Trojí vřes

Rostl trojí vřes, ale byl to jen jeden keř posypaný kvítky. Vřes sám se tvářil, že mluvit neumí,  ale každý jeho kvítek uměl vyprávět. Stačilo jen si poslechnout. Některé kvítky vřesu povídají  dodnes a jiné mlčí, nejspíš asi spí. Trojí  vřes, když není zas tak moc velká zima,  roste a nevymrzá. Takže se probudí. Některé vzbuzené kvítky, těm spícím říkají, že zdání klame, tak ať vstávají.

A co ty kvítky umí tak zvláštního, že by to stálo za probuzení? Některé kvítky spíš umí pohádky. Třeba tu tajemnou, která chtěla vidět víc světla. Kvítek říkal, že pohádka se vzbudila bílým dnem a dostala se skrz zavřená okna do místností. Tam hledala vlastní slova ve větách lidí a zpátky k sobě volala ty, kterým se chtěla vyprávět. Moc krásný příběh. Jiné kvítky umí skvěle povídat. Pro ně je vždy teď. Vypráví příběhy o tom, co stojí za každým krokem a hlavně žádají  posluchače a odpovědi. Dost náročné příběhy, aspoň pro mě, byť se neflákám…Přemýšlím, ke kterým kvítkům patří ten, co se ještě ne-vzbudil a jen si nechává zdát  o křišťálovém sloupu z vody, (byť kvítek nemluví, nedá  se neslyšet, jak říká „na zázrak nemusí čekat zázrak“). Jiným kvítkům sedí obrazy, pohledy, umí básničky, třeba  o studánkách, o tom, co platí vždy a všude. O písmenkách uvnitř tvarů. Upovídaný keř? Ani si  nemyslím.

Keřů, křoví, vřesin, prý tolik co tajemství, jsou různá. Jenže z keříčku trojího vřesu, já  i pohádky snesu. Keř má umění rád, o tom by se dalo povídat.