Vlak do Torenu (all)

                            Vlak do Torenu

Boty se zabořily do nevábně vonícího bahna. Zůstávali suché a čisté, jako by je zrovna Toran koupil. Sucho mu zaručovalo slabé silové pole, které se vznášelo, né víc jak milimetr, nad povrchem bot.

Zápachu tlejících rostlin a hub se vyhnout nemohl.

Balancoval bahnem, stejně jako jeho žaludek.

Jeho malá baterka připevněná na novém modelu vojenské vesty, se zdrojem malé nanofúzní baterie, bloudila po stěnách bývalé stoky.

V životě nebyl na horším místě, než je toto.

Kanalizace už byly roky mimo provoz, což znamenalo, že až do teď vůbec netušil, že se ještě něco podobného na Toru nachází.

Nedokázal si představit, že tu rostou vůbec nějaké rostliny. Celé roky sem nezabloudil ani paprsek světla a přitom se to tu přímo hemžilo rostlinstvem a snad i faunou, kterou se mu ještě nepodařilo zpozorovat.

Jak se světlo baterky dotklo stěny, začla se stěna svíjet, jako klubko hadů, i když se jinak stěny zdáli být nehybné.

Pokračoval dál a nakonec si přestal všímat si pohybujících se stěn při styku se zdrojem světla.

Musel se dostat na Rické nádraží, ale pokud má člověk v patách desítky torských zrádců, pak je tato cesta téměř nemožná, a proto se musel rozhodnout pro toto radikální řešení, čehož ovšem záhy litoval.

Raději by padl v boji, než se potácet zatuchlou stokou.

Pod nohami se mu kroutily stovky druhů rostlinek a hub. Jediné co mu to připomínalo bylo záhrobí. Odporný pach tlení a nic než černé a šedé barvy. Stvoly černých rostlin se mu pletly pod nohy a občas se mu zdálo, že ho tahají dolů.

Minul několik odboček, ale stále se držel hlavního koryta.

Od stropu odkapávala temná tekutina, neznámého původu. Nechtěl po sobě nechat něco podobného, ale nakonec musel přemoct úzkost, strach i odpor. Pokračoval v cestě a na ramena mu kapala temná tekutina, stejně tak i na hlavu, po vlasech mu stékala do obličeje a na záda.

Nevšímal si toho a pokračoval, zbavit se zapáchající tekutiny mohl kdykoli potom, až se dostane za zónu nevábné sprchy. Věnoval pozornost pouze svému zraku a čichu, a tak neslyšel ono hemžení nad jeho hlavou.

Neměl ani tušení, co mu právě přistálo ve vlasech. Ale věděl, že tekuté to není.

Pomalu mu hrouda obalená slizkou tekutinou stékala po spánku, až na rameno a dál po vestě.

Neměl chuť se toho dotýkat a čekal, až se to samo sveze k zemi. A tak když už byla hrouda slizu na hranici posledního páru žeber, pokračoval v cestě.

Než však stačil vykročit, hrouda se pohla, ale né dolů, naopak.

Toran vytrhl baterku a posvítil si na hruď.

Nebyla to hrouda.

Připomínalo to spíše štíra.

Dva páry, tři palce dlouhých, nožek a minimálně dvakrát delší bodec.

Bodec udeřil do triffské vesty *1) , ale od té se neškodně odrazil. Bodec už se znovu napřahoval, ale Toran štíra uchopil.

Nožičky byly nehybné, ale bodec šermoval a občas trefil Torana do jeho rukavice, taktéž z triffu.

Toran nechtěl dál spočívat na onom místě, byl nástupcem Torského trůnu a neznal tudíž slitování.

Zlomil štíra vejpůl.

Ozvalo semelodické křupnutí.

Následoval záblesk a silný impuls.

Ze štíra na místě nezbylo nic.

Toran odletěl o půldruhého metru zpět. Praštil se přitom o stěnu stoky. Čekal tupý náraz, ale vrstva živé hmoty změkčila jeho náraz.

Byl omráčen šokem, a tak mu chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Vůbec si neuvědomoval, v jaké situaci se nachází.

Když se konečně dostatečně vzpamatoval, zahlédl svou baterku zabodlou v bahně asi metr před ním. Musel jí upustit, když se zbavoval onoho tvora.

Kužel světla mířil kolmo ke stropu a Toranův pohled po něm právě šplhal nahoru. Byly jich tam stovky, stovky elektroštírů nebo, co to vlastně to mohlo být.

Pomalu se balili do svých slizových hroud, aby se spustili na zem k Toranovi.

Neváhal, nemohl váhat.

Vyrazil vpřed.

Popadl baterku a běžel, jako nikdy předtím, rozhodně nechtěl zneškodňovat další malý chodící reaktor.

Běh v tomto prostředí nebyl nijak snadný. Boty se bořily hluboko do bahna. Tvorové už dávno začali padat ze stropu. Dopadali mu na záda, na ramena.

Šlehali ho do obličeje svými bodci, ale Toran se řítil tunelem, jako by měl v patách Katumu *2).

Divil se, kolik sil mu ještě zbylo po dlouhém vyčerpávajícím běhu.

Zastavil se a vypadalo to, že už je v bezpečí.

Mýlil se a v okamžiku, kdy se otočil, došlápl, na jednoho z elektroštírů.

Další impuls a výbuch, Toranovi podtrhl nohy a on dopadl obličejem do oné nechutné břečky.

V tu chvíli se na něj seběhlo hejno těch slizkých potvor a jali se své práce. Mlátily ho bezúspěšně do zad.

Ti co se dostali až k hlavě, zaryli své bodce do tváře, což Torana probralo.

Na chvíli se všichni ti tvorečkové zastavili a jeden z nich, nejspíš ochutnávač přistoupil ke tváři, z které se nepříliš rychle řinula horká krev.

Elektroštír, roku 4525 PA, pojmenonováni, jako Eletrihy, ponořil bodec do pomalého proudu horké tekutiny, vyvěrající z lidské tváře.

Po chvíli ucouvl a rychle padl na bok a ani se nepohnul.

Torna se skrčil a čekal další explozi, která by mu způsobila nejspíš smrtelná zranění.

Všiml si, že ostatní se pomalu stráceli, když si všimli, jak dopadl jejich druh.

Toran netušil, jak se dorozumívali, protože nic nemohli vidět, ač svítil svou baterkou, oni neměli oči.

Dále se tím nezabýval, musel pokračovat.

Musel ven!

Musel si ošetřit ránu.

Další pokračování bylo obtížnější a obtížnější. Bylo mu trochu špatně z úbytku krve a navíc dopadal na levou nohu.

Únava byla větší než mohl snést, a proto se rozhodl pro malou pauzu. Nejdříve se porozhlédl po stěnách, ale žádné další Eletrihy se tu už nevyskatovaly.

Pomalu se posadil a zadek se mu zabořil do bahna. Opřel se zády o jednu ze stěn. Stěna se začla rychle pohybovat. Cítil hemžení a proplétání rostlin, za jeho zády.

Okamžitě vyskočil a aktivoval poslední zbytky energie, které ještě měl.

-Néé, už dost! Já chci pryč!!

Běžel a jeho hlas se rozléhal chodbami, které se na oplátku začli neuvěřitelně pohybovat. Připomínalo to peristaltické pohyby trávícího ústrojí, nějakého velikého tvora.

Hýbalo se to tam absolutně všechno se proplétalo, jako tisíce, statisíce, možná i milióny různých hadích tvorů, ale přitom to byly jen rostliny.

Neškodné, avšak pro člověka většinou jedovaté rostlinstvo.

Utíkal dál, a jedovaté spóry na něj pomalu, ale jistě začaly působit.

Necítil nohy, které už se pletly únavou.

Neslyšel svoje ústa, která křičela změť slov ve fantaskním jazyce.

Čím hlasitěji křičel, tím více se rostliny pohybovaly a tím více spór uvolňovaly.

Neviděl ani cestu nyní osvětlenou, jak jeho stále se stejnou intenzitou zářící baterkou, tak slunečními paprsky, které se dovnitř draly východem.

Rostlinstvo se pomalu měnilo a dokonce i druhů zvířat přibývalo.

On ale nevnímal ani červy vrtající se bahnem ani hejna krys, které prchaly před jeho zmatenými chodidly.

Konečně mu na zátylek dopadly první sluneční paprsky.

Padl, jak podťatý strom a obličej zaryl do měkého mechu, který pokrýval východ z podzemí, jako měkké poddušky v královském paláci.

*1) - triff -materiál používán pro vojenské materiály od 2500PA, obdoba kevlaru, ale o dost účinnější

*2)- Katuma- Rická šelma dosahující délky 250cm a téměř 100cm v kohoutku, černá barva, a dvě řady zubů precizní jako laserové řezáky

Pomalu otevřel oči a cítil, jak ho bolí hlava. S pocitem po největším tahu, jaký kdy zažil, začal pozorovat své okolí.

Nic nepoznal. připadal si jak Alenka v říši divů.

Nejspíš se nacházel v nějaké chýši. Nemohl rozpoznat komu asi patří. Na stěnách nebylo nic, jen několik prehistorických zbraní, které snad patřili ještě domorodým kmenům, a proto byly uzpůsobeny většímu počtu prstů.

Rozhlížel se okolo sebe, ale všechno měl ještě rozmazané, protože ještě zcela nevypršely účinky jedu.

-Jak jste se nám vyspal?; ozvalo se odkaďsi z chýše, Toran nemohl zaregistrovat, z kterého směru, byl dezorientován, vlastně byl rád, že věděl, kde je nahoře a kde dole.

Smysly byly téměř nepoužitelné, ale mozek už pracoval, a proto mohl odpovědět:

-Né moc dobře, ale děkuji. Mohl byste mi říct, kde to jsem?; v ústech měl vyprahlo a slova jen ztěžka opouštěla ústa.

-No to se ani nedivím. Málokdo by přežil takovou dávku lorského jedu, snad jen...?; muž nedokončil větu, ale Toran si uvědomil, že právě královský rod byl obdařen geny, které jejím členům umožnovaly přežití i v extrémních podmínkách. Málokdo se pak zmínil o tom, že je to důsledek jednoho z dřívějších vládců, který nechal na své rodině, ze strachu, experimentovat genetické inženýry.

-Kam tím míříte? A kde to vlastně jsem?

-Nikam nemířím, pane!; odpověděl mu muž, který stál nad Toranovou postelí.

-Nehrajte si se mnou! Kde to jsem a kdo jste, vy?; Toran nebyl v situaci, kyd by si mohl přílišně vyskakovat, ale jeho nervi byly pocuchány cestou natolik, že ho to nijak nezajímalo.

-Já si s vámi nehraju, pane! Jsem váš věrný služebník, pane! Rolník Thionas, pane!

-Co mi pořád panáčkujete, chlape?!; divil se Toran, jelikož neměl žádné znamení, které by dokazovalo, že tomu tak je, ale bezesporu to ten stařík musel vědět. Podle hlasu mu hádal, tak devadesát let, ale nyní když se mu vrátil čistý zrak, musel přidat přinejmenším dalších deset, patnáct let.

-Jste přece syn zesnulého pána, Toraha XVI.?

-Záleží na tom? A ksakru řeknete mi, kde to jsem?

-Já nevím, pane!

-Nevíte, kde jsme?!; vykřikl Toran a už už se málem přestal ovládat, ale nakonec přece jen zůstal ležet, nebylo mu ještě zrovna nejlépe.

-Né to samozřejmě vím! Jsme ve vesnici Thiona asi deset Torských mil (přibližně jeden km) od Riky, pane.; odpověděl muž a přešel ke kuchyňskému pultu, z kterého náhle vyjel ohřátý pokrm.

Muž se vrátil k Toranově dočasné posteli a podal mu pokrm, byla to celkem odporně vyhlížející zelená kaše, ale vyčerpaný Toran by listí Velie jedl i syrové, pokud by to bylo nutné.

Rychle hltal kaši a uspořádával si myšlenky, aby mohl starce podrobit malému výslechu. Nebylo třeba, protože stařec začal mluvit sám od sebe, což by Toran považoval za neslušnost, rušit šlechtice, právě když jí, ale v této situaci.

-Hned, jak jsem vás našel, zavolal jsem vaše muže, aby si pro vás přišli.

Toran vyprskl kaši a div, že se nezačal dávit. Rychle vyskočil z lůžka a rozběhl se ke starci sedícímu ve svém houpacím křesle.

-Cože?! Co ste to udělal, vy...!!!; nedokázal mu přijít na jméno, lomcoval s ním, div že se křeslo nepřevrátilo.

-Kde jsou moje věci?; křičel pak na něj. Thionas bez jakéhokoli výrazu v obličeji ukázal na předměty pečlivě poskládané v rohu místnosti.

Toran rychle začal sbírat své věci, zahrnující, laserový meč, který spíše používal jako nůž či mačetu, psionový a tepelný detektor, gama pušku a další nezbytné vybavení dobrodruha.

Rychle vyběhl z chýše a rozhlédl se po vesnici, vlastně to bylo jen deset sobě podobných chýší, patřících rodu Thionas.

V dáli viděl jak nad korunami stromů stoupá obláček dýmu. Muselo se tam prohánět vznášedlo. Už museli jet hoši toho zrádce, Toranova regenta, Samuela.

Vyběhl na ulici, pěšinku mezi domky, a namířil si to přímo do džungle.

V tu chvíli se mezi dveřmi objevila tvář onoho starce:

-To máš za mého bratra!

Toran na chvíli skoprněl. Stál tam jak přikovaný a nakonec si vzpomněl na tu kauzu, kdy se bihužel nepovedlo zabránit genetikům zrození bláznivého Thionova bratra, a proto byl později popraven. Nemohl za to, ale jeho nemístné řeči ho donesli z farmy rovnou na popraviště.

Toran nemohl zareagovat jinak a namířil na starce gama pušku. Nic se nestalo!

Zásobník byl vybitý.

Ten zatracenej stařec. Měl sebou sice nanofúzi, ale to by nějaký čas trvalo, a tak to vzal mezi první stromy a utíkal do Rických kopců. Džungle byla dost hustá, na to, aby zastavila vznášedlo, ale dost prostupná, aby mohl utíkat a nemusel se klestit svým mečem, což by znamenalo jeho dopadení.

Běžel asi deset minut, než se dostal k prvním skaliskům, tyčícím se nad vrcholky stromů.

Skryl se za několik balvanů, které se nejspíš svalily ze skalisek.

Rychle připojil malý nanoreaktor k pušce, ale věděl, že bude trvat desítky minut, než se zbraň nabije.

Museli mu být v patách.

Neměl snad ani tu nejmenší naději. Měl náskok, tak pět minut. Jich bylo tak deset a on sám. Oni měli zbraně plně funkční a nabité a navíc měli psiodetektory. Co dál? Kam má utíkat? Měl sice kompas, ale bandu fanatiků za sebou.

Ve skalách zůstat nemoh, obklíčili by ho a byl by v beznadějné situaci, pokud už v ní nebyl.

Opět vstal, alespoň trochu odpočatý. Adrenalin kolující v krvi, absolutně přehlušil vyhasínající účinky jedu.

Probíhal soutěskou, strach a nenávist zaslepily jeho smysly. Nevšímal si ani voskovitých listů, tvořících krunýře s průměrem až jednoho metru. Ani různobarevného ptactva vysedávajících na těchto stromech, cucajíc dužinu těchto sladkých listů.

Natož řítícího se dravce přímo na jeho bok.

Pták se připravil na útok a jeho temně modré peří se vlnilo ve větru, podobno sčeřenému jezeru.

Toran padl k zemi a kousek od něj dopadl i omráčený pták, který netušil nic o triffské technologii. Pták sebou zmítal na zemi, plácal svými mohutnými křídly a drápy rozrýval pralesní černozem.

Toran se držel za bok. Musel mít zlomená žebra, ale nyní s tím nemohl nic dělat. S ohromnými bolestmi, ale ještě větší chutí žít vstal a pokračoval v běhu.

Často musel zastavovat, ale rychle opět pokračoval.

Věděl, že jeho náskok se rychle zmenšuje, ale dokud byl v soutězce, nemohl s tím nic dělat.

Ani jeho puška mu nedávala zrovna pocit jistoty, dvě procenta, což znamenalo to samé jako kdyby svítila nula.

Utíkal, ale už za sebou zaslechl nějaký hlas.

Nemůže to tak být, on musí přežít, musí přežít a převzít vládu. Musí zarazit Samuela.

Zamyslel se a klopýtl o kořen jednoho z největších obyvatel džungle, byla to Dorna. Dopadl na kořeny tvrdé jako skála a celým tělem mu projela bolest od zlomených žeber.

Kdyby tak neměli psiodetektory, mohl by vylézt na strom a nikdo by ho nenašel, snad do té doby, než by se dobila jeho puška, ale tohle nebyli žádní amatéři, nýbrž profi zabijáci a on je nemohl podceňovat.

Zatím, co přemýšlel už byl dávno znovu na nohou a s rukou na hrudi běžel dál.

Po dvou minutách už jeho naděje zemřela definitivně.

Doběhl na konec soutěsky, ale namísto husté džungle tu byl přinejmenším pětatřicet metrů vysoký spád do Rikany, docela dovoké, ale hluboké řeky, která dělila pohoří na dvě části.

Proč tu není žádný most? Ale proč by tam měl být, nebyla tu přece žádná cesta ani obyvatelstvo?! Proud myšlenek nabíral na síle, ale ani jedna z myšlenek mu neobjasnila, jak by se měl právě teď zachovat. Jít nazpět a potkat je, jít jim přímo do náručí? Nebo raději skončit svůj život na útesu?

Ze soutězky se vyřítil téměř dvoumetrový muž, od shora dolů v triffu a v ruce svíral nový model exploluminátoru, velmi ničivá, ale nepřesná zbraň. Nad čím to vlastně přemýšlel, na tuhle vzdálenost by ho trefil i amatér.

Muž věděl, že jeho zbraň je dočasně vybitá. Stařec jim to musel říct, ale nejspíš nevěděl, že u sebe Toran nosí nanoreaktor.

Smál se a Toranovi se jeho smích zarýval pod kůži, takže byl naježený, jako rozzuřená Katuma.

Na Toranovi zbrani svítila devítka, ale to nemohlo stačit.

Muž pomalu kráčel a při pohledu na Toranovu zbraň jeho smích ještě zesílil.

-Ale, ale zbraň na baterky, co chlapče?!

Krev se lila do Toranových očí. Nenáviděl nájemné vrahy, ale od dob vlády regenta Samuela se vše změnilo, a tak měli tyto bezcitné hory svalů s minimálním obsahem lebeční dutiny povoleno špinit zem Toru.

Museli se rozdělit. Stál tam sám. Muž proti muži, jen s malou výhodou.

Pomalu se přestal smát a aktivoval svou vysílačku, aby informoval skupinu, že dopadl odpůrce jejich pána.

Rozhovor trval už více než minutu, když Toran spatřil posvátné dvojciferné číslo deset.

Zabzučení aktivované gamapušky vytrhlo horu masa od vysílačky.

Okamžitě popadl svou zbraň, ale to už vzduch protnul nepozorovatelný paprsek.

Nebyl to příjemný obrázek. Muž tam ještě hodnou chvíli stál podporován triffským materiálem a křečí ve svalech. Vlasy mu opadávaly, jako podzimní listí a jeho úsměv se dal srovnat jen s talířem rudé kaše s kousky Gany, bílé ovoce rostoucí v místní džungli.

-Kdyby si mě raději zabil a netlemil se jak idiot!; vykřikl Toran s uspokojením a pozoroval padající tělo.

-Rád ti tvé přání splním!; ozvalo se a Toran spatřil druhého muže, který se nečekaně dostavil na scénu.

Toran už chtěl znovu mačkat spoušť, ale smaragdová záře exploluminátoru byla rychlejší.

Země těsně před Toranem se zvedla v obrovském výbuchu do výše a tlaková vlna vymrštila Torana do výše.

Následoval pád do rozbouřené řeky.

Muž přikročil k okraji propasti, kde před chvílí zmizel Toran:

-Vaše přání je mi rozkazem, princi Torane!

-Tak tohle je snad sen?!; rozčiloval se Toran na břehu Rikany.

Pozoroval svou nohu, která nevypadala zrovna dvakrát krásně. Roztržené kalhoty a rýha hluboko do masa, navíc rána začala nabobtnávat.

Necítil se zrovna moc dobře a ani postup dále mu nepřišel jako výborný nápad.

-To snad né, to musím každej pitomej den skončit v bezvědomí a druhej den bejt někde v háji?! Koho se asi zeptám kde jsem?!!; Toranův hněv přehlušil i ohromnou bolest, ale jen pouhé pomyšlení na pokračování v cestě mu hnala do očí slzy.

Musel dál věděl to, ale kam? V řece skončil kompas i kapesní radiolokátor. A dalo by se říct, že nejspíš i další věci, ale Toran právě neměl chuť dělat inventuru svého cestovního majetku.

Zbraň mu zůstala a dokonce už zase zářilo trojciferné číslo, ale ta mu nyní byla k ničemu.

Měl u sebe dokonce i vysílačku, ale ta byla absolutně zničená. Nakonec se praštil do čela. Vysílačka, to je teda výbornej nápad, jak se schovávat, pokud byla po celou dobu zapnutá. Ale počkat, já žádnou vysílačku neměl?! Ten stařík v té chýši mi jí musel podstrčit.

Vztekle hodil vysílačku proti nejbližšímu kameni a ta se rozlétla, dalo se tomu říkat rychlo rozebírání.

Nakonec si všiml pevného drátu, který trčel ze zbytků ex-vysílačky. popadl drát a udělal na něm malé očko. Byl to hodně provizorní chirurgický materiál a mohl spíše připomínat nástroje nějakého barbarského řezníka.

Protahoval drát s navlečenou nití vlastním masem. Bolest byla tak skličující, že toho musel několikrát nechat a počkat až mu přestanou slzet oči, aby mohl pokračovat.

Z rány tekla spousta krve, ale naštěstí nebyla porušená žádná z tepen. Nakonec ránu omotal promočeným trikotem.

Několikrát se pokusil postavit na poraněnou nohu, ale bezúspěšně. Připadal si jako ryba na suchu. Bez nohy byl jako bezbrané dítě.

Pomalu se plazil k okraji džungle aby si opatřil hůl. Když už se dostal až k prvním stromům. Sáhl si za opasek, ale nic tam nenašel. Jeho meč byl tatam.

Zbraň ležela na travnatém pobřeží, ale meč byl pryč. Musel se plazit nazpět, aby mohl použít alespoň pušku.

Cesta nazpět mu trvala bezmála půl hodiny, a když už se nakonec dostal na dosah gama pušky, upadl opět do bezvědomí. Snad bolestí, snad vyčerpáním, ležel na plném slunci, jako tělo bez duše. Mrchožrouti se pomalu shlukovali okolo, ale prozatím jen mapovali objev, který měl posloužit za předčasný oběd.

Celé to divadlo ukazovalo, jako by tu i mrchožrouti měli svou čest. Styděli se pustit se do něj, dokud ještě zaplavoval okolí svým horkým dechem.

Hodiny plynuly a bezvládné tělo stále vydechovalo oxid uhličitý, občas doprovázen tichým stenem.

Toran však nebyl v bezvědomí, pouze neměl sílu ovládat svou potrhanou schránku, myšlenky mu zatím kolovali rozbouřeným povodím jeho tepen. Nevěděl, co bude dál a ani to vědět nemohl.

Ucítil cosi studeného na čele, snad to bylo studené. Mohlo to být cokoli, snad zbraň, nevěděl to, naviděl to, jen cítil cosi studeného.

Tělem mu prolétlo snad tisíc ledových jehel, křečovitě zatnul všechny svaly, aniž by je ovládal. Svíjel se na břehu řeky.

Cítil to, cítil bolest, cítil křeče, které svírali celé jeho tělo. Šlachy zvrásnili jeho tělo, jako kořeny pralesních stromů nevinou půdu.

Otevřel oči.

Spatřil ji.

Spatřil, ale nepoznal, neznal ji.

Kdo jen to může být? Je tak krásná. Je to snad jen další přelud, způsobený jeho stavem?

Dlouhé azurové vlasy jí splývaly přes nahý hrudník a z jejich konečků stékaly potůčky průzračné říční vody.

-Kdo jsi?; zhrdla se mu drala slova s těžkostí jakou nepoznal, snad to bylo vyschlým hrdlem. Nebo snad ona dívka, stojící před ním. Né to né, přece by se nestyděl před ženou. Ale ona byla tak krásná, přitažlivá nahá.

Nevšímal si detailů, sváděl ho její půvab, a to tak, že si ani nevšiml její namodralé pokožky.

-Kdo jsi?; zopakoval ještě jednou.

Neodpověděla mu. Její úzké chladné rty se ani nepohly, ale on znal odpověď, najednou to věděl, jako kdyby znal její jméno už odedávna. Byla to Rika.

Chtěl jí zastavit. Chtěl s ní mluvit. Chtěl s ní být, ano jen s ní chtěl být a dívat se, s jakým ladem se pohybuje.

Rika se otočila, s prudkostí, ale ladem. Sprška jemných, chladných kapek bylo poslední, co Toran viděl a cítil, než zmizela v průzračných vodách.

Chtěl se doplazit na břeh, když ucítil, že jeho noha je opět v pořádku, alespoň nebolela.

Rychle vyskočil a běžel k okraji prudké řeky.

Ve vteřince už byl dva, tři metry od břehu, po pás ve vodě, ale po dívce nebyla ani stopa.

Pomalu se začal vracet ke břehu, dával si pozor, aby neuklouzl po řasami pokrytých oblázcích.

Pomalu vylezl na břeh a sledoval šrám na své noze. Nit byla pryč. Nebyla tam ani infekce, kterou očekával a která ho mohla stát život. po ráně zůstala jen hluboká jizva.

-To ty?; křičel a pralesem za ním se rozléhal jeho hluboký hlas, už né to chraptění, kterým oslovoval dívku předtím, ale opět jeho sebevědomý bas.

Čekal na místě, jestli se dívka nevrátí nebo mu neodpoví, ale ničeho se nedočkal.

Nakonec byl nucen se rozhodnout k pokračování v jeho cestě. Stál tu ale ještě jeden problém, a to že nevěděl, vlastně ani neměl tušení, kde se to vlastně nachází.

Musel proti proudu, to bylo jisté, ale vracet se po proudu, a poté tou samou cestou pralesem by mu zabralo mnoho času a navíc se opět dostat do zajetí toho lstivého staříka, nebylo zrovna jeho vroucím přáním.

Né musel se odklonit od řeky do pralesa a pokračovat směrem od řeky pod určitým úhlem. Myslel si, že snad 45°, ale nebyl si jist a ani nevěděl, jak si bude držet směr, jen tak bez kompasu ani jiných naváděcích zařízení. Pokud by se ztratil ve zdejším pralese, byl by s ním konec, ale jen tak tu postávat mu nedávalo o moc růžovější vyhlídky, a tak nakonec posbíral pár věcí z jeho majetku, co mu ještě zbyl a vykročil rázným krokem.

Nebylo to zrovna snadné, v těchto místech byl prales hustší a on již neměl svůj meč. Navíc pomalu pociťoval, že bolest v jeho noze ještě neustala.

Puškou odstrkoval liány a těžké listy zdejších stromů a pomalu kráčel, dopadajíce na levou nohu.

Dvě hodiny prodírání se pralesem, pro Tornana znamenali něco podobného jako celý den v Tilanské poušti.

Vysoká vlhkost vzduchu mu v nesnesitelném vedru nijak nepomáhala. Jeho dech byl ztěžklý a pohyby připomínaly neobratného robota. Pot se dral skrz vestu z triffu.

Tušil, že ještě neurazil ani zlomek z cesty, která ho čekala do samotné Riky.

Neměl zrovna dobrý pocit kráčejíc mezi obtloustlými kmeny stromů. Několikametroví zápasníci sumo, ověnčeni liánami, které padaly až k zemi, kde byly srostlé z kořeny nejrůznějších keřů a vlastních zápasníků, držíce tak zápasníky v rovnováze. Rické bouře byly silné a poryvy větrů, které při nich dosahovaly síly pozemského uragánu, by stromy s listy velikosti dospělého muže a váhou ho dalece převyšující, připomínaly spíše domino, ale nikde nebyl vyvrácen ani jediný.

Kráčel a pozoroval keře chráněné svými zápasníky, hlodavce a malé šelmy, velikosti lidské dlaně, chráněné keři. Prales tak tvořil dokonalou společnost, kterou mu ta lidská mohla jen závidět.

Něco však přece Torana vyvedlo z rovnováhy.

Rostlinstvo všech různých velikostí, stromy, keře, houby lišejníky, řasy. Ale co zvěř. V pralese zatím narazil jen na malá stvoření, která se svou velikostí mohla jen sotva vyrovnat jezevčíkovi. Kde byly tak pověstné Rohani, třírozí býci, svou výškou sahající až po jeho prsa a další zástupci Rické džungle.

Jen jediná příčina mohla zahnat všechnu větší zvěř.

Šelma, jedině šelma mohla nahnat strach všem vznešeným zvířatům džungle.

Jen jediná šelma však vzbuzovala tak ohromný respekt.

Katuma.

Začal se rozhlížet okolo sebe, ale hustá džungle skrývala vše co bylo vzdáleno na více jak pět metrů.

Toranovi kroky náhle nabraly na intenzitě a frekvenci.

Div, že se nedal do běhu.

Nikde ani živáčka.

Musela to být Katuma.

Běžel a se strachem, který vířil jeho krev, se rozhlížel okolo sebe.

-Kde jsi, tak se ukaž!; zařval Toran, když se dostal na malou mýtinku, uprostřed pralesa, vytvořenou malým jezírkem.

Zápasníci se jezírka stranili, a tak vytvářeli jakousi oázu. Okolo břehů malé vodní plochy se pnuly po zemi keře, né vyšší než půl metru. Různě se kroutily a proplétaly, vytvářely tak pestrobarevné mozajky. Pestrost barev musela být spojena se složením vody v jezírku. Rychle zahnal podobné přírodovědné myšlenky stranou. Nebyl čas na lámání si hlavy podobnými věcmi. Bál se o svůj vlastní život a budoucnost království.

Rozhlížel se kolem s puškou přitom obepisoval kruhy a mířil na vše, co se jen pokusilo se pohnout. Zhluboka oddychoval a začal doufat, že je to jen výplod jeho fantazie a větší zvěř se nalézá pouze více ve středozemí. Nejspíš nemají rádi přítomnost řeky. Ale proč? Né o to teď nešlo, šlo o to že je v bezpečí.

-Určitě jsem paranoidní.; broukal si, ale sám tomu nechtěl věřit.

Když konečně popadl dech, rozhodl se, že bude pokračovat v cestě.

Nestačil udělat ani krok, když se na druhé straně cosi mihlo.

-Jsem paranoidní! Nic víc.; přemlouval sám sebe, ale nepřinutil se udělat onen první krok.

Chvíli tam ještě stál a snažil se alespoň trochu uklidnit.

-No, tak asi nejsem paranoidní...; pronesl najednou a upřel zrak směrem k druhé straně jezírka.

Zpoza ohromných stromů se k mýtince blížil ohromný temný stín.

Stál jako přikovaný a sledoval ladné pohyby toho nejvznešenějšího zvířete jaké kdy viděl. Lesklá černá srst, mohutné, avšak pružné tělo. Katuma kráčela hustým pralesem, jako by to byla pláň, nedávala ani náznak příkoří obtížné cesty. Byla to její domovina a nesnesla na svém území žádnou jinou šelmu, která by jí dosahovala byť po kolena.

Vždy jí viděl pouze na obrázcích a holoprojekcích. Nyní jí však viděl necelých třicet metrů před sebou. Byl to impozantní tvor.

Zapomněl na strach a pozoroval krásné zvíře, královnu pralesa, a její překrásné tělo lesknoucí se jako klenot.

Nemohl jí zabít, to prostě nemohl, byl bezmocný. Byl okouzlený, nikdy v životě neviděl nic tak ohromujícího. Předčila dokonce i dívku z řeky.

Jak se však přibližovala k protějšímu břehu, přestal mu být tento obrázek tak příjemný.

Zareagoval rychle.

Vzduch protl neviditelný paprsek.

Spálené keříky stratily svou pestrobarevnost a klesly k zemi. Katuma však stihla uskočit, jako by čekala, věděla, co udělá. Nyní tam stál překvapený a pozoroval šelmu, která jako by se mu vysmívala.

Strach znehybněl celé jeho tělo. Nemohl vystřelit, mohl jen čekat až ho roztrhá na kusy.

Katuma se postavila na zadní. Její tělo se pnulo do výše více než tří metrů. Protáhla krk a zařvala. Věděl o její chloubě, ale i přesto byl ohromen sbírkou tesáků.

Uviděl jak obnažila několikacentimetrové drápy a snesla se k zemi. S ohromným švihem projela keříky. Ty se rozlétly do všech stran.

Toran ochromen, zmohl se na krok vzad. Zapletl se do keříků, zavrávoral a spadl.

Nevnímal bolest, s jakou se mu trny zaryly do tváře.

Rychle se posadil a snažil se vstát.

Beznadějně.

Katuma se odrazila a jediným skokem se snažila přenést přes jezírko.

Vyletěla do výšky snad deseti metrů a nesla se směrem k Toranovi. Chtěl si zakrýt obličej, aby neviděl, jak se k němu Katuma snese, ale nemohl.

Musel pozorovat. Smířil se s tím, že zemře, byl to zážitek, pro který bylo hodno zemřít.

Ale co jeho lid?

Vodní hladina se rozevřela a vystřelilo temné chapadlo.

Katuma se prohla v boku a byla odmrštěna.

Dopadla na břeh a zaječela bolestí. Zmítala se mezi keřy a sténala v bolestech.

Toran rychle vyskočil na nohy sledoval rozvířenou hladinu, pod kterou opět zmizelo ono prazvláštní chapadlo.

Neviděl nic jen temnou hladinu.

Podíval se směrem ke Katumě, když si všiml jak zpoza stromů vyletěla Katuma. Málem zapomněl, že Katumy žijí v párech.

Druhá Katuma dopadla s nevídanou přesností těsně vedle své družky a rozzuřeně sekala okolní keře které se vznášely do vzduchu jako hejno pestrobarevného ptactva.

Hladina se opět rozevřela, to už ale Toran na nic nečekal a rychle začal zběsile pálit do míst odkud vylétlo druhé chapadlo.

Chapadlo bezvládně dopadlo na místo kde právě vybíjela vztek Katuma.

Když zpozorovala bezvládné chapadlo, přelétla pohledem okolí a všimla si Torana, který stále posílal dávku gamy pod vodní hladinu.

Hladina se zmítala, rozbouřená tvorem, který právě umíral pod Toranovým útokem. Bouře ustala a Toran sklopil zbraň.

Stratil veškerou bázeň vůči Katumě a přistoupil k ní blíž, když už byl téměř tři metry od ní, zastavil se a zadíval se jí hluboko do temně modrých očí.

Katuma se podívala na bezvládné chapadlo a po té na Torana.

-Můžeš jít cizinče! Prales ti od teď neublíží!

Toran tam stál a údivem div neupadl, ona na něj mluvila. Né slovy, ale myšlenkami, jak jen to dělala? Nemohl ze sebe vydat ani hlásku, ale jeho myšlenky mluvili za něj.

-Běž cizinče! Svým činem si se stal Katumou. Nic ti neublíží!

Jak to jen myslela, on nebyl Katumou, byl stále jen obyčejným člověkem, i když by velmi rád vyměnil své ubohé lidské tělo, za tělo Katumy.

-Běž a až tě život mezi lidmi unaví, pak se vrať!

Už byl tímto životem unaven a rád by zůstal a vyměnil své tělo, ale nemohl. Vzpomněl si na svůj úděl.

Naposledy se podíval Katumě hluboko do očí. Pokývl hlavou a vyrazil pryč.

Uslyšel ještě poslední steny, nepatřily však poraněné Katumě, byly to steny jejího partnera.

Nejspíš zemřela.

Po tváři se mu svezla slza.

Nevěřícně zakroutil hlavou a setřel slzu. Byl překvapen, ona ho chtěla zabít a on tu nyní pro ni truchlil.

Po několka hodinách usilovné chůze začal přemýšlet, jestli náhodou jen nesnil. Katuma přece neumí...

-Ale umí!!; ozvalo se v jeho mysli.

-Ale jak?!; zakřičel. Zakřičel? Všiml si, že vlastně ani on sám nepohl rty.

-I ty teď můžeš....; odpověděla mu Katuma ve spojení s jeho myslí.

Dostal ohromný dar, ale proč on. Proč člověk, jako byl on. už to, že ho nechala Katuma odejít byl dar, tak proč...

Přestal nad tím přemýšlet.

Stanul teď na okraji džungle a musel se dostat na Rické nádraží, to ostatní mohlo počkat.

Už nebylo těžké trefit do Riky. Vysoké věže se pnuly do výše a ač byla Rika hluboko v údolí, nebylo možné přehlédnout vrcholky těchto věží.

Čekala ho ještě poněkud dlouhá cesta, ale nebezpečí, které ho čekalo, už nemohlo být tak velké.

Navíc si nejspíš mysleli, že už je dávno po smrti, tak proč by ho stále hledali. Snad kvůli jeho tělu, aby ho mohli ukázat lidu a definitivně tak ukončit vládu jeho rodu.

Budou moc překvapeni, až se z ničeho nic objeví na Torenském nádraží a spolu s davem lidí se vydá k paláci.

Už se ocital hlavou v oblacích, věděl však, že i po dosažení jeho cíle nebude snadné, nastolit opět pořádek a vypořádat se se Samuelovo lidmi, za ta léta si jich jistě na svoji stranu nahl mnoho.

Přemýšlel a přitom si rychle razil cestu směrem k Rice.

Slunce se pomalu začalo měnit v pomeranč a jeho záře polevovala. Začalo se šeřit a Toran se musel utábořit.

Hladový, najednou si vzpomněl, že celý den téměř nic nejedl. Šero i na pokraji lesa už bylo nepokořitelné, a tak byl lov vyloučen.

Navíc si nemohl jentak rozdělat oheň. V těchto místech se jistě nacházela nějaká vesnice a on si nebyl jist na které straně by mohli být její obyvatelé, a proto na sebe nemohl poutat pozornost.

Nemohl zůstat ani na pláni, kdyby náhodou někdo cestoval kolem, i když to bylo nanejvýš nepravděpodobné, nechtěl ponechávat nic náhodě.

Vydal se směrem ke kraji lesa.

Vkročil mezi první stromy, aby ulehl k spánku, který potřeboval po náročném dni ještě více, než jídlo.

Lehl si do měkkého mechu. Spánek přišel rychle. Během noci se mu zdálo o Katumě a rozhovoru s ní. Po té se mu zdálo o proměně jeho těla v tělo překrásné šelmy. V těle Katumy pak bez jakýchkoli obtíží křížil les. Jeho ladné a hbité pohyby ho udivovali ještě více, než ono odpoledne u jezírka.

Lovil malou zvěř, aby nasytil svůj hlad. V těle hbité a obávané šelmy, to nebyla nijak obtížná práce. Ač se ho bála všechna zvěř a ukrývala se před ním v těch nejtemnějších koutech pralesa. On však slyšel tlukot jejich srdcí, cítil zápach jejich strachu.

Nakonec ulovil ještě poslední zvíře podobné zajíci a vrátil se na okraj lesa, kde se změnil opět ve svou lidskou podobu. Po zbytek noci už se mu nezdálo nic.

Ráno se probudil s úsměvem na rtech. Vypadalo to, že vstal pravou nohou. Promnul si oči a cítil, že již nemá tak ohromný hlad. Usmíval se nad svým snem.

Pak ale spatřil zardoušeného tvora podobného zajíci.

Podiveně zavrávoral a sedl si do mechu.

To přeci není možné, vždyť to byl jen sen. Přemýšlel a jeho mysl byla bombardována strachem, údivem, překvapením.

-To přece nemůže být pravda?!; mluvil sám se sebou.

-Možná může, možná ne.; ozvalo se spolu s temným smíchem a Toran ihned poznal hlas Katumy, s kterou minulý den rozmlouval.

-Jak je to možné? To ty?; zeptal se pomocí své nové schopnosti.

-Já né. To ty sám. Nevzpomínáš si snad na svůj včerejší lov?

-Ale to byl přece jenom...; nedořekl větu a pozoroval své ruce, ale byly to obyčejné lidské ruce ani náznak změny.

-Možná. Musíš mě omluvit, mám trochu starosti. Jistě se ještě setkáme.; pronesl hlas v jeho hlavě a přidal k tomu ještě něco podobného pozdravu, což se nedalo vyjádřit slovy, ale on to chápal.

Nebyl si jist, jestli je to pravda, ale masem nepohrdl. Nasbíral si ještě nějaké drobnější ovoce a dal se do pořádné snídaně. Mohlo to být jeho poslední dnešní jídlo a čekal ho opravdu náročný den.

Po syté snídani vstal a protáhl své tělo. Sebral pušku, i když náhle cítil, že je zbytečná, necítil potřebu nosit ji sebou. Ale byl to téměř jeho poslední majetek a tak ji z jakési melancholie sebral a vykročil zpět na pláň aby sestoupil do údolí.

Sestupoval pomalu, jelikož sestup do údolí byl dost příkrý. Pozoroval přitom Riku. Bylo to téměř bájné město. nebylo sice největší na Toru ani druhé, snad až někde v druhé desítce, ale rozhodně nejznámější.

Žilo zde mnoho učenců a umělců, které inspirovalo samo město.

Toran již několikrát v Rice byl, ale vždy putoval vlakem, a tak mu byl skryt tento kouzelný pohled.

Město se rozkládalo jen na několika čtverečních mílích. Hluboko v údolí, do kterého se vlévalo několik řek, Toran je nemohl spočítat a ani se o to nikdy nezajímal. Nad údolím se vznášela mlha drobných kapiček, vzniklých třístící se vodou o skály obklopující údolí.

Přes burácející vodopády neslyšel vždy tak hlučného města.

Nikdy nevěděl, že je Rika vlastně rozložena přímo pod vodopády, nikdy se totiž nedostal na okraj města a v centru byl takový hluk a budovy tak vysoké, že si ani ničeho podobného všimnout nemohl.

Musel se zastavit, aby se nabažil pohledu na město. Vysoké věže i stavky metrů, z kterých byly vidět jen vrcholky a i některé z nich byly ponořené v mlze.

Najednou však zjistil, že tím nemá téměř šanci se do města dostat. Všude okolo proudily toky řek a burácejících vodopádů. a mezi nimi levitující město, jak jen se mohl dostat dovnitř.

Přemýšlel, ale jeho myšlenky byly omráčeny záplavou barev duhy, která se nad městem rozlila. Slunce se vzneslo nad vrcholky stromů a město se najednou koupalo v moři barev, které se křižovaly a tvořily tak ty nejfantasknější obrazy, jaké kdy jen spatřil.

Po né právě krátkém obdivování kouzelného údolí, přece jen přišel na něco, co předtím bylo zahaleno překvapením.

Vlak, do Riky přece jezdí vlaky. Musely zde být minimálně tři dráhy vlaků.

Rychle sestupoval níže do údolí a div, že se několikrát neskutálel z příkré stráně. To by byl jeho konec, čekal by ho snad dvou mílový pád do chřtánu vodopádů.

Sestoupil do úrovně, kterou odhadl jako tři sta metrů nad úrovní města a rozhodl se, že bude muset čekat, až uvidí, že se blíží vlak, aby zjistil, kde jsou jeho dráhy, nyní ponořené do pestrobarevné duhy.

Lehl si na zem a hlavu zabořil do mechu a trávy, bylo to pohodlnější, než jakákoli postel, jen trochu mokré. Vlhkost mu však nevadila, zimy ani nachlazení se nebál i poránu, zde panovaly teploty nad dvacet stupňů Celsia.

Mohl by tam ležet celé hodiny, možná i dny a pozorovat kroužící barvy. Málem zapomněl, proč zde vlastně je a proč zde leží.

Začal se rozhlížet a byl netrpělivý. Přeci tudy musí už nějaký vlak projet. Náhle začal pochybovat, zda se vůbec nachází v okolí Riky. Tuto myšlenku rychle zapudil, poznával její věže, musela to být Rika a musí tudy teda jezdit vlaky.

Rzhlížel se okolo, ale trvalo to přinejmenším ještě půlhodiny, než se opravdu začal přibližovat vlak.

Náhle měl shlédnout představení, které mu bylo doposud ještě skryto, a které mu opravdu moc radosti nedodalo.

Sledoval, jak se blíží vlak a pod ním viděl i kolejiště, bylo tvořeno elektromagnetickými polštáři, rozestupy asi po dvou metrech, levitovaly jen půl metru nad zemí, ale přes propast neviděl ai jeden z oněch polštářů.

Výboje elktrického proudu, které svým praskáním přilákali jeho pozornost a vyrušily ho při pozorování, mu nadějí mnoho nepřidalo.

Výboje přeskakovaly mezi jednotlivými polštáři, které se rychle vzdalovaly od města, aby vydláždily cestu vlaku do města.

Celé představení trvalo jen několik minut a po té co se vlak prohnal vysokou rychlostí několik desítek metrů od Torana, začaly se opět polštáře stahovat do města, tentokrát však ještě rychleji, než když pluly od města.

Toran vstal a cítil bezmoc, která mu svírala hrdlo. Nebyla žádná jiná cesta do Roky, než tím pitomým vlakem a nebo po polštářích, ale ty byly moc rychlé nestihl by přeskákat až do města. A navíc ony výboje.

Věděl, že jiná možnost není, a proto se vydal směrem k místu, kde před chvílí projel vlak.

Najednou už mu město nepřišlo až tak kouzelné.

Stál na okraji skály, před posledním stálým polštářem a čekal až se objeví Rické plštáře, aby ho zahubyly nebo mu pomohly do města.

Věděl, že už asi nikdy nebude obdivovat krásu tohoto města, nejspíš totiž už nebude mít možnost obdivovat nic.

Stál tam a čekal, nemělo to být dlouhé čekání, Rika byla totiž jakýmsi uzlem a vlaky sem přijížděly a během několika desítek minut opět město opouštěly.

Uslyšel zapraskání. V této úrovni mlha neměla tak úchvatné barvy, byly to pouhá bílá mračna. Bouřkavá mračna, mezi kterými neustále přeskakovaly namodralé výboje energie, která sloužila lidstvu už od pradávna.

Pomalu mu letěly naproti.

Čekal na místě až se okolo něj prožene vlak. Netrvalo to příliš dlouho.

Rychle vyskočil na první polštář. Riku na dosah ruky. Přeskakoval z jednoho polštáře na druhý, byly jich desítky. Toran se nedíval vpřed, věděl, že teď je důležitější si dávat pozor.

Polštáře se začaly rychle stahovat k městu a frekvence výbojů se rychle zvýšila.

Přeskakoval z jednoho na druhý.

Byl to závod o život a nejen o jeho a to ho hnalo kupředu daleko větší silou. Musel to dokázat.

Když přeskočil na další polštář, přeskočil výboj těsně za jeho zády, tak že zavrávoral a jeho sluch byl na chvíli vyřazen.

Rychle se vzpamatoval a skočil na další polštář.

Výboj.

Upadl na nepříliš měkký polštář. To byl jeho konec. V bezvědomí ležel na jediném polštáři, který ho mohl shodit dolů a nebo zabýt dalším výbojem.

Oslepující záblesky.

Pád do bezedných hlubin.

Umírající lidé, po celém Toru.

Otevřel oči. Rychle oddychoval a byl propocený od hlavy až k patě. Koupal se ve vlastním potu. Promnul si oči, ale nic se nezměnilo. Všude byla tma. Nic neviděl. A jediné co cítil byl jeho pot.

Neslyšel už ani hřmot vodopádů. Kde jen mohl být. mohl se rozhlížet kolem jak chtěl, ale nespatřil nic, byla tam jen tma.

Proto se rozhodl věnovat více pozornosti jeho hmatu. Zjistil, že leží na jakési posteli. A na hlavě měl připevněn chladící čepici. Což znamenalo, že není mrtvý, ale kde je a proč je všude taková tma.

Byl příliš unavený, aby se pokusil o to vstát,a proto zůstal ležet a snažil se přizpůsobit své oči temnotě. Nedařilo se mu, byla tam úplná tma né pouhé přítmí.

Určitě mne tu drží Samuelův posluhovač. A teď čeká, až se Samuel dostaví, aby se mu vysmál a nechal ho popravit, né nenechá ho popravit, ale nechá ho v téhle temné kobce, koupat se ve vlastním potu a myšlenkách, jak trpí můj lid.

Jestli se odtud dostanu. Tak ho zabiju. Myšlenek měl Toran více, než mohl unést a nakonec ho přece jen adrenalin a vztek v krvi unavil natolik, že opět usnul.

Probudil se opět po dlouhé době, ale neměl ani nejmenší potuchu nad tím kolik je nebo, jak rychle plyne čas, jak dlouho byl v bezvědomí, jak dlouho nyní spal, jak dlouho bude trvat, než se něco stane.

Bezmocně ležel na posteli a snažil se nahmat něco okolo sebe.

Nebyl tam žádný stolek nic, jenom postel, a proto začal hledat na zemi.

Cosi uchopil a podle hmatu poznal svou pušku a několik předmětů, které nejspíš také patřili jemu.

Podíval se na displej pušky a tam zářilo trojmístné číslo 100.

Že bych nebyl u nepřátel nebo snad zapomněli pušku vybít? Ptal se, ale věděl, že sám na odpověď nepřijde.

Přehraboval se v hromádce svých věcí, až nahmatal malou baterku.

Než ji však stačil použít dveře se rozletěly. Zář Torana dokonale oslepila. Instiktivně namířil svou puškou ke dveřím.

-Kdo jste?

-Dej tu věc pryč, můj pane.; řekl muž namísto odpovědi.

Toran chvíli přemýšlel, ale pak si uvědomil, že ho muž mohl už dávno zabít, sklopil zbraň a zakryl si oči, před prudkým světlem.

-Můj pane, našel jsem vás na vlakové dráze, v bezvědomí.

-A kdo jsi?; odkud mne zná, musí to být Samuelův přívrženec. Toran nevěděl co má dělat, a tak tam jen tak ležel a poslouchal muže.

-Jsem jeden z vašich oddaných sluhů, můj pane. Vím, co se děje, a proto jsem vás tu ukryl, před zraky, těch zrádců!

Toran pomalu přivykl světlu. Poznával toho muže, ale nemohl si vzpomenout, kdo to je.

-Kde to jsem?

Muž přistoupil k jedné ze stěn pokoje a na cosi zmáčkl, Toran si nevšiml, co toje, ale musel to být spínač. Náhle se do pokoje vlila zář zvenku a Toran pochopil, že to muselo být stínění oken.

Toran vyhlédl ven a spatřil jen několik nejvyšších věží.

-Musíš být aristokrat, hodně vysoce postavený, když bydlíš až tady?

-Ano to jsem pane! Jmenuji se Rikan a jsem králův zástupce v tomto kouzelném městečku.

No jistě Rikan, Toran se proklínal, že ho to nenapadlo hned, podle toho torenského přízvuku. Nikdo v Rice neměl tak čistou Torenštinu.

-Rikane, ani nevíš jak rád tě znovu vidím. Rád bych si s tebou promluvil, ale docela spěchám.; omlouval se Toran.

-Já vím můj pane, ale nejsem si jist, jestli je to bezpečné. Navíc jste hodně zesláblý a měl byste si trochu odpočinout a přitom mi můžete všechno vyprávět.

-Bohužel Rikane, nemohu, opravdu to spěchá!

-Jak chcete pane.; pokrčil rameny a podíval se na Torana.

Toran už v té době vstával z postele a sbíral si svou nepřílišnou výbavičku.

-Rikane, můžu vás požádat o nějaké oblečení. Nechci vypadat moc nápadně.

-Ale jistě! Máte pravdu, málokdo nosí věci z triffu v tak klidném městě jako je tohle.; poznamal Rikan a přistoupil k jiné stěně než předtím a opět jen zmáčkl nějaký spínač. Stěna zprůhledněla a za ní stál věšák se spoustou krásných obleků.

Toran přistoupil ke stěně a pomalu jí odsunul. Prohlížel si jeden oblek za druhým až si vybral jeden, né zrovna módní a trochu obnošený. Rikan nic neřekl ani když si ho Toran vyndaval i on věděl, že se Toran nemůže promenádovat po ulicích v nejdražších oblecích, tak by jistě nezůstal bez povšimnutí.

-Vezmu si tenhle, jestli ti to nebude vadit?

-Samozřejmě, že ne.; odpověděl Rikan a vydal se směrem z místnosti, aby se Toran mohl převléknout.

Toran si oblékl šaty, ale své vlastní si nechal pod nimi, né že by to bylo zrovna pohodlné, ale spíše šlo o jeho bezpečí.

Po té vyrazil ze dveří z kterých před chvílí vyšel Rikan. Našel ho v kuchyni, kde právě pro oba nechal Rikan přichystat malé pohoštění.

-Malým pohoštěním na cestu snad nepohrdneš?; zeptal se Rikan. Toran chvíli váhal, měl naspěch, ale s prázdným žaludkem by se mu jistě cestovalo dost špatně.

-Rád s tebou poobědvám, Rikane, a nepanáčkuj mi!; řekl Toran nakonec.

-Dobře...; už chtěl dodat můj pane, ale nakonec to spolkl a pokynul Toranovi, aby si sedl do čela stolu, ten však odmítl.

-Ty jsi pánem domu!

Oba se s chutí pustili do jídla a Toran mu zatím vyprávěl o pohoštění, které mu přichystal Thionas a následné pronásledování v džungli. Tím nakonec skončil.

-Děkuji ti Rikane, vrátím se a všechno ti štědře oplatím!

-Já vím, že ano!; odpověděl mu Rikan a dovedl ho ke dveřím.

-Torane, nechceš dovést na nádraží?; zeptal se u dveří. Toran jen zakroutil hlavou a vydal se k výtahu.

Konečně byl v Rice, jen malý kousek od cíle své cesty. Proplétal se úzkými uličkami, až se dostal na kýžené nádraží. Dnes měl opravdu štěstí, vlak do Torenu, se zrovna chystal k odjezdu. Rychle nastoupil a našel si prázdné kupé, což nebylo tak těžké. Lidé zde tolik necestovali.

Pohodlně se posadil a začal se usmívat. Tvůj čas Samueli skončí, už brzy, už brzy. Překypoval dobrou náladou, zatímco se vlak pomalu rozjel.

Cesta do Torenu byla dlouhá, ale to už Toranovi náladu nezkazilo. Zatemnil sklo svého kupé a pustil si holovizi. Právě probíhaly zprávy, ale nic zajímavého se z nich nedozvěděl, snad jen že je pohřešován. Zmizelý beze stopy, a proto se během týdne má uskutečnit Samuelova korunovace.

Ani tyto informace mu nijak nevadily. Byl na cestě, aby tomu všemu udělal přítrž a neskrytě se těšil, jak strestá Samuela a všechny ostatní zrádce.

Něco tu přece jen nehrálo. Bylo to moc snadné. Věděl sice, že je pohřešován a Samuelovi hoši určitě tvrdili svému pánovi, že je mrtev. Ale i tak si říkal, že přes to všechno, co prošel, je tohle nějak moc snadné.

Rychle odtemnil okno, ale nic divného nespatřil. Blížili se opravdu k Torenu. Poznával tu krajinu. Pomalu se blížili k Torenskému příkopu, který se táhl okolo celého města, a vyzvedal tak Toren do výše, který se i tak pnul nad krajinu, dvými věžemi a věžičkami.

Cesta už měla trvat jen několik desítek minut a Torana se zmocňoval čím dál tím víc podivný pocit, že tu přece jen něco nehraje.

Určitě se jen musím nadýchat čerstvého vzduchu. Říkal si v duchu, ale to byl nesmysl a ani když otevřel okno, nic se nezměnilo.

Co se mi tak může stát? Nic. Tak proč jsem, tak... Toran přemýšlel, ale jeho myšlenky byly přerušeny.

Cosi za dvřmi klaplo.

Chtěl popadnout svou pušku, když si uvědomil, že jí nechal v Rice.

Toran si dost živě představil Samuelovi žoldáky, kteří pročesávají všechny vlaky jedoucí do Torenu.

Samuel byl ostražitější, než Toran doufal a nyní byl v koncích.

Pod sebou několik desítek metrů volného prostoru a pod ním les. A zde uvězněn stěnami, bezbraný, za dveřmi jistě připravení vojáci.

Dveře se rozlétli.

Za dveřmi stála Toranovi velmi známá tvář, byl to muž, se kterým se setkal na okraji propasti u řeky.

Muž byl více než překvapen.

Toran měl chvíli, aby zareagoval, mohl se vrhnout na vojáka, který nyní nepřipraven by byl jednoduchým cílem, už se na něj málem vrhl, když spatřil další dva, kteří již odjišťovali zbraně.

-Ten chlap je nezmar!; zařval voják ve dveřích a odjistil svou zbraň.

Radši se zabiju, než aby mne dostal někdo jako je on. Hora masa bez mozku.

Hbitě se otočil.

Chytil se rukou za okraj otevřeného okna a vyskočil ven.

-Blázen!!; slyšel ještě a pak už cítil jen chladný vzduch, který ho bičoval při volném pádu z okna vlaku.

Letěl střemhlav dolů a připravoval se na smrt. Bylo to tak rychlé. Když najednou ucítil, jak se s jeho tělem něco děje. Jeho tělo se stalo hbitým a šlachovitým.

Dopadl mezi stromy, na všechny čtyři. Než se stačil vzpamatovat, cítil opět své staré tělo. Vyděšeně se díval na své ruce a nohy. A ještě vyděšeněji sledoval, že se mu nic nestalo.

Potřeboval vodu, hodně studenou vodu.

Promnul si oči, ale nic se nezměnilo, seděl v lese kousek od torenu a neměl ani škrábnutí. Vůbec to nechápal, měl být mrtvý.

-Tak co Katumo?; ozvalo se najednou a on opět poznával onen hlas.

-To ty?

-Proč bych měl já? To ty sám.; odpověděla mu šelma.

-Ale jak?

-Říkal jsem ti to! Jseš Katuma.

-Ale vždyť?!; chtěl říct, že je pořád člověkem a pozoroval své lidské ruce a ještě lidštější nohy.

-Jednou to pochopíš! Až přijde čas!

-Počkej...; zavolal Toran když ucítil, jak se Katuma vzdaluje, ale odpovědi se mu nedostalo a on tam sám seděl v lese a nevěděl, zda se mu to jen zdá nebo jestli je už mrtvý. Ale moc mrtvý si nepřipadal, ještě několikrát si promnul oči, ale pořád nic.

Nevěděl, jestli může vstát, ale když se o to pokusil, zjistil, že to jde velmi snadno.

Postavil se na nohy a protáhl své tělo. Klouby jemně zakřupaly, ale jinak nic neobvyklého.

Začal se smát a poskakovat, jak malé dítě. Oslavoval život. Oslavoval přírodu. Oslavoval.

-Dost!; zakřičel najednou a přestal. Na oslavy bude času dost a navíc se tu co nevidět mohli ukázat ty bezmozečné hory svalů.

Nejdříve se musel zorientovat, než vyrazí na cestu.

Naplánoval si menší obkliku, aby se vyhnul dráze, ta totiž musela být prvním cílem vojáků při hledání jeho bezvládného, rozlámaného těla.

Vyrazil s novým odhodláním, novým vztekem, který mu koloval žilami.

Musel to dokázat.

Všímal si při cestě, že opět neuviděl ani nejmenší náznak jakéhokoli většího zvířete, než byla jeho dlaň.

Musel tu někde být jeho starý dobrý přítel. Nebo snad jiná Katuma. Najednou dostal strach, aby ho kousek od jeho cíle přece jen nezastavila smrtelná nehoda. Nechtěl se stát svačinou žádného zdejšího masožravce.

Nakonec si všiml, že je to on, jeho se děsila zvířata. Jakmile se přiblížil k sebemenšímu zvířeti, to okamžitě vzalo do zaječích.

To nebylo možné, zdejší zvířata se lidí nebála.

Znovu kontroloval, jestli je člověkem a opět na sobě neshledal ani tu nejmenší změnu.

Kráčel rychle dál a pořád nechápal, proč se ho ta zvířata tolik bojí. Vycítila snad jeho spojení s Katumou. A nebo, že by byl katumou zevnitř. Né to nebylo možné, on byl stále ten samý člověk jako vždy. Nic podobného nepřipadalo v úvahu.

Pak si vzpomněl na svůj pád nebo spíše skok z vlaku a přeci jen začal pochybovat o tom, že se nic nezměnilo. Kdyby se nic nezměnilo, tak už teď ležela jeho mrtvola na Samuelově výstavce.

Ale nebylo tomu tak.

Ať už je to jak chce, musím se soustředit na cestu. Ostatní přece jen počká.

Musel rychle postupovat, nevěděl, kdy přesně má být Samuel korunován.

Přece ale měl problém, který nepočkal a nemohl počkat. Co udělá až se dostane do města. Prostě napochoduje na dvůr a nechá se popravit. Né musel vymyslet něco jiného, ale co.

Čas se neustále skracoval.

Na jednu stranu byl rád, že už se blíží k Torenu, že už se blíží ke svému domovu, ale na druhou stranu ještě neměl ani potuchy, jak se dostat do paláce, tak aby nebyl během několika minut v rakvi.

Byl tak zamyšlený, že málem narazil hlavou do skály, ke které se mezitím dostal.

Vzpomněl si, že má ještě jeden problém. Skálu!

Měl tolik starostí, že zapomněl na skálu, na které Toren stál. Nikdy předtím po skalách nešplhal a nyní tam stál, bezradný.

Vztek a smutek se se spolu střetávaly v krevním objehu a Toran musel utírat jednu slzu za druhou.

Vzteky vyskočil proti skále. Zachytil se a najednou si uvědomil, že visí na skále. Skusil šplhat směrem vzhůru a jak se zdálo, nedělalo mu to žádné problémy.

Nikdy dřív nebyl tak hbitý. Nemyslel na to, dokonce i zapomenul na to, že vlastně neví, co bude dělat až se do města dostane. Jeho tělo nyní ovládal adrenalin a Toran vyměnil slzy za smích a odvahu.

Houpal se na převisech, jako by lezl po skálách od malička a po hodině a půl se octl na okraji.

Nyní ho už čekalo jen několik minut cesty lesem, který dělil město od okraje zrádných skalisek.

Utřel si pot z čela. Byl hodně zaprášený a Rikanovi šaty byly už také ve stádiu, kdy mohly být používány spíš jako hadr na podlahu, než na to, aby je někdo nosil.

Rikan se jistě nebude zlobit, když tu jeho šaty nechám. Broukal si Toran a svlékal si šaty. Nyní už mu bylo jedno, zda přiláká svou pozornost.

Utrhl jeden z ohromných listů a přikryl jím roztrhané šatstvo. Nemuseli ho nalézt, a i když tak čím déle tím lépe.

Vykročil.

Ruce prázdné, případné setkání s jakýmkoli žoldákem by ho stálo život. Ale život je jeden velký závod a závod je risk. A ať už byla sázka jakákoli, byl to pořád jen závod.

A pokud se někdo bál vsadit vlastní život, pak neměl šanci vyhrát. Mezi takové však Toran nepatřil. Né, že by chtěl zemřít, ale na druhou stranu by radši zemřel, než aby se stáhl do ústraní a sledoval, jak Samuel sedí na jeho místě a ničí jeho zem. Ano jeho zem, patřila jemu a najeho bedrech mělo ležet břímě vladaření.

On se měl starat o svůj lid. A to i za sázku svého života.

Kráčel lesem a skrz stromy pomalu viděl odlesk prvních budov. Byli to povětšinou, jen malé domky, které stály na okraji města, ale byl to Toren, jeho domov.

Blížil se domů ve svém triffovém oblečku, který mu měl nyní posloužit. Musel upoutat pozornost co nejvíce lidí, pak bude muset Samuel čekat až na jeho příchod do paláce. Přece jen si nemůže dovolit, jen tak ho zlikvidovat na ulici.

I proto se ho Samuel snažil zbavit, než se vůbec přiblíží k Torenu, ale bezúspěšně. Toran byl pln optimismu a div, že si po cestě nepohvizdoval.

Vyšel mezi první domy, když se z jednoho z nich vyřítil stařec. Popadl Torana a překvapeného ho vtáhl dovnitř.

Toran byl bezmocný. Překvapen útokem starce tak, že byl absolutně neschopný se bránit.

Jakmile se za oboumi zabouchly dveře, podařilo se Toranovi vysmeknout.

Chtěl se na starce vrhnout, ale všiml si, že je stařec beze zbraně. Nechápavě si starce prohlédl. Zadíval se mu do obličeje a udiveně se zarazil. Díval se do jeho prázdných očních důlků.

Než však stačil promluvit, pobídl ho stařec, aby se posadil a sám začal.

-Jistě se pane ptáš, jak jsem tě sem dostal a jak jsem tě vůbec viděl.; na chvíli se odmlčel.

Toran se styděl odpovědět, nechtěl se starce nijak dotknout, ale stařec měl absolutní pravdu, o tom nebylo pochyb.

-Cítil jsem tě! Hvězdy mi pověděli, že nás přijdeš zachránit. A když už si přišel, tak jsem tě cítil.

-Zachránit?; Toran byl natolik překvapený, že mu dělalo problémy přemýšlet s čistou hlavou.

-Ano! Zachránit před tím tyranem. On nemá nejmenší právo nám vládnout.

-To nemá!; vykřikl netrpělivě Toran a chtěl se zvednout. Chtěl jít a vyřídit si to se Samuelem.

-Počkej chlapče a nech mě domluvit! Jseš sice můj pán, ale není slušné přerušovat starší!; pokáral ho stařec a Toran se opět trochu styděl, a proto se omluvil a zůstal sedět, aby starce vyslechl, přece jen i on byl součástí jeho lidu a on musel lidu naslouchat.

-Samuel má nevídané schopnosti a ty tam nemůžeš jen tak napochodovat.; stařec se opět odmlčel, bylo vidět, že je starý a slabý, Toran ho chtěl přerušit, ale nakonec to přece jen neudělal a čekal až střec opět začne.

-Pokud tam jentak vtrhneš zabije tě a nebo zmrzačí jako mne! Bydlel jsem nedaleko paláce. Býval jsem dokonce rádcem tvého otce a krátce i tvého regenta, když pak jednou jsem přišel, že si lid stěžuje a dovolává se tvého nástupu na trůn, rozčílil se a během několika vteřin jsem již ležel na dlažbě před palácem! Bez očí se skonfiskovaným majetkem. A namísto soucitu stráží jsem se dočkal jen několika kopanců.; stačec domluvil a začal rychle oddychovat, byl starší a slabší než se zdálo. Toran začal přemýšlet, jak jen ho mohl někdo takový vtáhnout dovnitř, když neměl sílu ani delší dobu mluvit.

-Nechci být neuctivý, moudrý muži a rádče, ale mne nic jiného, než tam vtrhnout nezbývá.

-Jak myslíš chlapče! Pokud chceš zemřít, tak prosím! Ale s tvojí smrtí tvůj lid utrpí velkou ránu. Mne už to mnoho neublíží, mé dny už se dají spočítat na jedné ruce, ale mysli na ostatní!; stařec byl tak zesláblý, že usnul a domkem se šířilo jeho hlasité chrápání.

Toran se zvedl a chodil po místnosti sem a tam. Ten stařec měl pravdu, ale Toran nevěděl, co jiného by mohl udělat.

Musel vyrazit, dokud je světlo. Pokud by tam přišel v noci, nikdo by si nevšiml jeho zmizení, protože by si nejspíš nikdo nevšiml ani jeho zjevení.

Strach mu svíral hrdlo, jako ještě nikdy. Ten stařec měl pravdu, teď nemohl udělat chybu, nešlo o něj, ale o jeho lid. Byl tak blízko a přece si nevěděl rady.

Nakonec se rozhodl a vyrazil z domku na ulici. Neměl jinou možnost nebo o ní nevěděl, a tak si to namířil přímo k paláci.

Během prvních dvou ulic už se za ním scházel hlouček lidí, kteří ho pozorovali a dohadovali se, zda je to opravdu on.

Neotáčel se a neodpověděl jim. Pokračoval dál a jak se mu zdálo, tak všechno vycházelo, jak on chtěl. Všiml si několika Samuelových lidí, kteří ho z povzdálí sledovali. Jakmile však spatřili hlouček lidí, otočili se a spěchali nejspíš do paláce.

Netrvalo dlouho a hlouček lidí se změnil v dav. Následovali ho ulicemi Torenu, což mu dodávalo odvahy a navíc absolutní imunitu.

Pokračoval dál, čím dál tím svižnějším krokem, až se konečně dostal k bráně do dvora impozantního paláce.

Věděl, že zde ho lid opustí. Bez vyzvání nebo důvodu nesměli občané do dvora.

To bylo opatření už od pradávna, aby nedocházelo k pokusům o zavraždění vládců a jejich blízkých.

Torenští vládci však nikdy nedávali svému lidu moc příležitostí k tomu, aby se na ně hněval.

Toran vstoupil branou do dvora a sledoval, jak se k němu blíží první strážní.

-Co tu chceš cizinče?

Toran se začal hlasitě smát a voják jen s údivem přihlížel Toranovu záchvatu smíchu.

-Takže ty se ptáš krále, co dělá na svém dvoře?!

-Krále?! Nedělej si ze mne blázny cizinče nebo tě to bude stát život!; pohrozil mu voják a pkynul k jeho zbrani.

-Zavolej mi Samuela! Mého regenta!

-Přestaň vtipkovat! Velebný pán se připravuje za několik málo okamžiků má být korunován.

Toran byl omráčen zjištěním, že má být Samuel korunován již teď, ale na druhou stranu mu to, tak trochu hrálo do karet. Protože v takovou významnou chvíli se zde sejde rada.

Bylo tomu tak a vojáci museli kvůli tomu nechat Torana Toranem a věnovat se nově příchozím, kteří se pomalu kupili. Pomalu začali plnit nádvoří a Toran se rychle vmísil mezi ně. Vojáci pomalu zapomněli, že tu kdy kdo podobný byl a věnovali se svým úkolům.

Příchozých ubývalo, už se nehrnuli na nádvoří v takovém přívalu, až se zdálo, že jsou již kompletní.

Zazněl gong a Samuel vyšel na schodiště, jen několik metrů od Torana.

Jakmile ho Toran spatřil projela jím taková vlna vzteku, že měl co dělat, aby nevylétl na schodiště a namístě mu nezlomil vaz.

Poslouchal Samuelovi lživé žvásty a čekal až přijde jeho okamžik. Nemusel čekat moc dlouho, protože Samuel přešel k tomu, že se našlo Toranovo mrtvé tělo.

-Opravdu!!!; zařval Toran a davem to hlasitě zašumělo. Šum se šířil davem, ale ani Toran ani Samuel si ho nevšímal.

Dav se rozestoupil a Toran měl volnou cestu k schodišti. Samuel měl dvě možnosti jak se chovat, buď Torana přivítat a nebo tvrdit, že to není on.

Toran šel uličkou a čekal, kdy se někdo pokusí ho zabít, ale nic se nedělo.

Vystoupil dva kroky pod Samuela a otočil se k davu čelem. Vyslovil tak své pohrdání vůči Samuelovi, který za ním zatím skřípal zuby.

-Tímto vítám svůj lid! Ujímám se vlády a ...; nedořekl to ucítil, že se něco děje a právě ve chvíli, kdy na druhé straně nádvoří jeden ze Samuelových zmáčkl spoušť, uskočil stranou.

Zelený paprsek prolétl nad všemi zúčastněnými a jen o několik málo centimetrů minul Toranův bok. I tak se paprsku povedlo ho popálit. Toho si však Toran nevšímal.

Schodiště se rozzářilo rudými plameny.

Toran to sledoval s tichým klidem. Plameny zmizely. Samuelovo nepříliš kompletní tělo dopadlo na výbuchem poničené schodiště.

-Ukliďte to! Dělá se mi z toho zle!; pronesl Toran a sledoval místo odkud vyletěl paprsek. Muž už utíkal, co nejdále od shromážděného davu.

To byla velmi špatná volba.

Nad hradbou se mihl temný stín.

Stála tam Katuma, v celé své kráse.

Muž na ni namířil svou zbraň, ale než stačil zmáčknout spoušť, protla Katumina ohromná tlapa lidský trup. Vyhřezlá střeva spočívala muži po kolena.

Zavrávoral, ale než stačil dopadnout, zakousla se mu Katuma do krku. Její skrvavené tesáky projely tepnami. Krev jí prýštila od tlamy.

Až nakonec oddělila hlavu od trupu. Ta dopadla do písku a odkutálela se stranou.

Katuma rozčílena křehkostí lidských krků, nechala jeho tělo volně svést do písku.

Pomalu se vydala směrem k davu. To už z davu vyběhla další skupinka vojáků. Odjistili zbraně a namířili na Katumu.

-Dost!! Dejte ty zbraně dolů a nechte jí projít!!; zařval Toran. Vojáci vyjeveně ustoupili, ale zbraně si pro jistotu nechali odjištěné. Sami teď nevěděli, co mají dělat, jejich pán byl mrtev, a pokud chtěli přežít museli poslouchat toho nového.

Toran pohladil mohutné zvíře a pronesl k ní pár zdvořilých díků. Jejich rozhovor nebyl příliš dlouhý a Katuma již opět zmizela za hradbami.

Měl mnoho státnických poviností, ale lámal si hlavu něčím jiným. Na něco zapomněl. Nemohl si vzpomenout na co.

Když nakonec si uvědomil, že chtěl poděkovat starci za to, že ho zdržel, protože jinak by jeho plán nevyšel a on by byl nyní mrtev.

Šel sám ulicemi a davy jásaly nad návratem svého dobrodince nebo spíše nad nástupem dobrodince.

Občas jim zamával, ale spíše si lámal hlavu, jak odměnit starce.

Vešel do chatrče.

Stařec stále seděl v křesle a díval se směrem k příchozímu Toranovi.

-Jak vidím, tak ti mé zdržení pomohlo!; usmál se stařec a jeho hlava se svezla k rameni.

Toran přistoupil ke starci, chtěl mu poděkovat. Pozdě.

V tu chvíli Toranem projela nová vlna vzteku. Utíkal směrem k paláci. Nechal si zavolat královskou gardu.

Rozkaz byl jasný, všichni vojáci a žoldáci museli odevzdat zbraně. Po té je Toran vyhnal za hradby paláce. Lid je hnal před sebou směrem k lesu.

Vojáci utíkali zděšení a bezbraní, jako kdysi stařec.

V lese čekalo překvapení Katuma.

Celým městem se šířili úpěnlivé prozby a výkřiky hrůzy. Vojáci skákali za skal, aby se ušetřili před Katuminými tesáky a drápy.

Ještě několik minut se ozývaly steny umírající až nakonec město utichlo a lidé se vrátili do svých domovů.

Toran unaven, vzdal se pro tento den svých poviností.

Odebral se do své ložnice.

-Nechal si mne čekat dlouho, Torane!