monismus pár minut

Jsem vržená zpět do reality

občas si říkám proč neexistuje nekonečný sen

snad jen kvůli fádnosti

dnešních dní

jsem nemilosrdně odhozená

nemilosrdná

soucítící

růžový obláček též namodralých barev

se teď bezútěšně utápí v půllitru

spolu se zbytky medové tekutiny

vajgly z posledních cigaret

papírovou lodičkou

a tebou

ne

     teď se zkrátka nemůžu usmát

tak to prosím pochop

aspoň pro jednou

vím že mi dokážeš slíbat slzy z tváře

a snad to děláš i rád

ale já toho potřebuju víc

protože moje city nejsou omezené

počtem znaků

prošlých lásek

vypitých piv

tebou

jsem zbavená krásy

jednoduchosti

možná i dětství a naivity

fantazie

schopnsti myslet

vím že se není čím chlubit

ale co mi teď zbylo?

bolest hlavy

rudé oči

hukot v uších

prázdné bezedné nic

                  A co to venku tak strašně hučí?

ty nevíš?

to přijíždí tanky

zničit poslední šance

proradné naděje

a zoufalé kéžby

ty co omylem přežili

obrněné vozy přece nezastaví slečna s dlouhými vlasy

a holýma rukama

s touhou

zející prázdnotou

                           Ne jen si nemysli

není to jen kvůli tobě

je tu ještě pár kytarových akordů

které se mi až příliš výrazně vryly do duše

jsou tu i bolavé voňavé vzpomínky

a jaro

                          A to že dnes je den tak jiný

a že s probouzející se nocí ztrácí lesk

že ty získáváš stále ošklivější obrysy

že já nedokážu kýčovitě neplakat

tak za to prosím pěkně může kdo?