Pampeliška

Ve vzdáleném království  slunce nepřálo květinám. Pohlíželo na  zem jen občas a hřálo moc slabě na to, aby rozkvétaly květiny. Přesto, kdesi na samém kraji meze, jednoho dne vykvetla obyčejná pampeliška. Nikdo v celém království, do té doby, takovou květinu neviděl.

„Sluníčko, to je sluníčko na zemi.“ Radoval se první člověk, který pampelišku uviděl.

„Ty paprsky, ta barva!“Radovali se další, kteří se přicházeli podívat na to místo.

Pampeliška se jim rozvíjela znovu a znovu, den co den.

„Vypěstujeme si vlastní sluníčko.“Navrhl jeden a další nadšeně souhlasili. Chodili pro vodu a o kytičku se dobře starali.

Jednoho rána se květ neotevřel. Květina nechala hlavičku zavřenou a zbytek sluníčka, co byl ještě vidět, postupně hnědl až nakonec zbělel.  Nikomu nebylo jasné, co to znamená.

„Něco je špatně, nebo jsme něco udělali špatně.“Zkoušeli lidé najít důvod, proč sluníčko nekvete. Vrchní velekněz království večer kázal o tom, že v zemi není dost dobrých lidí a proto žádné sluníčko nemohou vypěstovat.

Dalšího rána se květ znovu otevřel. Pampeliška už nebyla žlutá, ale bílá. Květ připomínal střapatý balónek. Pak zafoukal vítr a několik bílých padáčků vzlétlo.

„Sluníčko nám chce uletět!“ Volali lidé a chtěli padáčky pochytat. Bílé chmýří v letu se jim ale už zachytit nepodařilo. Vítr je všechno vyzvedl vysoko nad jejich hlavy. Ještě chvíli se mohli dívat, jak si padáčky hrají s větrem na honěnou, ale za chvíli se jim ztratil z očí i ten poslední. Ze sluníčka jim nic nezbylo a tak šli zklamaně domů. Mezitím vítr roznesl bílé chomáčky po celém království. Každý padáček dopadl na jiné místo. Od té doby království zlátlo pampeliškami.