Kosou proti zdi

Je všude kolem nás. Schválně! Ráno? Je tu. V poledne? Ale ovšem. A večer a v noci jakbysmet. Byla tady včera, je s námi teď a najdeme ji i zítra. A koho že? Jemináčku, přeci modernu. Je to, vskutku, velmi dobře adaptabilní věc, ta moderna, a ne každý si ji hned uvědomí. A proto jsem se ji vydala v běžném životě tak trochu po stopách.

Ráno mě úderem půl osmé probudí svým nepříjemným zvukem budík. Zvoní tak dlouho, dokud se definitivně neprobudím a nezamáčknu čudlík STOP (kdo jen propána mohl vymyslet tak příšerné slovo? Čudlík…) Jo, jo, kde jsou ty časy, kdy se vstávalo podle kokrhání pernaté zvěře. Určitá romantika to sice je, ale na druhou stranu, zaspí kohout, zaspíte taky. A na rovinu, vraždit kury domácí s vidinou oběda a svalovat to na jejich občasnou nespolehlivost, to už je v dnešním světě plném rádoby humanistů přeci jenom poněkud nevhodné.

Spokojeně se v posteli protáhnu a pak si dám ranní sprchu. Příjemně teplou…lepší než se ráchat někde venku ve škopku, že. Vydrbu se froté ručníkem a k snídani si místo dvou krajíců chleba s medem dám jen misku kukuřičných vloček zalitých mlékem. Babičky by mě hnaly, v době, kdy frčely holky „krev a mlíko“ se jedlo jinak, ale co, strava je to výživná a to je hlavní. Ostatně, před sportovním výkonem by se člověk stejně neměl přecpávat.

V kraťáscích, tílku, kšiltovce, botách značky Wilson a raketou stejné značky jsem přichystaná k tenisovému zápasu. Očkem hodím po své soupeřce. Před více jak sto lety po pařížské antuce či anglickém trávníčku poletovaly dámy v kloboučcích, na nohu obuly sandálky a do míčku plácaly jemnou ručkou zahalenou v rukavičce. Elegantní, nicméně velice nepraktické.

Au! Pro samou historii zapomenu proti letícímu míčku nastavit raketu a ten mě v plné rychlosti zasáhne někam pod claviculu – pro ty nevzdělané v oboru biologie, někam pod klíční kost. Chvíli zvažuju, jestli mám na soupeřku podat trestní oznámení za ublížení na zdraví, či alespoň nahlásit pokus o teroristický útok, ale nakonec se rozhodnu v zápase pokračovat. Ach, ta láska k bílému sportu.

Láska…láska je jen slovo. A láska ve své podstatě? Panečku, to byly časy, to byl adrenalin, když si dva mladí potajmu dávali hubičky v borovém hájku aby pantáta nevěděl. Teď je láska na dálku, na víkendy, máme lásku přes telefon, přes emaily, na videokazetách…praví milovníci byli asi vyvraždění. Ano, vyvražděni. On totiž jeden pan spisovatel z Kolumbie praví, že láska je jakýmsi druhem šílenství. A šílenství bývá trestáno smrtí…no, ještě, že láska není hřích, to by mě peklo asi neminulo.

Po dvou hodinách na rozpálené antuce se opodál zahrabu do vysoké trávy plné kopretin a pampelišek. Ovšem za minutu zase vylézám, poněvadž mi pán v sekacím traktůrku od technických služeb vyhrožuje přejetím. Co se dá dělat, zvednu se a při tom málem zašlápnu včelu. Nožičky má ulepené od pylu a na zadečku miniaturní čip. Ano, hlídejme si, občané, všechno co se dá, víme přece, že procento krádeží prudce vzrůstá. Asi bychom přeci jenom měli přidat těm policistům…

Raději nasednu na kolo a mířím domů. Zazvoní mi telefon. Ještě, že existují mobily,chvála bohu za ně, poněvadž vláčet s sebou na zádech celou telefonní ústřednu by se mi opravdu nechtělo. I když, před Bellem taky takové vymoženosti nebyly a žilo se. To je ta zhýčkanost moderní doby.

Na displeji se místo jména volajícího objeví : Anonym. Pokrčím rameny a hovor přijmu. Ozve se poněkud nakřáplý hlas, který se mě ptá, kdy že budu doma. V telefonu to trochu šumí a praská - operátoři se asi místo neustále avizovaného zlepšování pokrytí věnují příjemnějším činnostem. Nicméně i takto stihnu dotyčnému sdělit, že mě zastihne zhruba za hodinku.

Doma se dám trochu do pořádku, obleču si nové šatičky, učešu a netrpělivě čekám. Mobil pípnutím oznámí novinky. Otevřu SMS : „Jsem tady.“ Vyhlédnu z okna a hle, dole u popelnic opravdu někdo stojí.

Moderní džíny nepatrně hyzdí tmavá plstěná kápě, která z větší části zakrývá i obličej. Delší tmavé vlasy z ní však trochu vypadávají, když si v notýsku odškrtává: seskok padákem, AIDS, bungee jumping, heroin, horské kolo, oběšení, snowboarding, automobilová havárie, tenisový míček…

Tmavě zelené oči láskyplně hypnotizují pohledem v bazaru zakoupenou motorovou pilu, kterou má ležérně opřenou o rameno.

Už i smrt se zmodernizovala.