiž už nebude mít možnost obdivovat nic.

Stál tam a čekal, nemělo to být dlouhé čekání, Rika byla totiž jakýmsi uzlem a vlaky sem přijížděly a během několika desítek minut opět město opouštěly.

Uslyšel zapraskání. V této úrovni mlha neměla tak úchvatné barvy, byly to pouhá bílá mračna. Bouřkavá mračna, mezi kterými neustále přeskakovaly namodralé výboje energie, která sloužila lidstvu už od pradávna.

Pomalu mu letěly naproti.

Čekal na místě až se okolo něj prožene vlak. Netrvalo to příliš dlouho.

Rychle vyskočil na první polštář. Riku na dosah ruky. Přeskakoval z jednoho polštáře na druhý, byly jich desítky. Toran se nedíval vpřed, věděl, že teď je důležitější si dávat pozor.

Polštáře se začaly rychle stahovat k městu a frekvence výbojů se rychle zvýšila.

Přeskakoval z jednoho na druhý.

Byl to závod o život a nejen o jeho a to ho hnalo kupředu daleko větší silou. Musel to dokázat.

Když přeskočil na další polštář, přeskočil výboj těsně za jeho zády, tak že zavrávoral a jeho sluch byl na chvíli vyřazen.

Rychle se vzpamatoval a skočil na další polštář.

Výboj.

Upadl na nepříliš měkký polštář. To byl jeho konec. V bezvědomí ležel na jediném polštáři, který ho mohl shodit dolů a nebo zabýt dalším výbojem.