Krvavě rudý slib

Přiložil ruku na růži na zahradě, pozorován pohlednou blondýnkou v krátkých zelených šatech. „Přísahám.“ Takhle dokončil hejno slov. Slov plných upřímné bolesti a lásky. Potom povstal, přičemž zatnul bolestí zuby a pohlédl ji do očí. Slib, který před chvílí vyslovil se nesl vzduchem jako vůně jehličí za parných letních dnů. Na jeho tváři nebyl úsměv, ale ani smutek si tam nenalezl místo. Jeho obličej byl bez výrazu. Krásce ukápla na zem slza přímo na růžový keř a na tom ihned vyrašil nový pupen. Jeho tvář se náhle změnila. Jakoby na ní bojovaly všechny emoce o své místo. Chvíli se smál, chvíli mračil, jindy zas úpěl bolestí. Měnil barvu jako nerozhodný chameleón, jeho ruce se třásly. Ona sebou cukla. Chtěla jej obejmout, ale měla strach, aby mu neublížila.  Chytila si hlavu do dlaní a začala vzlykat. Padl na kolena a ruce, zatnuté v pěst zabořil do země. Propnul záda jako právě probuzená kočka a pak zcela vysílený padl na zem a zhluboka vydechoval. Mraky, které až dosud zahalovaly slunce se rozestoupily a paprsek světla dopadl na jeho vlasy. Prudce se otočila k zářivému kotouči, odkryla si tvář a hleděla do mezery mezi mraky. Potom se zase otočila na svého milovaného.  Zase se celý třásl. Slyšela, jak jeho zuby skřípou, když je zatíná bolestí. Uklidnil se. Konečně to skončilo. Zaryl dlaně do trávy a opatrně se zvedal. Tvář mu halily hnědé vlasy, místy prořezané šedinami. Byl mladý, ale život jej týral. Už stál na nohou. „Nyní mám dostatek sil, abych tento slib dodržel,“ řekl s chrapotem, který v jeho hlase nikdy neslyšela. Zaryl prsty do svých vlasů a odkryl si obličej. Zakryla si ústa aby nevykřikla a z očí ji opět začaly téct slzy. Jeho oči byly jiné. Stále se měnily. Byly jako vodní hladina, na které se odráží celý svět. Položila svou hlavu na jeho rameno a tiše vzlykala. Rukou prohrábnul její vlasy a zvedl ji hlavu. Krátce ji políbil, otočil se a šel k zapadajícímu slunci, které se dnes uchýlilo k spánku nezvykle rychle, jako voják sledující svého velitele. Ona jen stála a mlčky se svými slzami loučila se svým milovaným. „Udělám cokoliv pro to, abychom zůstali navždy spolu.“ Tak zněl slib, který ztvrdila krev stékající po stonku růže. A ono cokoli právě teď musel udělat. Musel zabít minulost i budoucnost. Musel zabít čas. A tak se vydal na cestu. Temně modrý, téměř černý plášť mu vlál na zádech a meč mu chůzi znepříjemňoval a bouchal jej do nohy, kdykoli to jen šlo.

            Už jí zmizel za obzorem. Poslední hořká kapka dopadla na zem a udělala tak tečku za výčtem bolesti, kterou bude následující dobu prožívat. Nevěděla jak dlouho. Nikdo přece neví, kde se čas skrývá ani jak jej najít. Obrátila se na východ, zády ke svému milému a taky odešla. Krvavá růže, strážce slibu a soudce i kat, pokud nebude dodržen, se v hloubi svých kořínků smála. Věděla, že On by nikdy přísahu neporušil, že by mu to nikdy jeho zásady nedovolily.  Nikdy nezáviděla ptákům křídla a všem tvorům nohy. Nikdy nezáviděla ani stromům jejich výšku, mohutnost a spousty listí. Ona totiž byla ta, kterou se ženě vyznávala láska. Ona byla ta, ke které si lidé chodili přivonět. To od jejích kořínků trhali otravný, neslušný plevel. A tak tady teď jako vždy sledovala okolí, tvořila si vlastní příběhy o tom, co se kolem ní děje. Vymýšlela si v duchu životní osudy lidí a zvířat, která se pohybovala kolem. Dávala jim jména a představovala si, jaké by jim vybrala partnery. Ale jak tak přemýšlela, pocítila opět krev, která ji zavazovala k zodpovědnosti. Byla hrdá. Hrdá, že ji byla udělena taková čest. Hrdá na to, jakou získala důležitost. A tak tam zasněná strávila léto, podzim, jaro a přišlo další léto. Její paní k ní chodila pravidelně plakat a prosila u ní bohy, aby se její milý už vrátil. Srdce měla přeplněné bolestí a strachem. A pak to jednoho dne přišlo. Už nepřišla v krásných šatech, jako chodívala, ale v šatech cestovních. Už to nemohla vydržet. S vakem na zádech a dlouhou dýkou u pasu, ve vysokých botách a kapucí, nasazenou na hlavě se rozhodla jít za svým milým. „Pošli mi pomocníky růžičko, ukazuj mi cestu,“ poprosila a odešla. Kytka sklopila květ a pak se zahleděla na nebe. Prosila ptáky, ať všem roznesou její prosbu. A oni tak i učinili.

            Dívka byla zvyklá svému milovanému obvazovat rány a doprovázet jej do bitev. Nebála se vyčerpání ani bolestí nohou.  A tak vyšla za bránu a naposledy se otočila. Slunce zapadalo stejně rychle, jako tenkrát.  Po pár kilometrech sešla z ušlapané cestičky mezi stromy, kde na ni čekal rys. Jen se na ni podíval a odběhl.  Takhle ji cestu ukazovala zvířata několik dní a týdnů. Šla skrz smradlavé močály, kde žila smrt, šla přes skály, kde umíral život. Přes louky, kde se smálo neštěstí a mrtvou zem, kde plakalo štěstí. Zvířata ji však neopustila. Stále jí ukazovala cestu. Stále jí vedla tím správným směrem. Nevěděla ani jak se cítí. Měla radost, že jej brzy uvidí, ale strach z toho, jak jej uvidí. A tak šla, občas pomalu a se slzami v očích a jindy rychle, s úsměvem na rtech poskakovala mezi stromy a honila se s větrem. Zvířecí navigátoři už ji nejen ukazovali cestu, ale začali ji i doprovázet. Jako předposlední ji opustila liška, na okraji velikého lesa, který byl plný světla a vysvětlila, ať jde rovně, že se hlavně ničeho nemá bát. A tak vyšla z lesa. Země se začala nepříjemně chvět a rostliny syčely jako klubka zmijí. Na chvíli se zastavila, ale pak si uvědomila, co ji řekla její průvodkyně. Taky si vzpomněla na slova starého medvěda, který ji chvíli dělal společnost. Řekl ji, ať se nebojí, protože v hloubi srdce přeci ví, jak všechno dopadne. Věděla to už předtím, než jí dal slib. Nemusela se nikoho ptát. Prostě to jen věděla. A tak na její tváři opět vyrostl úsměv a vesele si rázovala kupředu, jako voják, který právě vyhrál válku. „Stůj“, ozvalo se náhle odnikud. Zastavila se, ale úsměv si ponechala jako zbraň. Opatrně otočila oči doleva, pak doprava. Nic. Nakonec se prudce otočila za záda a uviděla mohutného bílého vlka s modrýma očima. Oddychla si a opět se zeširoka usmála. „Tak ty jsi můj nový průvodce,“ řekla vesele. Vlk se protáhl a začal k ní kráčet s železnou pevností. Náhle ve vysoké trávě něco zašustilo. Zvuk se blížil. Vlk zrychlil. Srdce se Vifiel rozbušilo a hlavou střídavě sledovala bílého průvodce a místo, odkud vycházel zvuk. Teď si nebyla ničím jistá. Začala pomalu couvat. Zakopla. Šaty a vlasy zavlály a její tělo se neslo k zemi jako padající hvězda. Zvíře se odrazilo a vyskočilo do vzduchu. Tráva naposledy zašustila a vyskočil z ní obrovský černý vlk se smaragdově zelenýma očima. Bílé zuby zuřivě prořízly vzduch a zaryly se do zářivě bílé kožešiny přímo na krku. Obě těla teď dopadla na zem s dunivým bouchnutím. Bělostná tlapa sebou ještě párkrát škubla a černá tlama, s chlupy nasáklými krví se oddělila od rudého krku. Blondýnka se zatajeným dechem hleděla a v hlavě si přebírala to, co se právě stalo. „Měla bys něco vědět Vifiel,“ uslyšela dívka poprvé skutečně mluvit zvíře. „Vlk, který žije vlčím životem nemá nikdy tak čistou kožešinu. Víš,“ pokračoval již za chůze, poté co pomohl Vif vstát. „Víš, vlci jsou jako lidé. Jsou mezi námi čestní bojovníci, poctiví lovci, otcové rodin, matky, milenky, ale i podvodníci a intrikáři, jako byl tenhle. Máme lásku, nenávist, bolest, smutek, radost. My a vy lidé máme více společného, než si myslíte. Tvůj AdalsWolf by to věděl. Jen pojď, už není daleko. Dovedu tě ke svému příteli.“ A tak tedy šli. Zvíře nelhalo. Skutečně to netrvalo dlouho a došli k neuvěřitelně husté mlze. Dala se téměř uchopit do ruky. Pes počkal, až milá jeho přítele bude stát po jeho boku. „Chytni se mě za kožich a pevně se drž, mohla bys snadno zabloudit a nevím, jestli bych tě našel.“ Kývla hlavou, uchopila jej za volnou kůži na krku a současně s ním vkročila do mlhy. Nic neviděla ani neslyšela. Cítila jen chlad. Nepříjemný, podivný chlad a pocit bezmoci. Jediné co teď mohla dělat bylo pevně se držet. Po chvíli, která trvala celou věčnost konečně vykročili ven na podivné místo. Jednu část osvětlovalo slunce a druhou měsíc. Půlka oblohy byla temná a druhá krásně modrá. Všechno se pohybovalo neuvěřitelnou rychlostí a přitom tak pomalu. Rostliny kvetly a hned zas uvadaly, aby se opět narodily. Byla to nádhera. Na tak krásném a přitom strašidelném místě nikdy nebyla. „Tak, tady sídlí čas,“ řekl vlk tak vážně, že to nemohlo věstit nic dobrého. „Dále už ale musíš jít sama. Potrestali by mě, kdybych pokračoval,“ rozloučil se s ní a odešel do mlhy. Ještě za ním zavolala poděkování a šla kupředu. Nemusela se nikoho ptát, nemusela hledat stopy. Teď už prostě věděla, kam má jít. Byla si jistá. Zcela jistá. A tak šla mezi stromy a zvířaty, které žily i nežily. Slyšela podivné zvuky. Jakoby je znala, ale prostě si je nedokázala zařadit.  Zleva na její tvář dopadl paprsek světla, ale hned zase zmizel. Už nemohla jít pomalu. Jakoukoli bolest ji způsobovaly puchýře na nohách, jakkoli už byla vyčerpaná, musela běžet. Jakoby ji do zad tlačila neviditelná ruka a nutila ji utíkat. Kličkovala mezi stromy, které se objevovaly a zase mizely. Močila si nohy v říčkách, které se ztratily dříve, než si jich stačila všimnout. Běžela se zaťatými  zuby a vlasy za ní vlály jako zlatý déšť. Zakopla. „Už zase,“ zablesklo ji hlavou, když mířila obličejem do země. Včas si jej však uchránila lokty. A jak tam ležela, došla ji jedna věc, že předtím musela zakopnout. Kdyby nezakopla, byla by mrtvá. Takže nejspíš musela zakopnout i teď. Ale proč? Bála se zvednout oči a zjistit to.  Nakonec byla však touha tak učinit silnější nežli cokoliv jiného v ní. Pomalu, cukavě zvedala hlavu a pozorovala nestálé jasné světlo ohraničené neviditelnou bariérou. Když úplně zvedla hlavu, naskytl se ji podivný pohled. Uprostřed mýtiny byla veliká koule světla a šlehala kolem sebe bičovité paprsky. S udiveným výrazem ve tváři vstala a vydala se směrem k ní.  Veškerý hluk kolem zmizel a celý les náhle dostal jasný čas a prostor, který ještě před okamžikem postrádal. Pod koženými botami ji křupaly klacíky a vítr si poletoval kolem jako děti, hledající své rodiče. Úzkostlivě sténal a stále měnil směr. Už byla blízko. Natáhla před sebe ruku a spatřila obraz. Obraz živoucí jako ona, ale přesto nehybný a strašidelný. Uprostřed světelné koule právě její milovaný útočil na postavu, která pravděpodobně byla samotný Čas.

            Dva rytíři ve zbrojích stáli naproti sobě. Jeden s modrým pláštěm na zádech, který stál ve vodorovné pozici, zvlněný větrem, který si s ním nejspíš ještě před chvílí hrál. Šedivé vlasy se nehybně hnaly někam dozadu, za jeho tělo a na mladé tváři s podivnýma očima zářil vztek a šílená touha. Každičký sval na rukou měl zatnutý a dlouhý, zdobený meč, jehož rukojeť byla svírána poškrábanými dlaněmi někde u pravého ramene prořezával prostor, jako by to byla vodní hladina. Jedna polovina tohoto muže, posedlého láskou byla ozářená stříbrným světlem a druhá zahalená do hávu tmy. Naproti němu stál Čas. Tvář měl kamennou a neposkvrněnou jakoukoli  emocí. Stál pevně s levou nohou pokrčenou a jeho meč, který držely vyzáblé stařičké ruce se řítil kupředu, aby se mohl zabodnout do těla nepřítele. Na plešaté hlavě a jeho zbroji, jakoby protékalo modré světlo. Byl jím zcela obklopený. Dávalo mu veškerou sílu, kterou nyní disponoval a umístil ji do posledního výpadu.

            Dívka vykřikla hrůzou. Strašný byl pohled na to, jak oba brzy zemřou. Jen nevěděla kdy. Nebo už zemřeli? Nevěděla to a právě tohle jí svíralo srdce jako ocelová pěst. Vyčerpaně si sedla na zem a dlaněmi si chytila hlavu. Neplakala. Teď nemohla, musela přemýšlet.  Musí jí něco napadnout. Musí. Musí. No tak. Mysli přece. Přemýšlej. Vyhoupla se na nohy, tasila svou dlouhou dýku a vyrazila ke světlu, aby svého milého zachránila. Za jejími zády se ozvalo zavrčení. Mohutná tlapa ji srazila k zemi. Její starý známý černý vlk se před ní odrazil a skočil do světla. Hluk, pohyb, světlo, tma, strach, naděje. Záblesk ji odhodil, ale neublížil. Okamžitě se postavila na nohy a rozběhla se k místu, kde předtím bylo probíhal zápas. Ještě chvíli nic neviděla, ale zrak se jí rychle vracel. Už viděla stíny. Blížila se k nim a když doběhla, oči ji zalily slzy. Vlk ležel na zemi mezi oběma bojovníky a v sobě měl vraženy oba meče. Neumíral. Byl již mrtvý. Rozběhla se ke svému vyvolenému a objala jej. Čas a Adalswolf na sebe pohlédli. Chytil svou milou za ruku a přistoupil s ní ke svému protivníkovi. Omluvil se mu, že jej chtěl zabít a náležitě mu vysvětlil svůj důvod. Čas chápal. Každičkému slovu rozuměl. Pohlédl na mrtvé zvíře a řekl: „Obětoval svůj život pro nás oba.  Věděl, že ani jeden z nás nesmí zemřít. Uděláme tedy dohodu. Já na Vás ušetřím své moci a vy na oplátku zplodíte dítě, které se stane mým nástupcem. Vím, Adalswolfe a Vif, vím, že vy to dokážete. Nikdo jiný. Počkám třicet let. Pak si pro něj příjdu.“ Dohodu zpečetili krví, jenž z jejich dlaní kapala na vlkovo tělo. Ještě jedno přání však Čas milencům splnil, aniž by jej museli vyřknout. Dal opět život jejich vlčímu příteli. Domů se však již nikdy nevrátili. Jejich růže je již nikdy nespatřila, ale věděla, že slib je dodržen.