Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Stařec vystoupil na kopec a zastavil se. Pokolikáté už zde stojí, a přesto si na ten pohled nikdy nezvykl. Kolikrát už si říkal „Dnes jsem tu naposledy“ a kolikrát potom přišel znova, aby viděl Jeho. Zahleděl se do údolí, krásného údolí plného stromů, květin, lesů a luk, a přesto se každému kdo pohlédl dolů naskytl strašný a smutný pohled. Stařec se zadíval na Hada. Hada s velkým H. Ležel obtočený kolem zbořených hradeb, hlavu položenou na troskách královského paláce, kdysi tak krásného a pyšného, stejně jako město kolem. Had spal stejně jako před padesáti lety, v celé své impozantní velikosti a síle. Postupem let se stal součástí krajiny, nádherný a přesto děsivý. Stařec zavřel oči a začal vzpomínat, jako už kolikrát předtím na tomto místě. Před očima se mu zjevilo město, stejné jako to, co viděl před sebou, a přesto tak jiné a vzdálené. Město s krásnými mramorovými paláci, vysokými hradbami, čilým obchodním ruchem a se stovkami šťastných lidí. Hrdé bylo město Nevar, tehdy, kdysi dávno…Stařec otevřel oči a znovu se zadíval na Hada. Byl to jeden z Velkých, Nagirský obří had, ztělesnění zla a krutosti. Nikdo se nikdy nedozvěděl jeho jméno. Znovu zavřel oči, aby opět uviděl své město, tehdy, před desítkami let, když Had přišel. Byl krásný letní den, nebe bez mráčku, foukal příjemný letní vánek a všichni byli veselí a šťastní…Byl právě tady na kopci, patnáctiletý chlapec, a pozoroval koupající se děvčata, a to mu zachránilo život. A potom se objevil on. Připlazil se ze západu, obrovský a smrtonosný. Zachvěl se a na jeho staré vrásčité tváři se při této vzpomínce objevil výraz děsu. I po tolika letech to bylo tak skutečné. Nikdo tehdy neměl šanci, nikdo nepřežil. Jen on. Znovu otevřel oči a opět se podíval dolů na Hada. Stál tam a přemýšlel. Stál ještě dlouho potom, co slunce zapadlo. Potom se otočil a odcházel. Velmi, velmi pomalu. Snad naposledy. To ví jen Čas. Snad ještě jednou, naposledy, zase za rok. Pokolikáté už si tohle říká? Věděl to naprosto přesně. Had se objevil přesně před padesáti osmi lety, už tolik let spí na jeho městě, na jeho domově, na jeho dětství, na jeho štěstí, které se nikdy nevrátí. Pak odešel domů a Hada nechal daleko za sebou. Ale věděl, že ho nevidí naposledy…
muj nazor sem ti Agi uz rekl...ale k tomu : Had prisel...Ruby je to mysleno abstraktne,tzn. had neprisel po svych nozickach,ale je tim myslen jeho samotny prichod,to ze dorazil,objevil se...tezky pochopit... :)))
Víš, já prostě nedokážu dílo zkoumat do takových detailů, že přijdu na to, jestli se had připlazil, nebo přišel, ale celkově si začínám zvykat na tvé ne moc optimistické dílka. Je to zajímavé.
Písmák