Hoře

Dav zahučel a ze středu vyšlehly šílené výkřiky. Za okamžik byl prostor prázdný. Na vlhké dlažbě mezi chuchvalci lidských údů rozkvetly krvavé skvrny... Z azurové klenby se snesla volně a beze spěchu zelená snítka klidu. Zatřepetala se a zvolna klesla na dusné ticho hrůzných okamžiků. Pak přišla ona... --- Stála tam dlouho nad purpurovými skvrnami, nad hrůzným divadlem římského kolosea. Shrbená žalem, bezmocná a hledající. Její tělo přijímalo bolest jako balzám a žal přinášel úlevu. Hodiny se rodily a hasly v bouři bolesti a mezi zášlehy beznaděje odcházel život. Nakonec i čas zavřel oči a šeď prostoru obklopila krvácející srdce... --- Když k ní přišli, uviděli jen beztvarou hmotu uprostřed rozkvetlé dlažby. Ležela rozprostřena mezi krvavou změtí jakoby chtěla obejmout svou první lásku. Když ji obrátili, nikdo ji nepoznal. Věděli jen, že to, na čem ležela, byla její dcerka.

---