Úryvek

…A někdy jsou ty časy zlé a jindy zase dobré, na tom už nikdo nic nezmění a asi to tak musí být, vždyť o tom mluví už Beethoven. A tak, psáno jednoho pošmourného podzimního dne v galerii Josefa Sudka, těsně před Vánoci, sedím u psacího stolu, piju kávu a hledím smutně skrze sklo dveří na větve stromů Petřína, už zbavené nádherně pestrých barev, jen tu a tam ještě trochu do červena nebo do žluta, ale spíš očekávající nápory větru, který jim už neuškodí, spíš je očišťuje a připravující se na sněhovou pokrývku bílé, tiché zimy. Na klid, který nebýt občas projedoucího auta, svítí mrazivým leskem a i odkopnutý kamínek je slyšet až do daleka. Pamatuji se, že jsem plakal, když jsme byli už asi třetím rokem na Kubě a sestřenice Nikola mi poslala pohlednici s plískanicí na Karlově mostě. Je to až odporně sentimentální a půjdu si asi zakouřit startku za dveře, venku se stahují mračna jako před velkým lijákem a já nevím, jak bych z toho článku vybruslil s čistým štítem. Čekal jsem větší návštěvnost, ale po většinu času tu jsem sám, jen občas nějaká ta dušička se sem přijde ohřát a někteří lidé jsou i bodří usedlíci ze sousedství, s pejsky, kteří rádi povídají a zčistajasna jsou tři hodiny, před chvílí dobily zvony, ale nevím proč zvonili v pátek ve tři odpoledne a proč. Ty zvony tu znějí často a taky podle nich večer v šest odcházím a v sobotu dopoledne mě zas provázejí cestou sem. A je to poezie, jít sem takhle v sobotu nebo v neděli brzo, když tu ještě není moc lidí, na ulicích je pusto a všechny ty domečky a lampy a schůdečky a to všechno ostatní nalepené na sobě, hovoří jasnou řečí o starobylé vznešenosti a miliónech básníků, kteří v touze uchopit to kouzlo, tu žili přede mnou a přemýšlím, jestli i jim vadila v jejich době ta přecivilizovanost dnešního světa. A tak rád pokračuji v hledání "modrého smaragdu" staré Prahy či jak jinak nazvat tu zvláštní věc. Ten svět sám pro sebe, ten zakletý duch. A nechci už žádnej německej jablečnej nebo peprmintovej čaj, chci obyčejnej čaj s citrónem a koukat se, jak venku prší a duje vítr. Ale ono ještě nezačalo… (úryvek z textu o hlídání výstavy Praga caput regni ) 15.12. 2000- A ještě později, když první lampičky pod Petřínskou rozhlednou ohlašují smrákání, se zamyslet nad kouzlem tichých večerů pod lampou a v kamnech praskající oheň tak jako od nepaměti hraje svou pořád stejnou a přitom neoposlouchanou písničku o tom, jak člověk pořád mění a působí na všechno okolo sebe, že i zítra to bude zase jinak a stejně prší a že i cigareta nedopalek má svou harmonii v souvislosti se způsobem života vedeným v osamělosti. Že taky jasná hvězdička je toho dokladem a proč jsme vlastně my lidi na světě, jestli je to prozřetelnost Boží anebo Darwinova, s jakou lehkostí se rodíme i umíráme, o čem vždyť už nemám psát v kuželoseči světelného úlomku a tichý povzdech nad tím vším jasně říká, že ne - tudy ne, ať je jinudy ta cesta o zbavení se všeho podlého i nepodlého, co zřetelně syčí jako fontána v koši miniaturní, abys řek, to co ani nevíš a ke komu se to dostane do rukou, v jaké řeči to poselství má být o písmenkách a kudy kam to vede. Já nevím, jak zrána mám psát ve fantazii tvojí z ještěrů složenou říkanku o vlastnosti velkých zámků a jejich chodeb. A proč se mele to, co bylo třikrát řečeno a stejně se to zabalí. O čem ta květina si má pak vypadat a myslet, že je? Já kudy nevím, tudy chodím a prohledávám to, aby nevznikla žádná mýlka, ale neznám odpověď na sebe sama ani na to, proč hledání je osudem tak nešťastným. A zde to stojí - ta samá podstata pudla bytí o nebytí, že jak krychle to rozhodnout, aby se to všechno stihlo, ale neodbylo? I verš se skládá dlouho v člověku. Tak snad zavřít dveře a otevřít říkanku pro mysl moc tupou? Nebo snídat nad jarním jitrem v pohádce a nepřipouštět si to- s Afrikou? Jak být snad radši všude stejně jako v cizí zemi o kosmopolitismu? Já bych neznal odpověď. Ale snad mám otázkou položením dost velký prostor pro tvou nápovědu. Polohu střídám velikou. (Sní o tom ta cigareta, že se vykouří?) Ono je to stejně jedno (O hledání modrého smaragdu)

---