Ona a on

Stáli na rozcestí ve starém parku. Stáli tam dva. Chlapec a dívka, muž a žena.Stáli tam jako tolikrát předtím a přece to nebylo stejné. Dlouho si hleděli do očí. Pak sklopil zrak a hlavu. Znovu na ni pohlédl, řekl ,sbohem, otočil se a odešel.Zůstala stát. Dívala se za ním a slzy zalili její krásné hluboké oči. Stékali jí v malých, křišťálových potůčcích po tvářích a padly do písku. Chtěla ho zavolat ale hlas se jí zadrhl, chtěla se rozběhnout ale nohy ji neposlouchaly. Snažila se porozumět a pochopit  ale to bolelo ještě víc. Milovali se dlouho a krásně. Smáli se spolu, hádali se, usmiřovali i plakali. Byli jedno tělo, jedna duše, jedna bytost. Nikdo jim nepřál lásku. Tím byl jejich cit silnější. Tím víc se milovali, čím větší jim byla zima, čím víc promokli na svých tajných schůzkách v zákoutí tohoto parku. Bojovali několik let se závistí, zlobou, hloupostí a pomluvami. Bojovali  s celým světem. Měli silnou zbraň. Dvě čistá srdce, která by obětovala život pro to druhé. Náhle se v něm cosi zlomilo, něco v jeho srdci zemřelo a už nedokázal být vojákem ve světové válce proti dvěma lidem. Nesměli se milovat jen proto, že ON byl ON a ONA byla ONA.Odešla a už se nikdy nesetkali.

V tom zákoutí, na místě, kde si naposledy pohlédli do očí,na místě kam dopadali její mokré,horké slzy, vyrostla a vykvetla příští jaro malá bílá růže. Lidé chodili kolem nevšímavě, někteří udiveně. Někdo na  ni šlápl. A nevěděl, že šlape po lásce dvou srdcí.  Ale ona se vždy znovu a znovu vztyčila hrdě proti každé botě.

Pak sem přiběhla malá holčička. Rozpustile si hrála a najednou si všimla malé bíle růžičky. Zastavila se, otočila, přivoněla a ...

                                                                   ...pochopila!