Věčné vzpomínky v čase.

Zkuste si zažít ideál, a potom co ho ztratíte, zkuste nepropadnout beznaději, nebo neumřít. Dějově to zapadá před dílko "Hlídač sklenky vína" ale v čase je tohle dílko mladší.

Jdu s mou dívkou po ulici. Mám ji moc rád, je mým pokladem. Potřebuji jí, je pro mě víc než cokoliv jiného na světě. Pozval jsem jí dnes na procházku. Je to jen taková normální procházka po městě, po obchodech. No vždyť je sobota a v našem městě se vždy touhle dobou koná výstava. Každý malý obchodník by si nenechal tuto výstavu ujít. Přivezou si své stánečky a nabízejí své zboží. A navíc, je tak krásný den, sluníčko lechtá na tváři, a lidi se na sebe usmívají. Těch úsměvů jsou plné ulice, celičké městečko. Držím si svou dívku za ruku, a také se na ní usmívám. Koukáme do každého stánečku, jaké novoty to zase přivezli. Sem tam jsou to obyčejné kýče, ale někdy se opravdu zablýskne krásná věcička. Někdy si navzájem něco koupíme, jen tak pro radost, z lásky. Někdy jen sledujeme horlivé obchodníky, jak nabízejí a chtějí prodat. Výstavu projdeme pomalu, jako vždycky. Mám radost, když vždy a vždy zjišťuji, že máme společné zájmy. Věnuji svou pozornost nejen jí, ale občas i vystavovaným exponátům. I když pro mě je nejlepší exponát na světě moje dívka, a to mně stačí vědět. Jsem šťastný, že jí mám. Výstava končí, a my se chystáme jít domů. Na oběd k našim rodičům. Maminka dělá fantastické obědy, hlavně ve svátek. Bavím se se známými a dívčinu ruku pouštím ač nerad. Prý jde kousek napřed, že jí dohoním. Byla to jen chvilka. Slyším kvílení pneumatik, řev lidí. Já prudce otočím hlavu za sebe, a v té chvíli se čas zpomalil. Natahuji ještě ruku a něco křičím. Dva tupé nárazy na přední sklo osobního auta. Osoba se odrazila a auto zastavilo. Jsem přismažen k chodníku, a nemohu se hýbat, ztuhlo mě všechno až do morků kostí. Zalila mně nesnesitelná panika. Jediné co v hlavě mám je slovo NE. Hlouček lidí kolem dívky. Loužička krve na bílé zebře a řidič se marně snaží ovládnout svou hrůzu. Prodírám se davem. Oh, je to hrůza. Slyším jí volat o pomoc. Ve své hlavě. Skláním se nad ní. Marně. Držím jí za ruku, a přeji si, aby neumírala. Bezmocnost cokoliv dělat mě vyhnala slzy do očí. Její oči se otevřeli, a ona se na mě pousmála. Breptal jsem jen, že se to všechno zase spraví. Tiskla mou pravou ruku, a já ji tiskl společně s mou ke své tváři. Pohladila mě. Naposledy. Ochablo její tělo, její ruka bezvládně zůstala v mých dlaních. Všem v uších zazněl řev: NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ, a potom se ve mně cosi zhroutilo a umřelo spolu s ní.

---