Prokletí

Prokletí

Moje slovo je jako růže…někdy sladké krásné voňavé, ale teď si narazila na trny které tvoji duši drásají a  trhají ji na cucky. Bude moje slovo ještě někdy schopno spravit ty škody??? Zase JEDNA….ne to je špatně řečeno……. lepší bude říci další. Další krásná klidná duše na kterou jsem promluvil. Říkám tomu prokletí slyšet….slyšet co se ostatním hádá v hlavě: „Mám?“  „Nemám?“  „Proč?“  „Co kdyby?“  „Snad příště“. Je to snad lekce od boha? Naučit se s tím žít? Je to snad zkouška jak daleko chci ještě zajít? Jak daleko chce ještě zajit? Jak hluboko zatlučeme ten klín? Co má hrubé stěny a poškrábe tvoji duši?

Kolikrát ještě budu muset udeřit abych měl dost? Abys měl dost? Připadám si jako nekonečná gravitace co svou silou ničí svoje okolí.

Zkouším pevnost dalšího pilíře tvého mostu. Stavím na něm olověnou zeď. Slyším jak základy sténají a ty žalostné zvuky, ani nevím proč, mě nutí přidávat ještě víc.

Ne já nejsem divný, já jsem jenom horší a mám strach z toho, že mi to někdo řekne, ale jelikož strach mě živí, tak se tě na to ptám a hledím při tom do očí, které kalý moje slzy a čtu pravdu…ne tu kterou slyším, ale tu co vidím.