Překvapení

Překvapení

Slunce vylezlo zpoza mraku a rozzářilo sychravou podzimní Prahu.Hana Mertlová otevřela oči a posadila se na posteli.S lehkou námahou vstala, obula si domácí pantofle a šla do koupelny,kde provedla svůj obvyklý ranní rituál.Vyčistila si zuby, opláchla obličej vodou a hluboce se na sebe zadívala v zrcadle.Její tvář byla stále krásná, přestože vrásky přibývaly.Jediné, co skutečně vypovídalo o tom, že je jí již 64 let, byly oči, ze kterých se jakoby vytratila jiskra.To způsobovalo, že když ji lidé viděli na fotografii, obdivovali její šarm, ale setkali-li se s ní osobně, působila unaveně, lhostejně a znuděně.Krom ní samé vědělo jen nejbližší okolí, že smutný, vyhaslý pohled nemá na svědomí věk.

                                                             Důvod jejího smutku pramenil odjinud.Před šesti měsíci zemřel Haně Mertlové manžel.Hodně ji to ranilo.Sdíleli s Josefem společnou domácnost téměř čtyřicet let, měli spolu dvě děti, byli na sebe tak zvyklí.A najednou podlehl rakovině plic, ač se zdálo, že se začíná uzdravovat.Pohřeb byl skromný a paní Mertlová doufala, že se brzy naučí s touto ztrátou žít.Moc se jí to ale nedařilo.Smířila se už s tím, že je manžel mrtvý, koneckonců nebyl už nejmladší a rakovina je rakovina.Nedokázala si ale zvyknout na fakt, že musí žit sama.Chvíli si pohrávala s myšlenkou pořídit kočku, ale bála se, že skončí, jako ty staré bláznivé ženské, které se, mučeny samotou, pořídí kočku, pak spoustu koček, nakonec už nejsou schopny mluvit s nikým jiným, než s těmi svými zvířaty.Taková být nechtěla.Ráda o sebe dbala, ven chodila vždy upravená a lidmi, kteří dávali příliš najevo, že jsou v důchodu, pohrdala.Měla sice několik přítelkyň, ale občasné tlachání u kávy a koňaku jí nestačilo.A nestačily jí ani řídké návštěvy jejích dvou dcer.

                                                                    Mladší dcera paní Mertové měla jméno po matce, Anna.Táhlo jí na 36 a byla to svobodná básnířka, feministka a kulturně velmi vytížená žena.Proto se k matce dostala maximálně dvakrát do měsíce, i když se snažila navštěvovat ji častěji.Její sestra, o tři starší Jiřina, vdaná byla.Pracovala jako aranžérka květin, její manžel byl zootechnik.Měli spolu jednadvacetiletou dceru Markétu.Markéta studovala dějiny umění, snad proto si ji paní Hana tak oblíbila.Sama měla k umění kladný vztah, navíc byla Markéta její jediné vnouče.Ani Jiřinina rodina však paní Mertovou nenavštěvovala častěji, než dvakrát do měsíce.

                        A tak přežívala Hana Mertlová již šest měsíců ve svém bytě a připadala si velmi osamělá.Připadala si tak již na začátku, pár dní po manželově smrti.Pocit však stále gradoval, a to ráno, kdy slunce neobyčejně jasně prozářilo sychravé podzimní ráno, se paní Mertlová rozhodla, že musí provést ve svém životě nějakou zásadní změnu, než se z toho zblázní.Jako první ji napadlo prodat byt a přestěhovat se na venkov, pak si to ale rozmyslela, přišla by sice na čerstvý vzduch, byla by ale stejně sama, na venkově jako v Praze.Došlo jí, že má jedinou možnost.Spolkla lehkou povýšenost, vyndala z psacího stolu Zlaté stránky a otevřela je na straně, kde byl seznam domovů pro seniory(od určité doby nenáviděla slovo důchodce).Pár jich znala z ne zrovna kladných vyprávění, u zbylých se jí podle adres zdálo, že nestojí na příliš pěkných místech, zbyly jí tedy dva.Vytočila číslo prvního.Telefon zvedla podle hlasu mladá žena, ale byla dost nepříjemná.Paní Mertovou to odradilo, zavěsila.Mužský hlas, který se ozval po vytočení druhého čísla, nepůsobil nijak zvlášť mile, ale ani protivně.Když mu vysvětlila svou situaci, řekl,že pro ni místo mají, i cena,kterou uvedl, se zdála přijatelná.Muž se zeptal, kdy se hodlá přijet podívat, ale ona mu oznámila, že se rovnou nastěhuje.Pak ještě zavolala oběma dcerám, stručně jim vysvětlila situaci, ale přes jejich překvapení i pokusy o přemlouvání na svém rozhodnutí trvala.Sbalila si a šla si lehnout.Když se druhý den probudila, stále byla pevně rozhodnutá odstěhovat se do domu pro seniory, zavolala si tedy taxi a vydala se na cestu.Než dojeli na místo, přemýšlela, jak se těší, že bude žít v domě plném lidí.

                        Uvítat ji k hlavní bráně přišel sympatický starší muž, který se představil jako doktor Soukup a zatímco odváděl paní Hanu do domu, vysvětloval jí veškeré podrobnosti a trpělivě odpovídal na její otázky.Po prohlídce celého zařízení byla nadšena.Ukázalo se, že většina lidí je zde ze stejných důvodů, jako ona, žádní senilní snílci.I personál se zdál být sympatický.Lékaři, lékařky i sestry se k ubytovaným chovali velmi slušně, téměř přátelsky.Hana si všimla i sympatického mladíka, Pavla, který byl v domě na praxi.Studoval totiž čtvrtým rokem psychologii, jak se paní Hana posléze dozvěděla právě od jedné ze sestřiček.

                        Čas plynu a paní Hana byla ze svého nového bydliště nadšená.Anna i Jiřina ji několikrát navštívily a byly doslova překvapené, jak matka celá září.První měsíc utekl jako voda.Druhý stejně tak a paní Hana byla stále velmi spokojená.Přesto si na sobě začala všímat jedné věci.Nemohla popřít, že stále častěji a častěji myslí na mladého Pavla.Zdálo se jí o něm a dokonce se několikrát přistihla, že se nenápadně rozhlíží po chodbě, zda nespatří je ho vysokou postavu.Když s ním hovořila, prostupoval ji zvláštní klid.Rozhodla se nezabývat se touto věcí, čekala prostě, co přinese čas.

                        Po dalších týdnech se ale nic nezlepšilo, ba naopak, měla Pavla ve své mysli prakticky celý den.Ze všech sil se bránila myšlence, že je do Pavla zamilovaná, ale neuměla se obelhávat.Připadala si hloupě, byl přece o tolik let mladší.Rozhodla se ale s tímto novým faktem smířit a předstírat, že se nic neděje.Jaký to pro ni ale byl šok, když jednoho dne Pavel u večeře vstal a všem oznámil, že se s nimi loučí, že se mu se všemi moc hezky spolupracovalo, ale že mu končí praxe…Hana měla co dělat, aby se nerozplakala přímo u večeře.Naštěstí to vydržela až do svého pokoje.Tam, než usnula, se velmi trápila.Druhý den se rozhodla zapomenout, i když věděla, že to nebude nic snadného.Napadlo ji, že možná pomůže, svěří-li se někomu.Pro tento účel zvolila ženu, které nejvíce důvěřovala.Byla to bývalá operní zpěvačka, nyní v důchodu, bydlící naproti přes chodbu.Paní Hana ji jeden večer pozvala k sobě  do pokoje, uvařila kávu a za příjemné atmosféry se svěřila.Přítelkyně Hanu vyslechla a ačkoliv nedokázala zatajit překvapení, slíbila mlčení.Hned druhý den u snídaně ale paní Mertová poznala, že ona dáma svůj slib nedodržela.Všichni na ni hleděli a v očích jim Hana četla, že její tajemství znají.Styděla se tak moc, že musela opustit dům pro seniory, nedokázala už by tam déle vydržet.

                        Vrátila se do svého starého bytu a doufala,že se její život vrátí se normálu.Ale tak se nestalo.O Pavlovi se jí zdálo snad ještě častěji, než dříve a ani ve dne na nic jiného, než na něho, nemyslela.Nemohla to už vydržet a rozhodla se že zakročí.V hlavě se jí zrodil bláznivý plán a ona ho toužila uskutečnit.Zašla na univerzitu a nechala na vrátnici anonymní vzkaz, že na něj čeká večer v kavárně vedle radnice.Pak zavolala své vnučce Markétě,že by se s ní večer ráda sešla v kavárně vedle radnice.Zbývalo už jen doufat.Druhý den jí volala Markéta a sice se trochu divila, proč ji babička nechala čekat a nepřišla, hlavně ale vyprávěla o úžasném  chlapci, kterého poznala.Hana by sice mohla být spokojená, že je její vnučka šťastná, jí to ale nestačilo.Vnučce gratulovala a když o pár dní později začala Markéta s Pavlem chodit, babička ji podporovala a byla ochotná ji kdykoliv vyslechnout.Počkala asi dva měsíce, pak zamilované Markétě zatelefonovala a pověděla jí, že Pavel je určitě ten pravý a když se mají tak rádi, jistě by spolu rádi byli co nejčastěji.Nezapomněla zmínit, jak jsou dnes drahé byty a nakonec nabídla, aby se Markéta s Pavlem nastěhovali k ní.Budou prý mít dostatek klidu i soukromí.Markéta, k radosti paní Mertlové, souhlasila.Uběhly dva zmatené týdny plné převážení nábytku a oba mladí lidé byli konečně nastěhováni.Prvních pár dní bylo chaotických, ale všichni se zdáli být spokojeni.

                        Hana Mertlová ležela v posteli a přemýšlela.Věděla sice, že Pavel nikdy nebude její, ale své chytrosti vděčila za to, že se s ním bude setkávat a mluvit každý den.Ještě jednou si připomněla, jak je důmyslná, spokojeně se usmála a klidně usnula.