Obláček

Mám chuť ti teď, obláčku,

psát

jak bídným se světaděj zdá.

Od startu, namísto do cíle,

do startu dobíhá.

Země se otáčí.

Řekni, jak pevně stát,

když i v květinách kroutí se bodláčí,

pověz mi. obláčku,

 jak se mu vyhýbat.

Já vím, že stačí jen malinko

sehnout hlavu,

že stačí jen malinko

ohnout hřbet,

vždy prozřetelně přizvukovat davu,

včas rozum přizatmět,

na slova chytrých, moudrých naletět.

Mám chuť ti teď, obláčku,

psát,

že i to trní mám rád,

že i ten kyselej rybíz umí se smát.

Proč se teď namáhám,

když ty už to, obláčku,

tak dávno víš.

Jenom, prozraď mi, obláčku,

proč nenapovíš?