Snová země

"Můj pane?" ozvalo se nesměle zpoza těžkého závěsu u postele.
"Pojď dál," řekl jsem a blahosklonně rozhrnul látku. Krásný hlas patřil ještě krásnější dívce. Její dokonalé snědé tělo halilo jen pár decimetrů matně průhledné látky, a vypadalo jako stvořené pro milování. Hluboké hnědé oči mě chtivě pozorovaly. Tiše vzdychla a sedla si ke mně na postel.
"Dnes jste byl tak statečný! Zůstal jste sám proti dvanácti pirátům a všechny jste je porazil. Zase jste nás zachránil...."
Hlas se jí zadrhl a lehce vyklouzla z oblečení. Vzrušeně se nadechla a začala rozepínat knoflíky na mé zlatem vyšívané vestě.
"Nech mě spát, jsem unavený.! odstrčil jsem jí jemně. Náramky na její ruce zacinkaly, když vstávala.
!Odpusťte pane, nebudu vás rušit. Přeji krásnou noc. A...! zajíkla se. Povzbudivě jsem se usmál, aby dokončila větu.
!Smím přijít zítra?! zeptala se nesměle.
!Třeba,! odvětil jsem. Oblékla se, rozloučila a tiše odešla.
Slastně jsem se protáhl v hedvábných polštářích, hodných hrdiny.
!A já JSEM hrdina, uctívají mě tu skoro jako boha!!" - to byla moje poslední myšlenka před usnutím...

***

Naléhavé zvonění budíku mě vytrhlo z krásného snu. Zívl jsem na celé kolo a rozespale vstal. V koupelně jsem při čištění zubů letmo pohlédl do zrcadla - stále týž zoufalý obraz: rachitická postava s propadlým hrudníkem a stěží 160 cm výšky, křivé a hubené končetiny, bezkrvý obličej, nevýrazné vlasy a vodnaté oči, schované za tlustými brýlemi.
To ve Snové zemi... Povzdychl jsem si. Může to být tak rok, co jsem se místo snů začal prožívat nový život. Život v jiné realitě - život, v němž se mi splnilo všechno to, o čem si tady můžu nechat leda zdát. Ironicky jsem se ušklíbl - jak trefné přirovnání...
Co jsem se poprvé ocitl ve Snové zemi, život na Zemi pro mě přestal být tak důležitý. Už mě tolik netrápilo zklamání z potomka, zračící se denodenně v očích mých rodičů, skoro mě nezajímalo, že nemám kamarády a spolužáci mě šikanují. Dny jsem vždy jen nějak přetrpěl a večer nadšeně uléhal, dychtivý nových zážitků. Tam mě zbožňují, dívky se perou o mou přízeň a já...
Slzy mi stouply do očí. Tam se pohledu do zrcadla nebojím. Vždy se na mě z něj usmívá urostlý krasavec s matně olivovou pletí, černými hustými vlasy a výraznýma očima barvy moře.
Najednou mě něco napadlo. Zastavil jsem se v půlce pohybu a znovu pohlédl do zrcadla. Odraz v něm byl pořád stejně neuspokojivý. Otočil jsem se a otevřel lékárničku. Ibalgin, Pralen, Strepsils,... Vedle lahvička prášků na spaní. Silných.
Když jsem si četl možné účinky předávkování, po tváři se mi začal rozlévat spokojený úsměv.
"Lidé se bojí smrti, protože neví, co je po ní čeká," myslel jsem si, když jsem odšroubovával víčko. Nasypal jsem si do dlaně několik prášků.
"Ale já to na rozdíl od nich vím - mě po smrti čeká ráj!" otřásl jsem se, když jsem polykal první hrst. Vzal jsem lahvičku a šel si zase lehnout do postele. Už jsem začínal být malátný. S velkou námahou jsem jich spolkl ještě několik. Lahvička mi vyklouzla z ruky. Když dopadla, znělo to jako odněkud z velké dálky.

***

Probraly mě sluneční paprsky, pálící mi na obličej. Pomalu jsem otevřel oči a opatrně se rozhlédl. Z úst se mi vydral úlevný výkřik. Jsem ve svém paláci!!!
Vstal jsem a vyšel ven. Zamířil jsem na trh. Slunce příjemně hřálo a já se těšil na krásný den i na noc beze snů, co mě čeká po něm.
"Hej, krásko!" zavolal jsem na jednu prodavačku, když jsem v ní poznal tu dívku, co u mě byla včera večer.
"Co byste si přál?" zeptala se, jako by mě nepoznala. Pomyslel jsem si, že je to nějaká její nová hra a přistoupil na ní.
"Tebe, krásko!" mrkl jsem na ní. Pohoršeně na mne podívala a ucukla.
"Co si to dovolujete?? Nikdy jsem vás neviděla!"
Rozhořčení v jejích očích vypadalo upřímně a zmátlo mě. Radši jsem se otočil a šel pryč. Kupodivu i ostatní se tvářili, jako bych byl vzduch - ještě den předtím mě na ulících lidé zastavovali a usmívali se na mě. A dnes se chovají, jako bych tu vůbec nebyl. Zadumaně jsem šel dál.
Ze zamyšlení mě vytrhl až krákoravý hlas stařeny, která mi podávala malé zrcátko.
"Mladý pane, kupte své dívce krásné zrcadlo!" nutila mi ho. Bezmyšlenkovitě jsem ho vzal a podíval se do něj. Vykřikl jsem a zrcadlo mi vypadlo z ruky. Desítky malých kousíčků se rozletěly kolem a stařena na mě ječela, ale já to nevnímal. Teď už mi bylo jasné, proč si mě lidé nevšímali - vypadal jsem jako za svého života na Zemi...
Srdce se mi rozbušilo a já nedokázal přemýšlet. Rozběhl jsem se pryč. Ven z města, od lidí...
Když jsem zase začal vnímat, stál jsem na útesu, ostře spadajícím do moře. Sedl jsem si a poprvé v tomto světě plakal. Zamyšleně jsem zvedl kamínek, hodil ho dolů a sledoval, jak letí. Pak jsem vstal, usmál se a skočil za ním.
"Lidé se bojí smrti, protože nevědí, co je po ní čeká," myslel jsem si během letu.
"Mě zklamal život a od smrti nic nečekám..."

***

Ta zpráva se rozletěla Snovou zemí jako blesk. Největší hrdina a nejodvážnější bojovník všech dob zemřel! Našli ho na pobřeží, kam ho vyvrhlo moře. I po smrti byl stejně krásný jako zaživa. Určitě ho někdo shodil, mysleli si lidé, ale proč se i po smrti spokojeně usmíval?